John Coghlan: Jak jsem přežil slávu, drogy a zradu přátel

Bubeník JOHN COGHLAN spoluzaložil legendární a populární kapelu Status Quo. Zažil s ní první doteky slávy, první hity, ale také vnitřní konflikty, propadnutí drogám a alkoholu. Otevřeně přiznal, že rodinný život pro rockera moc není a také těch skutečných přátel kolem sebe neměl tolik, kolik si myslel.

Řekněte nám, prosím, něco o vašich začátcích. Jak a kdy jste přičichl hudbě?

Za to mohu poděkovat rodičům. Když jsem byl ještě kluk, brávali mě s sebou do londýnského Crystal Palace Hotelu, kde hrály kapely k tanci a poslechu. Já si sedl v rohu pódia a sledoval kapelu. Pověst říká, že jednou, když měla kapela přestávku, jsem se vyškrábal na bubeníkovu stoličku a začal bubnovat tak dlouho, než se kapela vrátila a bubeník mě vyhodil. To asi přesvědčilo otce o mém talentu, koupil mi jednoduchou bicí soupravu a já se sám naučil bubnovat při poslechu jazzové desky. Po příchodu rokenrolu jsem si koupil lepší soupravu. Jsem levák, ale naučil jsem se bubnovat pravou rukou, protože tehdy bubeník levák snad ani neexistoval a já žádného do té doby ani neviděl. Myslel jsem si, že vstoupím do britského Královského letectva, a proto jsem začal docházet do školy leteckých kadetů. V klubu Perutě jsme ještě s dvěma kluky hráli písničky kapely The Shadows. Chodili se na nás dívat dva kluci ze školy, jmenovali se Francis Rossi a Alan Lancaster, a jednou se mě zeptali, zda bych u nich nechtěl hrát v kapele. Já souhlasil, hned se k nim přidal a sedl si pochopitelně za bicí, zatímco Francis zpíval a hrál na kytaru a Alan Lancaster vzal do ruky basovku. Na klávesy tam hrál kluk jménem Jess Jaworski.

To byl začátek budoucích Status Quo?

Ano. Tehdy se jmenovali The Scorpions. Mně bylo tehdy 16 let. O rok později, tedy v roce 1963, jsme se změnili na The Spectres a získali angažmá na celé léto v Anglii. Bylo to prima, protože jsme byli sami, daleko od rodičů, a mohli tedy páchat nepravosti. Chodil se na nás často dívat jeden sympaťák, který tam také vystupoval jako člen kabaretního tria The Highlights. Jmenoval se Rick Parfitt. My se pak opět přejmenovali, tentokrát na Traffic Jam, a Jaworskiho nahradil klávesista Roy Lynes. Nedařilo se nám prorazit, a tak jsme hledali druhého zpěváka. Takto k nám v roce 1967 přišel Rick a to už jsme se jmenovali The Status Quo. První úspěch přišel s písničkou Pictures of Matchstick Man. Ta se stala naším prvním hitem a má zajímavou historku. Francis chtěl psát, ale doma měli hosty a jediné místo, kde bylo ticho, byl záchod. Tak tu písničku napsal tam. Jeden by neřekl, co všechno se dá vytvořit na WC.

Kdo přišel s názvem Status Quo?

Pat Barlow, manažer kapely. Nejdříve to bylo The Status Quo, pak jsme „The“ vypustili. Nebyli jsme tím jménem nijak nadšeni, ale akceptovali jsme to a pak si to sedlo.

Začal jste vydělávat peníze. Měl jste vlastně předtím nějaké zaměstnání, nebo jste rovnou začal u hudby a živil se tím potom celý život?

Jsem vyučený mechanik, ale nebavilo mě to. Vstávat v šest ráno a jít do dílny, to mě tedy fakt nenaplňovalo. Takže jsem měl štěstí, že se můj koníček stal i mým povoláním, což mi vydrželo celý život. Na úplném začátku naší kariéry jsme byli šťastní, že jsme mohli hrát před diváky, bylo to vzrušující a svobodné a holky byly dostupné. Když pak přišel ten zmíněný první hit a my hráli na Top of the Pops (hudební pořad televize BBC, pozn. red.) v televizi, cítili jsme se na absolutním vrcholu.

Jaké to bylo, pocítit první doteky slávy?

Nechali jsme si narůst dlouhé vlasy a začali neúnavně koncertovat. Objížděli jsme univerzitní kluby a postupně si budovali fanouškovskou základnu. Začali jsme v kapele hodně hulit trávu a také chlastat, i když já měl raději pivo než tvrdý alkohol. Byla to jízda, čistý rokenrol, hodně legrace.

Jak jste přišel ke své přezdívce Spud (Brambora)?

Všichni se mi smáli, že moje kalhoty vypadají jako pytle brambor (sacks of spuds), protože jsem na nich neměl opasek a svezly se mi dolů. Takže od té doby mi tak říkali. Všichni v kapele jsme měli přezdívky.

V Anglii jste měli svoje fanoušky, ale v USA se vám povedlo v celé vaší historii mít jen jednu písničku v TOP 40. Jaká byla turné po USA?

Ta první rozhodně zvláštní. Amerika je velká, a když jsme hráli v jednom státě, znalo nás pár lidí a několik mělo i naši desku. V dalším státě nás neznal nikdo a my byli zvyklí na kluby plné fanoušků, kteří nás znají. V Americe to bylo něco jiného, univerzálně jsme nebyli ani známí, ani oblíbení. Trvalo velmi dlouho, než jsme se tam aspoň trochu etablovali, naší doménou byla Evropa a Skandinávie.

Když je někdo členem úspěšné kapely jako třeba vy, má čas na normální rodinný život?

Moc ne, je to neustálý kolotoč, nahrávání desky, turné na její podporu a tak pořád dokola. Nemůžete si dát pár měsíců oddech, protože byste přišel o fanoušky, takže doma ani nechcete trávit moc času. Moje první manželství také skončilo rozvodem, stejně jako Rickovo nebo Francisovo.

Ve své autobiografii Rick i Francis přiznávají, že později bez kokainu a lahví alkoholu nebyli schopní existovat a často se sotva drželi na nohou, když hráli. Jak to bylo u vás?

Drogy lidi změní. Když jim propadnete, jediné, co vás zajímá, je, jak sehnat další a dát si novou dávku, všechno okolo se rozpadá. A tak to bylo i ve Status Quo. Každý se pak staral o svoje věci, začalo růst napětí, jako kapela jsme jeli setrvačností, ale nefungovali jako tým.

Vy jste ji náhle a spontánně opustil při nahrávání alba 1+9+8+2 ve Švýcarsku, že? Co se stalo?

Ruply mi nervy. Šli jsme do studia, začali hrát a já se najednou naštval, rozkopal svoji soupravu a odešel ze studia i kapely. Už jsem to nemohl vydržet, bylo tam velké napětí a stres. Myslím, že by tehdy bývalo lepší, kdybychom si jako kapela dali delší pauzu, vše se uklidnilo a pak bychom pokračovali, ale nestalo se tak.

Někteří ortodoxní fanoušci kapely tvrdí, že poté, co jste odešel vy a Alan Lancaster, už to nebyli Status Quo. Co si o tom myslíte?

Když vám odejde z kapely rytmická sekce, samozřejmě se změní zvuk kapely. Já měl takový militaristický přístup k bubnování, přestože jsem neznal noty. Bylo to hodně rytmické a úderné. Když se v roce 1986 dali zase dohromady s jiným basákem a bubeníkem, začali být otevřenější komerčním akcím, což jim přineslo celosvětovou popularitu, ale už to nebyl ten tvrdý rock jako dříve.

Co jste dělal po odchodu ze Status Quo?

Bylo to špatné období v mém životě, já se rozváděl, přišel o stálý příjem, a tak mi nezbylo než hrát v různých kapelách. Musím přiznat, že odchod ze Status Quo mě vrátil na zem a já zjistil, kdo je můj skutečný přítel. Když jsem volal známým, řekli mi, že nemají čas, a našli si nějakou výmluvu, protože už jsem nebyl ve slavné kapele. Rok jsem si dal od hudby pauzu, jel na dovolenou a deset let žil z daňových důvodů na ostrově Man. Nebyl jsem tam sám z hudební branže. V těch dobách vláda danila bohaté lidi 90 procenty z příjmu. Poté mě napadlo oživit svoji kapelu Diesel, kterou jsem založil již v roce 1976, abych měl co dělat, když tehdy Status Quo nekoncertovali.

Status Quo se na pár měsíců rozpadli v roce 1985 a potom se vrátili bez vás a Lancastera, aby pokračovali ve vystupování dalších 40 let. Jaké to bylo, hrát zase v původní sestavě po 30 letech, když jste se pro turné Frantic Four dali dohromady v letech 2013 a 2014?

Hm, bylo fajn být zase po letech spolu. Znali jsme se od školy, pohádali se a po 30 letech jako dospělí chlapi zase spolu hráli hudbu, kterou jsme milovali. Když mi zavolal manažer Status Quo a řekl, že se dáváme dohromady, myslel jsem si, že mě jen chtějí naštvat, a nebral to vážně, ale ozvali se podruhé, a tak jsme se sešli na zkoušky a „dali“ to. Když nás viděli někteří skalní fanoušci, také již v důchodovém věku, měli slzy v očích. Alan Lancaster už na tom nebyl zdravotně dobře, ale na pódiu se vzchopil a byl skvělý. Byl jsem rád, že se Francis s Alanem zase normálně bavili. Táhlo nám na sedmdesát, takže jsme chtěli mít pohodlí a jeli ve dvou luxusních autobusech, kde se dalo krásně odpočívat. Měli jsme tam kuchaře, kteří nám vařili zdravé jídlo, což je důležité pro životní styl. Zamlada jsme jezdili v dodávce, jedli nezdravý fastfood, hulili, pili a moc nespali, což tělu nepomůže. Hraní je fajn, ale když je člověk v důchodu, cestování už hodně zmáhá. Často se stalo, že po zastávce u benzinky si Rick, který měl autobus s Francisem, vlezl do našeho a pak jsme spolu hráli a bavili se do ranních hodin jako staří kamarádi.

Ale dopadlo to zase špatně, že?

To byla Francisova chyba. Po dvou turné v letech 2013 a 2014 jsme chtěli udělat ještě třetí, ale Francis to odmítl, protože se staré jizvy mezi ním a Alanem znovu otevřely. Také se mu nelíbilo, že naše koncerty nebyly úplně bez chyb, což nevadilo ani zbytku kapely, ani fanouškům, protože s chybami je to rokenrol.

A tak jste založil svoji kapelu JCQ, která hraje písničky Status Quo?

Ano, jednou bubeník, pořád bubeník. Bylo fajn, že Francis proti tomu projektu nic nenamítal, a tak jsme hráli písničky, které on nehraje. Ale už jsme přestali jezdit na turné, bude mi osmdesát a už mě to zmáhá.

Po Rickově a Alanově smrti jste s Francisem jediní dva žijící původní členové. Jak spolu vycházíte, vídáte se?

Ne. Nebydlíme od sebe zase tak daleko, ale nemluvíme spolu. Já jsem si ještě přál zahrát si se Status Quo aspoň jednu písničku na koncertě, myslím, že by se to líbilo i fanouškům. Ale vypadá to, že loňský rok to definitivně zapíchli, takže k tom už nedojde. Já bych pozval Francise, aby si s námi zahrál společně se JCQ, ale vím, že by si našel nějakou výmluvu, aby nemusel přijet. Už před lety ho Alan nazval sociopatem, protože se straní lidí.

V čem vidíte příčinu dlouhověkosti Status Quo?

Skvělá a rytmická hudba, na kterou se dá zpívat, podupávat, tancovat. Spousta radosti na koncertě, kapela je pro fanoušky a moc si jich váží a také je k sobě a fanouškům upřímná. A kromě toho fanoušci kapely jsou nejlepší na světě, fakt skvělí a laskaví lidé.

JOHN COGHLAN

Narodil se 19. 9. 1946.

Britský bubeník, zakladatel kapely Status Quo, ve které hrál v letech 1962–1981 a na dvou Frantic Four turné v letech 2013 a 2014.

Natočil s nimi 14 alb.

Dále hrál v kapelách Partners in Crime, The Rockers, John Coghlan’s Diesel a John Coghlan’s Quo.