Tančící dům, ikona pražského nábřeží, slaví třicet let od zahájení zkušebního provozu. Netradiční stavba architektů Vlada Miluniče a Franka Gehryho, kdysi přijímaná s kontroverzemi kvůli svému kontrastu k historické zástavbě, se postupem času stala milovaným symbolem metropole. Připomeňte si pohnutý příběh budovy, která vzešla z přátelství s Václavem Havlem a stala se světově uznávaným architektonickým počinem.
Odvážná architektura v historickém srdci Prahy
V Praze v posledních desetiletích vyrostlo mnoho novostaveb, odvážná moderní architektura zde však obtížně hledá místo. Příkladem je osud návrhu Národní knihovny od Jana Kaplického. Jednou z nemnoha výjimek je takzvaný Tančící dům architektů Vlada Miluniče a Franka Gehryho na Rašínově nábřeží. Za 30 let, které 20. června uplynou od oficiálního zahájení zkušebního provozu domu, se tato netradiční stavba stala jedním ze symbolů města a turistickým magnetem. Rovněž tento projekt však nebyl přijímám jednoznačně. Jeho zastánci oceňovali odvážnou moderní architekturu, která Praze chybí, odpůrci argumentovali především tím, že se do historické Prahy nehodí a naruší městské panorama.
V místech, kde v letech 1993 až 1996 vznikla budova Tančícího domu, stával dům, který byl zničen při americkém náletu 14. února 1945. O zástavbě proluky bylo rozhodnuto již v roce 1963, zásadní krok se uskutečnil až v roce 1992, kdy pozemek zakoupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. K realizaci byl vybrán projekt českého architekta chorvatského původu Vlada Miluniče, který si ke spolupráci přizval renomovaného kanadsko-amerického architekta a designéra Franka Gehryho.
Pocta Václavu Havlovi a vize komerčního využití
Myšlenku zastavět parcelu oprášil počátkem 90. let právě Milunić spolu s prezidentem Václavem Havlem, který bydlel v sousedním domě. Původní idea počítala se vznikem domu s knihovnou, divadlem a kavárnou, který by navázal na kulturní linii od Rudolfina přes Národní divadlo k Mánesu. Pro tento nekomerční projekt se však nepodařilo sehnat investora. Nationale Nederlanden si dala jako podmínky komerční využití objektu a spoluúčast některého z předních světových architektů.
Milunić nejprve uvažoval o Francouzi Jeanu Nouvelovi (později podle jeho projektu vznikl Zlatý Anděl v Praze na Smíchově), úspěšný byl až u Franka Gehryho. Jak později Milunić poznamenal, hokejový fanda Gehry tehdy řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli. Gehry je znám například díky stavbě Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau, která ale byla dokončena až rok po Tančícím domě. Údajně právě na pražské zakázce si Gehry ověřil možnosti vyžití 3D počítačového modelování, které potom úspěšně využil i v Bilbau a dalších projektech.
Unikátní konstrukce a symbolika postav
Základní kámen Nationale Nederlanden Building, jak byla budova oficiálně pojmenována, byl položen 3. září 1994. Stavba je založena na železobetonové desce podporované soustavou vrtaných pilot. Na železobetonové konstrukci je připevněno 99 originálních fasádních panelů. Neoficiální jméno daly stavbě dvě věže připomínající postavy tanečníků. Proto se budově někdy také říká Ginger a Fred dle Ginger Rogersové a Freda Astaira. Na vrcholu věže symbolizující postavu muže je kopule s konstrukcí z trubek potažená nerezovou síťovinou - hlava medúzy.
Dům má devět podlaží s vertikálním dělením na dvě části. Díky tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou i určité nepraktičnosti - nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka "kácejí". V budově, kde část interiéru navrhla známá architektka Eva Jiřičná, je v současnosti hotel, restaurace, bar a galerie.
Tančící dům získal v roce 1997 nejvyšší ocenění v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. V domácí anketě časopisu Architekt se dostal mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. Česká národní banka jej vybrala jako příklad současné budovy na jednu z deseti mincí, které vydala v rámci cyklu Deset století architektury. Fotografie domu dnes nechybí v průvodcích ani v publikacích o architektuře.
