Dnešek je velkým svátkem koček. Připadá na něj totiž Mezinárodní den koček. Těch domácích i těch toulavých. Měl by nám připomínat malou šelmičku, která žije po tisíce let s námi i kolem nás. I to, že leckdy potřebuje pomoci.
Nápad na Mezinárodní den koček, který se každoročně slaví 8. srpna, vznikl původně v Jižní Americe ve snaze upozornit na rostoucí počty toulavých koček. Za svůj ho pak přijal Mezinárodní fond zvířat, který v roce 2002 oficiálně vyhlásil jejich den.
Obvykle v tento den majitelé těmto zvířátkům na oslavu třeba přilepší nějakou laskominou nebo hračkou, jiné třeba přivede do kočičích útulků, kde si adoptují bezprizorní kočku nebo kotě. To je v zásadě smyslem této mezinárodní akce – připomenout lidem, že svůj svět sdílí s kočkami.
Žijeme s nimi nikoli jen chvíli, ale dlouhá tisíciletí. První doložené záznamy o kočkách jsou staré 9000 let. Za tu dobu se náš vztah k nim mnohokrát dramaticky měnil a proměnil. A to nejspíš bude i pokračovat. Znáte lidsko-kočičí historii?
Kočky jako bohové
Ve starém Egyptě byly kočky nejen domácími mazlíčky, ale byly dokonce uctívány jako bohové. Stopy prvního soužití lidí s kočkami vedou do starého Turecka, Egypta, Sýrie a Iráku. Lidé tehdy kočky k jejich spokojenosti hýčkali jako zdatné ochránce své sklizně obilí před myšími dravci.
Svědčí o tom nejstarší nástěnné malby i další artefakty jako sochy, řezby, amulety a další. Že je lidé už tehdy považovali za své mazlíčky dosvědčují i zobrazení koček s obojky nebo u misky s jídlem či na klíně majitele nebo s lovci na lovu ptáků a ryb. Lidé si jich pro jejich vlastnosti cenili a považovali je za dar bohů. Od té chvíle nebylo daleko k tomu, že je uctívali i jako bohy. Dokonce se dochovaly i mumie koček v samostatných hrobech, tedy nikoli jako obětin, ale jako uctívaných stvoření.
Zajímavé je, že psi byli lidmi aktivně domestikováni, zatímco kočky si k člověku našly cestu nejspíše samy, tiše a nenápadně jako užiteční pomocníci – k oboustranné spokojenosti. Snad i proto si z velké části zachovaly dodnes svobodného ducha. Pocházejí původně z africké divoké kočky.
Kočky jako ďáblové
Ne vždy ale měly kočky takové výsadní postavení a některá staletí v některých společnostech (dokonce ještě relativně nedávno) znamenalo být kočkou značné riziko.
Třeba křesťané nejprve kočky také hýčkali. Tradovalo se totiž, že kočka malého Ježíška chránila a zahřívala už v jesličkách a Panna Marie ji za to prý tehdy vděčně hladila po hlavě. Od toho se například vykládá typická kresba na hlavě mourovatých koček jako stopa tří prstů Matky Boží.
Jenže od 13. století pro kočky začal temný věk křesťanství. Zejména pro ty černé. Tehdy nastupující inkvizice prohlásila kočky za příšery posedlé zlými duchy, za spojence ďábla a čarodějnic. Tvrdilo se třeba, že v očích (ano, jistě zvláštních) se zrcadlí ďábel, že mohou ovládat mrtvé a proměňovat je v upíry. Také, že přinášejí smůlu do domu, číhají na lidské hříšníky a jsou vyslanci pekla. Zejména černé kočky měly příšernou pověst a také bývaly upalovány spolu s čarodějnicemi.
I křesťanství se však proměnilo a spolu s ním i vztah lidí ke kočkám. Sice stále přetrvávají pověsti o černých kočkách přes cestu a – mimochodem – černá koťata dodnes zůstávají v útulcích nejdéle, ale už se kočkám svítalo na lepší časy. Tedy stále jak kdy.
Osvícenství ovšem opravdu změnilo jejich pověst a v baroku a rokoku se naopak stávaly ozdobou salónů. V Evropě se cílený a záměrný chov a šlechtění koček praktikuje asi 150 let. Není bez zajímavosti, že první výstava koček na starém kontinentu se konala v roce 1871 v Crystal Palace v Londýně. Tam se například objevily první siamské kočky, které byly do Evropy dovezeny.
Kočky jako jídlo
Ale ještě trochu do minulosti, kdy ani v osvícenecké Evropě ještě nebyl život koček úplně růžový. Z té doby pochází první doložený žertovný německý termín pro kočky Tachhase/Dachhase – střešní zajíc. Ten ovšem pro kočky tak žertovný nebyl, pojídaly se totiž podobně jako zajíci. Jen s tím rozdílem, že je bylo možné ulovit nejen na poli, ale dost často na střeše nebo pod ní.
A přestože už tehdy Evropané měli kočky vesměs rádi, měli je rádi i na talíři. Zejména v dobách, kdy nebylo co jiného do úst. To se stalo třeba při obléhání Vídně v roce 1683, kdy se chudí kočičího masa nijak neštítili. Dokonce i mnohem později podle některých skazek řezníci zneužívali toho, že kočka stažená z kůže a zbavená hlavy a tlapek a ocasu opravdu připomínala králíka nebo zajíce.
Z nejasných důvodů je snad nejvíce podobných dostupných zpráv v němčině (češtinu ovšem nevyjímaje) – například první komedie živě vysílaná v německé televizi v roce 1953 žertuje o záměně pečeného králíka za kočku. A dokonce ještě v roce 1960 uvádí západoněmecký seznam dodavatelů „masa pro lidskou spotřebu“ mezi psy, bobry, liškami a jezevci také kočky.
Kočky jako mazlíčci
Dnes už kočky domácí snad téměř nikdo v civilizovaných zemích nejí – což je ostatně zakázané. Nejen v Evropě, ale i v Česku patří hned po psech k nejoblíbenějším domácím mazlíčkům. To nejsou čísla vycucaná z prstu – počty domácích zvířat dlouhodobě sleduje FEDIAF – Evropská asociace výrobců krmiv pro domácí mazlíčky. Ta mimochodem sleduje i chovy ptáků, hadů a dokonce i akvarijních rybiček.
Podle jejich zprávy z roku 2019, pokud se zaměříme jen na Česko, žije v českých domácnostech 1,4 milionu koček. Počet psů je sice kolem dvou milionů, ale kočky zaznamenávají neustále sílící trend. Za sedm let jich přibylo 300 tisíc, zatímco počet psů za stejnou dobu klesl o zhruba 200 tisíc.
Počítat kočky v Česku je ale ošemetné. Mnoho jich totiž žije toulavým způsobem života a bez majitele. Jsou to nechtěná koťata, která se rodí toulavým kočkám a kterých jsou na jaře i na podzim a vlastně celý rok plné útulky. Proto každý soudný chovatel nebo ochranář radí – kastrovat, kastrovat, kastrovat.
Kočky kastrované a přesto spokojené
Kočkám ani kocourům kastrace nijak neubližuje, žijí dál svůj plnohodnotný život malého lovce a mazlíčka. Jen nepřivádějí na svět další nechtěná mláďata. Studie dokonce prokazují, že kastrace kočkám prodlužuje život. Nemají zdravotní problémy spojené s početím, březostí ani porodem a mají kratší „kočičí“ rádius, což třeba v případě kocourů znamená, že méně často hynou pod koly aut. Majitelé kocourů pak často ocení, že kocouři přestávají doma značkovat.
Pokud jste dočetli až sem, pohlaďte nejbližší kočku, dejte před dům trochu granulí pro ty toulavé a nejlépe se jeďte podívat do nejbližšího útulku, jestli vám nějaká neučaruje. Kočkám zdar.
