Ladislav Lahoda: Naši kaskadéři se vyrovnají kolegům z Hollywoodu

„Při natáčení filmu Panna a netvor jsme ještě neměli nehořlavé obleky a gely. Utrpěl jsem těžké popáleniny, na které mám památku dodnes,“ vzpomíná na začátky kaskadéřiny v Československu šéf kaskadérského týmu Filmka Stunt Team.

Vznik kaskadérské školy u nás se oficiálně datuje k roku 1964, kdy se natáčel film Limonádový Joe aneb Koňská opera. Do té doby se tedy v žádném českém filmu kaskadér neobjevil. Ani při Vávrově Janu Žižkovi či Proti všem, kdy i zahraniční diváci na YouTube žasnou nad scénami, jak koně padají přímo na hlavy bojovníků?

Takto: kaskadérský tým vznikl v roce 1962, ale slovo „kaskadér“ se začalo v pravém slova smyslu používat až po natočení filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera, i když tehdy jsme o té profesi moc nevěděli. Film Jan Žižka jsem samozřejmě viděl, obdivoval jsem a dodnes obdivuji úžasné výkony šermířů, jezdců na koních a komparzu a už tehdy si zasluhovali označení kaskadéři. Jeden z účastníků natáčení filmu Robert Krejčík, jezdec na koni, je stále mezi námi.

Jak jste se ke kaskadérům dostal?

Velikou náhodou. Byl jsem na vojně jako zápasník v klubu RH Stromovka, což tehdy byla kromě „modré knížky“ jediná možnost vyhnout se vojně. V klubu se mnou byl zápasník Karel Engel, který už tehdy pracoval u filmového kaskadéra Jaroslava Tomsy a seznámil mě s ním. Velmi rychle jsme se skamarádili a to byl takový můj začátek mezi kaskadéry. Prvním impulzem věnovat se bojovým sportům byl fakt, že jsem v patnácti letech dostal od 20letého kluka takovou nakládačku, že mě doma ani nepoznali. Řekl jsem si „kamaráde, takhle ne“ a začal chodit na karate, judo, box. Dostal jsem se až do reprezentace. Až později jsem si uvědomil, že kaskadérem jsem asi chtěl být odjakživa, protože jako kluk jsem se tak vždycky choval.

Takže jste asi mezi kaskadéry poměrně rychle zapadl, že?

Jarda Tomsa mě poměrně brzy vzal na natáčení, takže jsem se dost rychle učil tím, že jsem sledoval starší kolegy. Takhle to vlastně funguje dodnes. Máme kluky na tréninku, poté je vezmeme na natáčení na lehčí věci a postupně se zapojí. Samozřejmě když na to mají.

Kolik vás za minulého režimu ve škole bylo a jak vytížení jste byli? Uživilo vás to?

V té době nás bylo nejdříve deset, pak patnáct, potom dvacet. Každý z nás musel mít své zaměstnání a chodili jsme točit po práci, během dovolené nebo jsme se hodili marod, což tehdy nebyl žádný velký problém. Honoráře byly hrozně malé a velké akční filmy se tady netočily. Práce pro nás bylo málo. Dnes, když sem přijedou zahraniční produkce, je práce tolik, že pracuje celý náš tým, což je přes 200 lidí.

Jak se dalo za železnou oponou pilovat kaskadérské umění?

Všichni jsme byli vrcholoví sportovci, kteří si už něčím prošli, takže kaskadérské výkony pro nás nebyly problémem. Neměli jsme ale zkušenosti, a tak se některé akce dělaly stylem pokus omyl. Z toho pak bylo i dost zranění či pohmožděnin, ale v základě jsme byli všichni fyzicky velmi dobře připraveni. Učili jsme se za pochodu. Přišel Jarda Tomsa a řekl „je potřeba skočit z mostu na vagon uhlí“ nebo „musíš skočit z dvacetimetrového baráku do krabic“. My to předtím nikdy nedělali, takže jeden z nás skočil a dopadlo to… Nebo jsme dělali záběry s ohněm do filmu Panna a netvor. Tehdy jsme ještě neměli nehořlavé obleky a gely. Jarda mě polil hořlavinou a já utrpěl těžké popáleniny, na které mám památku dodnes. Takže začátky byla opravdu kaskadéřina v pravém slova smyslu.

Byl pro vás z profesního hlediska počátek 90. let velkou změnou?

Ano, protože sem začaly jezdit zahraniční štáby. Byli jsme velice dobře připraveni, takže jsme se nesmírně rychle dostali do povědomí produkcí. Zatímco na začátku sem jezdili zahraniční kaskadéři, později jsme začali dělat všechno sami a dnes už všechny zahraniční netflixové filmy děláme sami na klíč. Máme k dispozici všechno: koně, šermíře, autokaskadéry, potápěče, vodní práce, takže sem nikoho vozit nemusí.

Jak vypadá pracovní den kaskadéra, když zrovna netočí?

Máme jeden společný trénink týdně a jinak si každý kaskadér pracuje sám na sobě. Když se u nás točí film, dostaneme scénář a máme dva tři měsíce na přípravu. Tam už připravujeme konkrétní scény a konkrétní akce.

Na vašich stránkách jsme napočítali 190 kaskadérů a šest kaskadérek. Jsou rozdělení do týmů, kde pracují stále spolu, nebo jde o různé specialisty a ty si pak objednávají štáby či režiséři podle potřeby?

Teď už máme 200 kaskadérů, kaskadérek 20. Na každý film dodáme koordinátora, jenž si poté podle charakteru akcí vybere z týmu lidi, které potřebuje. Je to člověk, který si vším prošel, a jakási pravá ruka režiséra. Musí vymyslet, jak splnit režisérův požadavek, nesmí se nenechat vtáhnout do velmi riskantních věcí a odpovídá také za bezpečnost herců. Ke kaskadérské práci patří říct režisérovi i to, že tenhle požadavek je na hraně a že toto neděláme. Poslední slovo má koordinátor, jenž nabídne bezpečné řešení. Může však také přijít s tím, že když režisér požaduje skok ze čtyřiceti metrů, nabídne skok ze šedesáti metrů a scénu to vylepší.

Může se stát, že třeba řidič natáčí dva měsíce v kuse, zatímco pilot akrobat nemá půl roku do čeho píchnout?

Ve filmové branži to jde nahoru a dolů. Třeba v roce 2023 jsme dělali osm obrovských filmů a všichni makali, zatímco loni skoro tři čtvrtě roku všichni stáli. Není v tom žádný logický důvod, film tady buď je, nebo není.

Čeští kaskadéři jsou velmi vyhledávaní. Kvůli vysoké kvalitě, nebo protože jsou levnější?

Nedá se obecně říct, že by čeští kaskadéři byli méně zranitelní nebo nějak výjimeční. Ale jsme srovnatelní s těmi hollywoodskými. Naše síla je v tom, že pracujeme jako tým. Jsme různě profesně propojeni, což je na celém světě velká výjimka a naše velké plus, protože dokážeme celý film kompletně servisně zajistit.

Promiňte naivní otázku, ale může se stát, že by český a zahraniční kaskadér točili stejnou scénu a cizinec by dostal to, co by obdržel Čech, ale v dolarech?

Není to tak, že by český kaskadér dostal za stejnou scénu tisíc korun a americký tisíc dolarů. Určitý rozdíl tam však je, to ano.

Když Belmondo lezl v Riu po provaze, byl opravdu tam a každý mu to věřil. Dnes stojí herec u zeleného pozadí ve studiu a zbytek dodělá počítač. Blíží se soumrak filmových herců a jejich kaskadérů a vše nahradí digitalizace?

Belmondo byl naprosto výjimečný a jeho akce byly naprosto reálné. Prosadil si, že je bude dělat sám, což je dneska nepředstavitelné, protože kdyby se hlavní hvězda filmu zranila a nemohla třeba měsíc točit, stálo by to produkci strašné peníze. Proto dabujeme herce skoro ve všem. Je pravda, že umělá inteligence jde nesmírně rychle dopředu, ale my se zatím o svoji práci nebojíme, protože udělat velkou scénu na bitevním poli se zatím na počítači udělat nedá. Pravda ale je, že děláme pro počítačové hry základní verze soubojů a filmaři si to zpracují a poté si z těch soubojů udělají dvacet jiných. Herci se už začínají bránit, protože si je studio najme na tři dny a zpracují si je do počítače na celý film. Sám nevím, kam až to dojde. Ale použití technologie je výrazně dražší, než když se scéna udělá naživo, takže zatím se o práci nebojíme.

Ve firmě pracuje i váš syn a vnuk. Můžete mu něco ze svých zkušeností předávat, či co jste se naučil vy, už dnes neplatí?

Můj syn Robert s námi pracuje odmalička. Předal jsem mu všechno, co jsem uměl. Nyní je mu padesát a v podstatě celou firmu přebírá. Vnuk Šimon už také pracuje a mám z něj radost. Zkušenosti lze předat, ale na zbytek si musí každý přijít sám. Vnučka Adina je již také součástí týmu Filmka a její specializací jsou kaskadérské akce na koních.

Jak vypadá váš pracovní den?

Já osobně už dneska na plac moc nechodím, protože mi těch 55 let v akci už stačilo, ale pořád jsem on-line a dělám hlavně tu logistiku, a když přijde nějaký projekt, se synem ho vyhodnotíme, dodáme koordinátora, nastíníme rozpočet a poté to řídíme, protože často se stane, že se sejde víc projektů najednou a jsou tam i některé menší, které nejsou akční, ale musejí se zajistit také.

S překvapením jsme zjistili, že kaskadéři účinkují i v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Proč?

Jsou tam potřeba nějaké menší akce, kdy doktor zakopne a skutálí se ze schodů, dostane od sestřičky facku nebo přijde hysterická pacientka a napadne ho. Dost práce nám dávají české kriminální seriály. Je to ale radost, protože všechny české projekty jsou příjemné – setkáme se s našimi herci a českým štábem. Zahraniční filmy jsou jaksi studený byznys. Ještě před revolucí jsem pracoval s režiséry jako Karel Kachyňa, Hynek Bočan, Juraj Herz či Otakar Vávra. Jejich filmy a témata mě hrozně bavily, protože z nich byl cítit „člověk“.

Je práce kaskadéra ohraničená věkem?

Lidské tělo má životnost, takže špičkové věci jako pády ze schodů nebo kotrmelce na motorce se dají dělat do 30–40 let. Avšak filmovou rvačku i v sedmdesáti, jako například Zdeněk Srstka. Řidič kaskadér může v autě se svými zkušenostmi sedět, i když mu je 65 let. Takže aktivní věk kaskadéra je 20–35 let. V šedesáti už nebude padat po zádech ze železných schodů, ale hodí se do scény, kde chuligáni zmlátí starého dědka v parku.

Existuje kaskadérský ceník, třeba skok ze skály je 1000 dolarů a bouračka v autě 2500 dolarů?

Kaskadér má základní denní honorář a pak příplatek za nadstandardní výkony.

Mají kaskadéři svého Oscara?

Ano, ta cena se jmenuje Taurus Award. Byli jsme dvanáctkrát nominováni a získali osm sošek. Ta zatím poslední byla za film Na západní frontě klid, kde jsme vyhráli v kategorii nejlepší ohnivá scéna. Máme také sošky za nejlepší akční scénu v autě. V Americe to hodně znamená. Když zjistí, že jsme pracovali na Titanicu nebo Zachraňte vojína Ryana, že máme sošky a já jsem členem Americké filmové akademie, otevírá to dveře.

Jaká byla vaše nejtěžší scéna a měl jste někdy namále?

Jednou jsem byl na plošině auta V3S, která se zlomila, a já tak padl pod její kola. Těch situací bylo víc, ale vše jsem začal vnímat až později. Tenkrát jsme si to riziko ani nepřipouštěli.

Předpokládáme, že všichni kaskadéři jsou pojištění, že?

To je trochu složité, protože nás moc pojistit nelze. Naše výkony jsou natolik extrémní, že těžko můžeme přijít do pojišťovny a říct, že „budeme skákat z lokomotivy na druhý vagon“, za což dostaneme třeba třicet tisíc korun, a že chceme pojistit na půl milionu. Jsme pojištění v rámci filmového projektu. Každý kaskadér má nějakou svoji pojistku, ale je to trochu na vodě.