Před 150 lety došlo u řeky Little Bighorn k jedné z nejslavnějších bitev amerických dějin. Spojené síly Siuxů a Čejenů tehdy drtivě porazily 7. kavalerii pod vedením ambiciózního generála George Custera. Ačkoliv byla tato událost zvěčněna v mnoha filmech, ve skutečnosti znamenala pro původní kmeny spíše počátek konce jejich svobody a krutý ústup před americkou armádou, vrcholící masakrem u Wounded Knee.
Od 60. let 19. století museli Siouxové (Lakotové) a další indiánské kmeny severoamerických plání čelit náporu laviny přistěhovalců a zlatokopů do oblastí, které byly jejich původní domovinou. Toto období bylo poznamenáno mnoha menšími konflikty i velkými bitvami mezi indiány a osadníky i armádou. Při asi nejslavnější bitvě u Little Bighornu, od které uplyne 25. června 150 let, spojené síly siouxských a čejenských bojovníků zcela zlikvidovaly oddíl sedmé kavalerie vedený důstojníkem Georgem Custerem. V bitvě, která byla mnohokrát zvěčněna v řadě literárních či filmových děl, byť její reálný vojenský význam nebyl příliš velký, padlo přes 270 amerických vojáků a několik desítek indiánů.
Bitva se odehrála u řeky Little Bighorn, což je přes 220 kilometrů dlouhý přítok řeky Bighorn, která protéká státy Montana a Wyoming. Tento název řeky je anglickým překladem slova "Ets-pot-agie-cate" z jazyka indiánského kmene Vran, což znamená "Řeka malých horských ovcí". V minulosti se jak název řeky, tak i název bitvy často psaly jako "Big Horn", současná geografická standardizace však spojila dvě slova do jednoho "Bighorn", což následně ovlivnilo standardní psaní názvu bojiště i samotné události.
Ještě v roce 1868 to vypadalo, že situace indiánů se konečně částečně zlepší. Americká vláda totiž se zástupci indiánů podepsala ve Fort Laramie smlouvu, garantující původním obyvatelům vlastnictví rozsáhlého území na západ od řeky Missouri. Do rezervace přesto přicházela řada bílých osadníků, kteří tam hledali zlato.
Vláda se ocitla v obtížné situaci. Na jednu stranu měli indiáni na dané území nepopiratelný nárok, na stranu druhou ale nebylo možné přehlížet jejich občasné trestné výpravy. Pokus přesvědčit indiány o prodeji či pronájmu území dopadl neúspěšně, což posílilo pozice zastánců rázného řešení. Úřady proto vydaly nařízení, podle něhož se měli všichni indiáni stáhnout do rezervací do konce ledna 1876. Vzhledem k drsným zimám amerického středozápadu však část indiánů příkazu uposlechnout nemohla a část jej prostě ignorovala.
Na jaře 1876 proto zahájila vláda proti indiánům vojenské tažení. Armáda, rozdělená pro tento úkol do tří kolon, měla indiány utábořené na horním toku řeky Yellowstone obklíčit a vytlačit do rezervace. Útvar generála George Crooka, který postupoval od jihu, však narazil u řeky Rosebud na odpor a jeho postup se zastavil. Úkol vypořádat se s odbojnými "rudochy" proto zůstal na bedrech vojáků plukovníka Johna Gibbona a generála Alfreda Terryho, pod jehož vedení spadalo i Custerem vedené jezdectvo.
Plán akce byl následující: Custerova sedmá kavalerie obejde indiánský tábor umístěný u řeky Little Bighorn od jihu, zatímco ze severu budou údolím podél toku postupovat Gibbonovi muži. Ve smluvený den - 26. června - zahájí obě skupiny útok.
Sebejistý a ješitný generál Custer, indiány přezdívaný "Žlutý vlas", ale udělal hned několik chyb - spěchal, "neposlouchal ta slova varovná" o přesile, jak se zpívá v oblíbené trampské písni, a rozdělil svůj prapor. K velkému indiánskému táboru dorazil o den dřív a v obavě z prozrazení se rozhodl zaútočit neprodleně. Počítal s tím, že pouhá přítomnost vojska přiměje indiány k útěku. Proto se ani příliš nezajímal o varování zvědů před vysokým počtem bojovníků.
Svých 647 mužů rozdělil Custer do tří oddílů, vedených kromě jeho samotného ještě majorem Marcusem Renem a kapitánem Frederickem Benteenem. Útok na vesnici byl veden ze dvou směrů. Jako první se do střetu s nepřítelem dostali vojáci majora Rena. Vzhledem k obrovské početní převaze na straně indiánů musel dát Reno po krátké přestřelce svým mužům povel k ústupu. Podařilo se jim zakopat se na stráni nad řekou, kde se k nim zanedlouho připojil i Benteenův oddíl. Za cenu 53 mrtvých dokázali úspěšně čelit dva dny trvajícímu indiánskému obléhaní.
Nesrovnatelně hůř dopadla Custerem vedená část sedmé kavalerie, bojující na opačném konci tábora. Na nedalekém pahorku se bránila do té doby, než vojákům došla munice. Dobře vyzbrojené indiánské přesile v čele s legendárními náčelníky Sedícím býkem, Splašeným koněm nebo Žlučem padlo za oběť asi 270 Custerových vojáků, masakr přežil pouze jeden kůň.
Počet bojujících indiánů není s určitostí znám, nejčastější odhady hovoří o 2000 bojovníků. Podobně nejisté jsou i jejich ztráty na životech. Podle různých odhadů se pohybovaly od tří desítek až k několika stovkám.
Jedna vítězná bitva však válku nevyhrála, indiáni nezískali území ani vlastní svobodu a po bitvě u Little Bighornu se jejich postavení ještě zhoršilo. Tragickým epilogem indiánských válek byl masakr u Wounded Knee v Jižní Dakotě, při kterém jednotky sedmé kavalérie zmasakrovaly v prosinci 1890 stovky Siouxů, včetně mnoha žen a dětí. Podle výpovědí přeživších vojáci útočili se slovy "za Little Bighorn".
