Lucie Borhyová: Společnost se mění. Sleduji to i u mužů

Na jaře oslavila 47. narozeniny, které by jí však hádal málokdo. V životě si prošla dobrým i špatným obdobím, ale nikdy jí to na úsměvu neubralo. Každopádně vnímá svět kolem sebe a jeho změny. „V dětství jsem dostala někdy i přes zadek, a nebralo se to tenkrát nějak špatně. Bylo to výchovné a mělo to i své opodstatnění. Ale dnes nejsou jen jiné děti. Změna je obecně ve společnosti. Vidím to třeba i u mužů. Pomalu se bojí ženám otevřít dveře, aby nebyli z něčeho osočení,“ zamýšlí se Lucie Borhyová.

Na jaře jste oslavila narozeniny. Jak se máte?

Mám se hezky. Jak jste zmínila, jsem Beran, což je jarní znamení. Mám ale ráda všechna roční období, protože si v každém něco najdu.

Měla jste partnera Řeka. Jezdíte do Řecka stále? A kam nejraději?

Ano, hlavně v květnu, mimo sezonu, kdy tam není tolik lidí. S dětmi si tam užíváme společný čas a naši pohodu. Miluji Krétu, Rhodos, Korfu, Santorini. Každý ten ostrov je jiný. Třeba na Korfu je hodně zeleně, to Kréta zelená není. Záleží, co má člověk rád. Ale myslím si, že kdo jezdí do Řecka, tak ví, že je všude hezky. Já asi nejvíce miluji Krétu, mám ji i nejvíc prozkoumanou. V horách tam najdete báječné taverny, které byste tam vůbec nehledali. Ty domácí. Jezdíme často rádi na místa, kam se člověk dostane jenom lodí.

Vy jste v Řecku už vlastně místní žena.

To máte pravdu, tak trochu ano, je to tím, že už tam mám spoustu známých. Hlavně těch společných s mým bývalým partnerem. Řekové jsou k sobě takoví hodně úslužní, přátelští.

Váš syn Lucas má po tatínkovi nějaké řecké vlastnosti?

Je to napůl Řek, takže určitě má. Hlavně ten jižanský temperament. Ten má ale asi po obou. Řek, když se naštve, tak se naštve, ale naštěstí to rychle odezní. Řekové jsou velmi pohostinní a to má Luky taky. Je empatický, přátelský a komunikativní. Myslím, že se to tak dobře namíchalo. Má tam tu jižanskou jiskru.

To budete brzo odhánět děvčata. Přemýšlela jste už nad tím, jaká budete jednou tchyně?

Přemýšlela jsem nad tím, dokonce jsem to už párkrát řešila i se svojí maminkou. Mám bráchu, tak mě zajímalo, jak to ona vnímala v jeho případě. Vždycky se snažila s bratrovými přítelkyněmi dobře vycházet. Samozřejmě se může stát, že mi třeba nějaká Lukyho slečna nebude sedět, ale já jsem ten typ, který myslí pozitivně, a budu se snažit, abychom si k sobě našly cestu. Upřímně se spíš bojím, až přijde nějaké trápení s láskou, jako to tak obvykle bývá.

Ty emoce pak asi budou ještě silnější u dcery.

Přesně, nejspíš to tak u Lindušky bude. Holky to prožívají možná o něco víc než kluci. Když jsem se v těchto situacích v životě ocitla já, moje maminka stála vždycky za mnou a utěšovala mě.

Dnešní doba je hodně otevřená věcem, o kterých my jsme jen snili. Dovedete si představit, že vám brzo Lucas nebo Linda odejdou studovat do zahraničí?

U Lukyho to může přijít už i docela brzy. Chce hodně cestovat, miluje poznávání jiných kultur. Ale spíš ty vzdálené, jako je Japonsko, Korea, nejenom Evropa. Studuje teď na gymnáziu, kde mají stáže v zahraničí. Já sama jsem byla rok v Londýně.

Je to těžké nejen pro děti, ale i pro rodiče, když jim potomek vyletí z hnízda.

Když jsem byla v Londýně, nebyly mobily, chodila jsem volat do budky. S rodiči jsem se neviděla měsíce. Dnes je ta situace jiná. Můžeme denně volat přes FaceTime, WhatsApp, být v kontaktu přes sociální sítě.

Tenkrát to musel být pro rodiče stres. Bavila jste se o tom s maminkou? O tom, jak vás vyprovázela na autobus, a nevěděla pořádně, co vás čeká?

Nedávno jsme si na to vzpomněly. Odjížděla jsem z Prahy z Florence autobusem do Londýna, bez mobilu, bez ničeho, úplně sama. Pro maminku to prý bylo šílené, to pomyšlení, že na to přistoupila a někam mě pouští. Musela se prý hodně přetvařovat a doma pak z toho byla dost smutná a v obavách. Mimo volání z budky o mně neměla žádné zprávy. Vlastně si to ani nedokážu dnes představit.

Kolik vám tenkrát bylo let?

Devatenáct. Nedostala jsem se na vysokou školu, proto jsem se rozhodla, že pojedu na rok do Londýna. Táta to tenkrát zařizoval přes známé, takže naši věděli, že nejdu do úplně neznámé rodiny.

Dnes je jiná i výchova. Vzpomenete si na své dětství a to, jak vás rodiče vychovávali?

To víte, že jsem dostala někdy i přes zadek, a nebralo se to tenkrát nějak špatně. Bylo to výchovné a mělo to i své opodstatnění. Jsme slušně vychovaní. Babička mě vždycky učila, že musím vždy nahlas pozdravit, poprosit a poděkovat, to byl základ. Ale dnes nejsou jen jiné děti. Změna je obecně ve společnosti. Vidím to třeba i u mužů. Pomalu se bojí ženám otevřít dveře, aby nebyli z něčeho osočení.

A jak třeba řešíte sociální sítě? Citlivé téma…

Máme to s dětmi doma nastavené docela dobře. Bavíme se o nástrahách a nebezpečích, které na ně mohou číhat. Mluvíme o kyberšikaně a na všechno je upozorňuji. Podle mě je totiž nejdůležitější o tom s dětmi -otevřeně mluvit. Mít důvěru a nebát se se vším svěřit.

Mají vaše děti profily na sociálních sítích?

Sociální sítě mají, ale vím, co na nich dělají a kontroluji to. Bavíme se o tom, mají zakázané určité věci a podobně. Kvůli dětem jsem si také založila TikTok, chci jít s dobou a chci mít o dětech přehled, co se kde děje. Jsem ráda, že mě děti dostávají do svého světa a učí mě nová slova, nové výrazy.

Myslím si, že je to moc dobrý přístup.

Luky hraje různé strategické hry, které ho neuvěřitelně rozvíjejí. Miluje historii, politickou geografii, zná všechny vlajky světa. Často komunikuje s ostatními hráči anglicky, takže ovládá i cizí jazyky. Za nás byla jiná doba, takové technologické možnosti nebyly. Přišli jsme domů ze školy a šli jsme ven – na kolo, na brusle, do lesa. Dnešní děti už moc venku neběhají, doba se změnila.

Zmínila jste, že Luky mluví anglicky. Jaké jazyky ještě ovládá?

Plynule angličtinu, řečtinu, češtinu a do toho se ještě učí ve škole španělštinu. A ještě chce němčinu.

A jak to je u dcery? Vidí se ve vás?

Všichni říkají, že je moje malé já. Je vidět, že jsem pro ni vzor. Je neskutečná herečka, je talentovaná na tanec, zpěv a skvěle si pamatuje texty. Když jsem byla v jejím věku, jezdívala jsem s dědou a s babičkou na chalupu a pořád jsem se převlékala před zrcadlem a na něco si hrála. Chtěla jsem být také herečkou nebo zpěvačkou. To má asi po mně.

Říkala jste, že má TikTok. Točí si videa? A o čem jsou?

Baví ji točit unboxing, líčení, tancování a všechny ty holčičí věci. Mě to baví dělat s ní.

Jak vy vzpomínáte na dětství?

Mám krásné vzpomínky na dětství, protože moje maminka dokázala vytvořit atmosféru, na kterou člověk rád vzpomíná. A já se snažím dětem dělat stejně hezké dětství, aby taky měly na co vzpomínat. Maminka pro mě byla vždycky něco jako nejlepší kamarádka. Měli jsme chalupu kousek od Karlových Varů u Kyselky a tam jsem měla spoustu kamarádů a kamarádek. Chodili jsme se koupat, lítali po loukách a lesích, stavěli bunkry a nikdo o mě neměl strach. Vypustili mě ráno a já se večer vrátila. Byla jsem v tomhle takový kluk. Ráda jsem sportovala, s rodiči jsme jezdili lyžovat nebo na kole. A teď to dělám se svými -dětmi. Chodíme hodně na pěší výlety, na hrady a zámky. Přinese jim to i hodně informací do školy.

Určitě je velmi důležité se dětem věnovat a trávit s nimi čas.

Rodiče mají v dnešní době na děti málo času, nevěnují se jim tolik a je to znát. Děti jsou pak na telefonech, tabletech nebo počítačích. A nejde je od toho často odtrhnout. Já to mám s dětmi nastavené tak, že každý večer před spaním si lehneme do postele a povídáme si. Co dělali ve škole, co je bavilo, co je nebavilo, jestli je někdo naštval, jestli mají nějaký splín. Já si myslím, že to je velmi důležité, zeptat se jich, co je trápí, co jim dělá radost.

Jak vypadá váš denní režim, kdy jdete do práce?

Mám možnost se dětem věnovat, protože do televize chodím až později odpoledne. Stíhám tedy vyzvednout děti ze školy, být s nimi ještě doma, zjistit, jaké mají úkoly, odvést je na kroužek a společně si zasportovat a podobně. Pak až jedu do práce. Je podle mě důležité mít představu a přehled, co děti dělají.

Člověk se sám celý život učí i to, jak být rodičem.

Je to neustálý stres, zda vychováváte děti dobře. Nejsou na to žádné příručky, každé dítě je jiné, každý rodič je jiný, každá situace je jiná. Znám i rodiny, kde to všechno fungovalo, všechno bylo dobré. A pak se to nějak vymklo z rukou. A přitom když se podívají zpět, tak mají pocit, že žádnou chybu neudělali.

Jak to máte se zprávami, které budí emoce? Máte v přímém přenosu nějaký „grif“, jak se při čtení zpráv nerozhodit?

Byly situace, třeba velice smutné zprávy, kdy jsem emoce neudržela. Myslím, že to je normální. Někdy mě zase třeba něco trápí, ale snažím se, aby to nikdo nepoznal. Vždy jsem se snažila nedávat nic najevo. Doma si pobrečím, svěřím se svým nejbližším, ale do práce osobní věci netahám. Někdy se vás ale nějaká zpráva dotkne víc, protože si ji spojíte s něčím, co jste si prožila nebo i momentálně zažíváte. Třeba jde o problémy kolem dětí nebo pohřby blízkých lidí. Takže se mi párkrát stalo, že jsem se během vysílání rozbrečela.

Když mluvíme o blízkých lidech, kdo je pro vás v životě tou nejdůležitější osobou?

Určitě maminka. Já jsem moc ráda, že mám maminku zároveň i jako nejlepší kamarádku. Je to člověk, který mě celý život formoval. Vzhlížím k ní za to, co si v životě zažila, neměla to lehké, a dokázala se z různých situací dostat. Jsem jí vděčná, protože jsem taky zůstala s dětmi sama a díky ní jsem se mohla vrátit do práce. Já bych totiž děti cizímu člověku nesvěřila.

Máte v práci nějakou blízkou kamarádku, nebo své kamarádky znáte třeba už od školy?

V práci mám kolegyně, které mám ráda, blízkou kamarádku tam mám jednu. Jinak moje nejbližší kamarádky nejsou z mé branže. Dvě se mi odstěhovaly. Jedna žije v Německu, druhá v Americe. Voláme si a jsme v kontaktu, ale chybí mi tady.

Člověk má naštěstí možnost vidět se přes webkameru. Podle vašich sítí jste celkem aktivní a on-line. Máte zkušenost s nějakým nepříjemným fanouškem?

Měla jsem takovou jednu velmi nepříjemnou zkušenost. Řešila to i policie. Ten člověk za mnou jezdil do práce, -posílal mi dárky, takové až hodně osobní. Vraceli jsme je, pak už jsme to vozili na policii. Psal mi milostné dopisy. Obtěžovalo mě to, teď už je naštěstí klid.

Na Instagramu vás sleduje hodně lidí. Na co se vás třeba ptají?

Ženy často píšou a mají dotazy na líčení, oblečení. Když píšou muži, jsou to většinou lichotníci. Občas dostanu nabídku na kafe nebo na schůzku. Na to ale nereaguji, protože bych se nikdy tímto způsobem neseznamovala, i kdybych byla sama.

Vy jste dlouho partnera tajila. Vím, že stále o soukromí nemluvíte, přesto, nežárlí na vaše obdivovatele?

Řekla bych, že ne. Má zdravé sebevědomí a ví, že máme spokojený vztah. Takže není důvod k žárlivosti. Je velmi tolerantní. Se mnou by asi žárlivý typ muže nevydržel. Když spolu jdeme do kina, na večeři nebo jen tak po ulici, tak se lidi třeba chtějí vyfotit. Na tu pozornost je už zvyklý a nevadí mu to.

Otázka svatby je spíš na muže. Ale vy jste vdaná nikdy nebyla? Chtěla byste jednou říct to „ano“?

Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. Teď ani nechtějí děti. Mají mě jako maminku jen pro sebe. Kdybych po tom hodně toužila, myslím, že bych jim dokázala vysvětlit, že o mě tím nepřijdou, že jsem pořád jejich. O ruku jsem byla požádána třikrát a nikdy to nevyšlo, tak to asi tak mělo být. Ne-jsem moc vdavekchtivý typ. Možná je to chyba. Možná je to dobře, kdo ví.

Lidi se berou i po 30 letech, tak třeba jednou…

Přesně, třeba mám pořád ještě to hezké před sebou a mám pořád o čem snít.

A sníte o něčem?

Mám sny a přání, které bych si chtěla jednou vyplnit, ale nemluvím o nich, abych je nezakřikla. Člověk by měl mít nějaké touhy, sny a přání, protože když má pocit, že už všechno zažil, všechno viděl, všude byl, všechno měl, tak nemá pro co žít, pro co se radovat. Já se opravdu raduji i z maličkostí. Mám radost, že svítí sluníčko, že sednu na terasu, dám si dobrý čaj. Nebo že příští týden mám čas, tak půjdu s kamarádkou po dlouhé době na kávu. O tom ten život je, protože když si někdo klade moc velké cíle, které není schopen splnit, je ve stresu a v napětí. Teď se zrovna těším, že vyzvednu děti ze školy a půjdeme někam s naším pejskem na procházku.

Co vám udělalo v poslední době velkou radost?

Mně dělají radost hlavně děti. Když se třeba Lindušce nebo Lukymu povede něco ve škole, ve sportu. Dostávám od nich různé vzkazy, jako třeba „maminko, těším se na tebe ráno, dobrou noc“.

Jste i ambasadorkou Nadačního fondu LuckyBe. Co to vše obnáší?

Prodáváme například náramky a další doplňky. Jejich koupí udělá člověk sobě nebo někomu blízkému radost a zároveň přispěje na dobrou věc. Z výtěžku sháníme různé přístroje a pomůcky pro neonatologické oddělení pražské nemocnice na Bulovce, jehož jsem patronkou. Kromě toho lze poslat peníze na transparentní účet. Nedávno měl jeden pán narozeniny a místo dárků si přál, ať jeho přátelé pošlou peníze právě na náš transparentní účet. Moc nás to potěšilo. Vybralo se přes 100 000 korun.

Jak jste se stala patronkou předčasně narozených dětí na neonatologickém oddělení nemocnice na Bulovce? Máte s tím vlastní zkušenost?

Naštěstí ne, obě děti se mi narodily v termínu. Ale na Bulovce jsem obě děti porodila. A pan primář MUDr. Martin Čihař, který dříve pracoval v Motole, se přestěhoval na Bulovku. Je to rodinný přítel mých rodičů. Proto mě oslovil, když před patnácti lety otevíral JIP na Bulovce, a vše se následně vyvinulo dál a začala jsem se tam potkávat s maminkami, které předčasně porodily. Z těchto aktivit mám hodně velkou radost, protože můžu pomáhat a samotnou mě to těší.