Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík byl vždy individualistický, vyhraněný, kontroverzní. Napsal ceněné knihy druhé poloviny 20. století (Sekyra, Morčata, Český snář, fejetony Jaro je tady či Jak se dělá chlapec) a jako vlivný veřejný intelektuál se angažoval i v politice (byl autorem manifestu 2000 slov z roku 1968, významná byla jeho účast jako signatáře Charty 77 v opozici v 70. a 80. letech a kritický byl k vývoji po roce 1989).
Valašský samorost, nositel řady ocenění a mistr v odhalování stinných stránek a pokřivených mechanismů společnosti se narodil před 100 lety, 23. července 1926, ve městě Brumov-Bylnice na Zlínsku.
V roce 2024 vydala Vaculíkova dcera Cecílie Jílková autobiografickou knihu Otec Bůh a matka Láska, v níž svého otce vylíčila jako domácího tyrana. Traumata z dětství Jílkovou podle jejích slov přivedla ke konzumaci těžkých drog.
Zápal, se kterým dříve odhaloval nešvary komunismu, byl patrný i v jeho kritickém pohledu na společnost po listopadu 1989. Vaculík přiznával, že tíhne k jednoduchosti a neudivovalo jej, že svými přímočaře vyjadřovanými názory některé společenské skupiny pobuřoval. Lidé jej znali i pro jeho angažmá za komunistického režimu, zejména jako autora výzvy 2000 slov z června 1968 či jako vedoucího pozdější samizdatové edice Petlice.
Svůj poválečný vstup do komunistické strany, ze které byl po roce 1968 vyloučen, označil za "dobrý omyl": "O vývoji nerozhodl, ale mně dal program na celý život a natáhl moje péro. Vždyť já sklidil úspěch tím, že jsem chytře bojoval proti tomu, co jsem udělal blbě! Ti, co tehdy volili správně a prohráli, neměli pak tak výhodnou pozici: silní a bojovní byli zdecimováni, ostatní mohli říkat, že oni to nezavinili, a trpět."
Díky své prozaické tvorbě patří Vaculík mezi přední poválečné české spisovatele spolu například s Bohumilem Hrabalem, Milanem Kunderou, Arnoštem Lustigem či Ivanem Klímou. Podle kritiky byl Vaculíkův literární svět plný hádanek a protimluvů, nejasností a záhad, tajemství a mystérií a jeho psaní bylo především soustavnou reflexí.
Vaculík, který se narodil 23. července 1926 v Brumově na Valašsku v rodině tesaře, patří ke generaci, která po válce s velkými ideály začala budovat novou, lepší, socialistickou společnost, a v 60. letech se dočkala krutého vystřízlivění. Za okupace a krátce po ní studoval obuvnickou a obchodní školu a pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, v roce 1950 dokončil studia na pražské Vysoké škole politické a sociální. Souběžně působil jako vychovatel mládeže a následně jako redaktor v nakladatelství Rudé právo, později ve vysílání pro mládež Československého rozhlasu.
Jeho románovou prvotinou byl Rušný dům (1963), ve kterém čerpal z jeho zkušeností vychovatele na chlapeckém internátu. V roce 1965 nastoupil do redakce Literárních novin (později Literární listy, Listy) a právě zde si svými sociálně kritickými články získal poprvé významnější přízeň veřejnosti. Kultovní záležitostí se pro mnohé stala i Vaculíkova novela Sekyra z roku 1966, ve které sugestivním způsobem popsal poválečné nadšení a pozdější trpké zklamání levicových idealistů, zneužitých státní mocí. Ve zrychlujícím se obrodném procesu koncem 60. let se pak stal jedním z jeho předních zastánců a propagátorů.
Ve své kritice režimu a podpoře demokratizace společnosti zašel dále než jiní. Za svůj projev na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen ze strany a publikace jeho manifestu 2000 slov, vyzývajícího občany k vytváření politiky zdola, je dodnes považována za jeden z vrcholů Pražského jara. Konzervativní komunisté jej ovšem označili za platformu kontrarevoluce a po okupaci Československa v srpnu 1968 již pro Vaculíka nebylo cesty zpět.
Navíc rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy Vaculík formuloval další kolektivní výzvu, Deset bodů. Její signatáři – mimo jiné Václav Havel nebo Emil Zátopek – protestovali proti normalizačním poměrům. Autorovi i všem spolupodepsaným vynesl text trestní stíhání, které bylo formálně zastaveno až po listopadu 1989.
Po následující dvě desetiletí figuroval na předním místě v seznamu nepřátel státu. S normalizací přišel zákaz publikovat a ztráta zaměstnání, provázené odposloucháváním a šikanou ze strany policejní moci. Vaculíka, pověstného svojí tvrdohlavostí, to nezlomilo. Přes pohrůžky vězením kvůli takzvanému příživnictví odmítl vykonávat podřadné práce, přežíval díky nijak vysokým zahraničním honorářům za své knihy (zejména hororovou prózu Morčata, která byla přeložena do mnoha světových jazyků) a v těžkých podmínkách organizoval vydávání děl zakázaných autorů v edici Petlice, ve které vyšlo do roku 1990 na 400 titulů, které byly pro oficiální nakladatelství z politických důvodů nepřijatelné.
Své zkušenosti a každodenní trampoty z konce 70. let, ale i zvýšený tlak ze strany Státní bezpečnosti po vzniku Charty 77, mezi jejíž zakládající členy patřil, shrnul sympatickou, neheroizující formou ve své knize-deníku Český snář. Zároveň psal vysoce ceněné fejetony, pravidelně jeden za měsíc. Jejich čtenáři však byli téměř výlučně z disidentských kruhů - normálně vydány byly až ve dvou sbornících Jaro je tady a Srpnový rok po roce 1989, který znamenal i Vaculíkův návrat do publicistiky.
V lednu 1977, po podpisu Charty 77, se navíc Vaculík stal terčem mediální kampaně. V časopise Ahoj na sobotu vyšly stylizované akty, které si několik let předtím pořídil se svou tehdejší milenkou – a také jednou z nejvýkonnějších opisovaček samizdatových knih – Zdenou Erteltovou. Režimní propagandisté v doprovodných textech psali, že Vaculík je "vášnivým vyznavačem morální zvrácenosti, exhibicionismu a perverze".
Od roku 1987 patřil Vaculík k okruhu autorů samizdatových Lidových novin, prvního nezávislého média, které se šířilo skutečně masově. Jeho polistopadové směřování ovlivnil fakt, že organizátoři mítinků Občanského fóra ho nenechali vystoupit s projevem na demonstraci na Letenské pláni. Jeho hlavní tribunou se až do smrti staly obnovené Lidové noviny, kde každé úterý vycházel jeho fejeton v rubrice Poslední slovo.
I po roce 1989 ale stále psal a vydal známé knihy jako třeba Jak se dělá chlapec, Cesta na Praděd či Loučení k panně.
Na přelomu století se stal jedním z nejhlasitějších odpůrců českého vstupu do Evropské unie. "Za celou dobu, co se o té Evropské unii někde jedná, nečetl jsem a neslyšel zprávu, co dobrého to už přineslo: ne bankám, obchodníkům a velkým společnostem, ale normálním lidem, jako jsem třeba já."
V rodinném životě bývá Vaculík líčen jako dominantní, patriarchální typ. Se svojí manželkou Marií zvanou Madlou, již si vzal v roce 1949, měl tři syny. Na konci 70. let navázal vztah se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, z něhož vzešli dcera a syn. Na stará kolena se vrátil ke své manželce.
Jeho dcera Cecílie otce v knize Otec Bůh a matka Láska charakterizuje jako cholerika, násilníka, skrblíka, mizogyna a zvrhlíka. To, že její otec žije ve faktické bigamii a část týdne tráví se svou legální manželkou Marií, se Cecílie Jílková dozvěděla až na prahu dospívání. "Vzpomínám si, ano, na násilí, výprasky, facky, zákazy vycházení, probrečené noci, nekonečné sezení nad domácími úkoly, neustálé přepisování, opravování. Co nebylo v pokoji na svém místě, včetně školních učebnic, vyházel oknem ve třetím patře do keřů za domem," napsala Jílková.
Ludvík Vaculík, který byl známý i jako vášnivý zpěvák a muzikant, je nositelem celé řady významných českých i zahraničních ocenění, kupříkladu Ceny Jaroslava Seiferta (1987), Řádu T. G. Masaryka (28. října 1996), Ceny Karla Čapka (2002), Státní ceny za literaturu (2008) či Ceny Ferdinanda Peroutky (2011).
Zemřel 6. června 2015 ve věku 88 let.
