Lukáš Duy Anh Tran: Skoro celý film jsem odehrál z kufru auta

Je to náš patrně nejznámější vietnamský herec, i když na začátku byly spíš náhoda a vyhoření. Skončil jako filmový produkční a přemýšlel, co bude dělat dál. A náhodou zjistil, že Jiří Mádl zrovna hledá někoho, jako je on, do filmu Na střeše. Uspěl mezi 300 jinými zájemci a postupně se na stříbrném plátně i v seriálech etabloval. Na konci prázdnin uvedl do kin svůj zatím největší film: Tony má plán. „Teď na to vzpomínám s láskou, ale když jsem to natáčel, opravdu jsem proklínal sám sebe,“ říká Lukáš Duy Anh Tran, který je během skoro celého filmu zavřený v kufru auta.

Aktuálně jste si vyzkoušel novou roli: v novém filmu Tony má plán nejen záříte jako hlavní postava, ale jste také autorem námětu a spoluautorem scénáře. Jak to s tímhle filmem vlastně celé začalo?

Jak to tak v Česku a na Slovensku bývá, nejlepší nápady a projekty vznikají u piva. I tohle bylo nad půllitrem. Moje přítelkyně Bára Kočičková chtěla natočit svůj debutový snímek. Nejlépe film, ale uvažovala i o seriálu. Řekl jsem, abychom udělali film. Ještě předtím, než jsem se stal hercem, jsem se věnoval produkční činnosti, zamyslel jsem se proto nad tím také zcela pragmaticky a prakticky. Dospěl jsem k tomu, že ideální by to bylo tak, abychom točili poměrně komorně, na jedné lokaci, třeba z jednoho pokoje. To místo jsme hledali, ale skoro hned nás napadl kufr auta. Řekli jsme si, že by bylo zábavné natočit film z kufru auta a se zavřeným Vietnamcem, prostě etnikem.

Že půjde o komedii, bylo také jasné hned?

Jako herec jsem inklinoval k tomu, aby to byla charakterní role, těžké drama. Nejprve jsme s tím tak počítali. Pak jsme rešeršovali podobné filmy, viděli jsme jich opravdu dost a zjistili jsme, že se v nich opakuje podobný vzorec: vždy to bylo drama, ať už ta postava byla zavřená v zakopané rakvi, nebo v kufru auta. Většinou to byly ženy a vždy po třiceti nebo čtyřiceti minutách filmu vznikal problém, co by se tam mělo dít dál. A tak docházelo k řešením typu „deus ex machina“, stalo se něco nepravděpodobného, objevil se tam had nebo začalo zničehonic hořet. Měli jsme z toho lehkou křeč a říkali jsme si, že vlastně nevíme, jestli chceme jít tímhle směrem. Bára je přebornicí ve stylizaci a ve vlastním režijním jazyce, to, myslím, má jen velmi málo režisérů na celém světě. Nese si jasnou vizi, a tak řekla, že by si to představovala jako černou komedii. Říkal jsem si, ty jo, budu tam dělat nějakého šaška. Ale skutečně jsme došli k tomu, že absurdní až bizarní komedie by k tomu seděla. A začali jsme tvořit postavy, Tonyho, Kefíra, ale i ty ostatní. A vymýšleli jsme zvraty, abychom diváka nenudili, když se už skoro 75 minut čistého času musí dívat na mě. O to jsme se pak snažili i střihově, aby se divák opravdu nenudil.

Kolik času od toho prvního nápadu u piva až po slavnostní premiéru na konci srpna uplynulo?

Asi bych měl říct, jako to říkávají jiní, že jsme to psali hrozně dlouho a uplynulo třeba osm let (smích). Ale bohužel, nebo bohudík pro nás, kopli jsme do motoru a byly to necelé dva roky. Je to hodně zrychlené, ale je to taky poloviční zázrak.

Říkali jste si, že bude zábavné točit film z kufru auta. Jaké to v tom kufru nakonec bylo? Zábavné, nebo jste si tímhle nápadem naběhl?

Naběhl jsem si velice. Upletl jsem si na sebe dlouhý a tlustý bič, který mě šlehal během natáčení. Teď na to vzpomínám s láskou, ale když jsem to natáčel, opravdu jsem proklínal sám sebe. Bylo to náročné fyzicky i mentálně. Všechno bylo postavené na mně a všechny ty natáčecí dny, kdy jsem byl jen v kufru, to bylo čistě o mně. Nebyli tam žádní jiní herci, kteří by mi nahrávali. Měl jsem sluchátko, do kterého šel záznam z audio dnů, kdy jsme hlasy zvenku předtočili. Plošina, která původně fungovala jako pilotní trenažér, byla nastavená přesně na tyto repliky, takže jsem nemohl udělat chybu, jinak bych to celé resetoval. Museli bychom pak znovu natáčet od začátku celého obrazu, což jsem opravdu nechtěl. Byla to obrovská výzva a doufám, že ta snaha vložená do toho projektu je na stříbrném plátně alespoň trochu vidět. A že se ten film bude divákům líbit. Stačí, aby nám dali šanci. Když to udělají, věřím, že je získáme. Hlavně ať se baví.

Ve filmu partneříte s Robertem Miklušem. Jaké to bylo?

Poprvé jsme se potkali na natáčení Zrádců pod vedením Viktora Tauše a Matěje Chlupáčka. Robert Mikluš je samozřejmě osobnost, miláček publika, strážmistr Topinka, prostě náš národní hrdina. Má svůj specifický humor a já ho mám taky. Lidé, kteří na to nejsou připraveni, ale mohou být trochu zaskočeni. Protože když vám Robert na place několikrát zařve „Dělejte, kůže líný, herec Národního divadla čeká!“, pár lidí se otočí a dívá se, jestli se nezbláznil. Ale já jsem se takzvaně a po slovensky „ujebával“ a bavilo mě to strašně moc. Musíte se naladit na jeho vlnu, ale jakmile to uděláte a chápete ten jeho humor, strašně si vás oblíbí a má vás v lásce.

Jak se vám spolupracovalo s vaší přítelkyní Barborou Kočičkovou? Jaké to bylo, když vás režírovala?

Už jsme to otestovali dříve, potkali jsme se prostřednictvím jejího režisérského cvičení na FAMO. Oslovila mě do jedné z rolí, já jsem řekl proč ne a přeskočila mezi námi jiskra. To byl první zátěžový test, druhý byl její absolventský film. Věděli jsme, že společná práce na place nebude problém. Režiséra vždy respektuji, i když to je slabší režisér. Nedělám v tom rozdíl, ale jsem vždy radši, když režisér má svou vizi. A tu má Bára velmi silnou. Ví, co chce, zároveň je ale otevřená k určitým změnám.

Vy sám máte širší filmové ambice, třeba také režírovat?

Režírovat ano, ale žádnou jinou pozici u filmu už bych dělat nechtěl. Vždycky ale ironicky říkám, že na to ještě nemám věk. Jsem ročník 1993, i když mi paní v trafice říkají, že vypadám na šestnáct. Ale k režisérské práci mám opravdu velký respekt a neberu to tak, jako když má někdo trochu herecký talent, a tak zkusí hrát a s trochou štěstí se mu to povede, na place se něco přiučí a pak funguje. Tohle rozhodně není režisérská role. Musíte znát technikálie, objektivy, vědět, kterému kameramanovi můžete věřit. Není to jen tak. Režisérské ambice mám, ale čekám.

Zmínil jste, že na začátku vaší úvahy o filmu Tony má plán bylo, že by mohlo být zábavné dívat se na tvář Vietnamce v kufru auta. Ale to, že jste Vietnamcem, ve filmu, myslím, nehraje žádnou roli…

Děkuji. Ale aniž by to byl kalkul, směřoval jsem tak od třetího roku svého hraní herecky k tomu, aby se mi nabídly a otevřely takové možnosti, abych mohl hrát postavy, které nejsou ryze vietnamské. S Bárou jsme nad tím ani moc nepřemýšleli, ale stalo se to tak. Plakát s Vietnamcem v kufru auta, to je něco, co míří vysloveně na české diváky. Někteří jsou unavení tvářemi, které se v českých filmech často objevují, a tak jsme to chtěli trochu pozměnit. Ale chci to zaklepat, svou hereckou pozici v tom našem českém a slovenském rybníčku mám už snad danou. Producenti dvakrát zváží, jestli mi mají volat kvůli epizodní roli „večerkáře“ v nějakém seriálu. Takových nabídek jsem už pár dostal, ale vždy jsem je s pokorou odmítl. Ty produkce v tom ale většinou nechci nechat, a tak doporučuji jiného kolegu, který by se chtěl do světa filmu také dostat a je šikovný a snaží se. Každou svou roli, ať je jakkoliv velká, nebo malá, se každopádně snažím zahrát na sto procent – tak, abych s tím byl hlavně já spokojený. Zní to jako klišé, ale je to tak. Nemusím zazářit nebo přezářit své kolegy, ale musím se sám za sebe nestydět.

Jak vlastně funguje vietnamská herecká nebo umělecká komunita?

Vietnamská komunita pořád funguje jako taková, i když já se v ní moc nepohybuju. Vyrůstal jsem spíše mezi Čechy v Mostě, i když jsem původně Opavák. S vietnamskými rodinami jsme se setkávali jen při různých slavnostech, běžně jsem ale kamarádil spíše s českými dětmi. Když se ale potkáváme s vrstevníky, kteří vyrůstali třeba v Chebu, jinde na severu nebo třeba v Praze, povětšinou mají vietnamské kamarády. Je jedno, jestli mluví nebo nemluví vietnamsky, ale jako skupina drží pospolu. Přijde mi to velice pěkné, ale není to pro mě. Na vedlejšák jsem však také castingový režisér, takže musím mít přehled o tom, kdo tu chce hrát. A co si budeme říkat, boom vietnamských herců v českém filmu rozjel Jirka Mádl, protože pro film Na střeše castoval herce ve velkém.

Ale tu roli jste tehdy získal vy…

Vždycky si dělám srandu, že mě vybral z nějakých snad 300 vietnamských kluků v rozmezí 20 až 28 let. Je vtipné, když se s někým seznamuji, mluvíme o tom, že oba hrajeme, a dostaneme se k tomu, že na tom castingu jsme byli tehdy oba. Říká mi to hodně kluků v mém věku. Víme o sobě. Je to win-win situace, protože já třeba nějaké role nechci hrát nebo zrovna termínově nemůžu, ale zároveň ty produkce nechci nechat na holičkách. Takže vždycky předám kontakt a záleží pak na tom daném klukovi, jestli se toho projektu bude chtít účastnit.

Jak jste se dostal k herectví a právě k tomu, že jste šel na casting k filmu Na střeše?

Byl jsem vyhořelý. Jako produkční jsem skončil a osud, štěstí tomu dalo, že jsem viděl video s Jirkou Mádlem a dvěma Vietnamci na Facebooku, které mě zaujalo. Pustil jsem si zvuk a slyšel: „Nestyďte se, hledáme vietnamského herce i neherce, kluky i holky, do hlavních i vedlejších rolí do našeho filmu.“ Já jsem si řekl proč ne, napsal jsem mail a zbytek už je minulost.

Jiří Mádl loni ukázal, co všechno v něm je ve filmu Vlny. Tvrdě na sobě pracuje. Dá se říct, že je v tomhle vaším vzorem?

Jak říkáte, opravdu ukázal, co v něm je. Můj subjektivní názor je, že Jirka je možná i mnohem lepší režisér než herec. Jako režisér je prakticky bezchybný, má takový ten německý přístup, má otěže pevně v rukou. Skoro bych řekl, že tak dobře připravený plac jsem od doby Na střeše už nezažil. Bylo to opravdu nalajnované. Zopakovalo se to možná teď u filmu Tony má plán, ale i tam byl prostor pro nějakou improvizaci. Ve filmu Na střeše bylo ale vše pevně dané, mantinely, žádná improvizace, bod A, bod B, i vzhledem k tomu, že jsme hodně zkoušeli. Ne že bych se s Jirkou porovnával, ale určitě mu hodně fandím a vzor je pro mě v tom, v kolika letech co dokázal. Ve 32 letech režíroval Na střeše, což nebyl jeho debut, ale sám o tom tak mluví. Ten film byl úspěšný, do kin na něj sice tolik lidí nepřišlo, ale později ho diváci viděli. Tenkrát mi bylo 26 let, a jak jsme mluvili o těch mých režisérských ambicích, říkal jsem si, že to už nestihnu. Tehdy jsem si říkal, teď jsem začal hrát, tak ve 32 svůj vlastní film asi mít nebudu. Ale teď mi je 32 a prakticky ten svůj film mám, protože Tony má plán jsme s Bárou opravdu vytvářeli spolu. Není to soutěžení, ale jsem na sebe alespoň trochu pyšný, že jsem toho Jirku časově dohnal. I když samozřejmě o nic nejde, jen o ten vnitřní pocit. Uvědomil jsem si to ale teprve třeba před dvěma měsíci. Jirky si vážím i za jeho statečnost a politický názor. Já to vidím spíš tak, a také to není úplně správně, že by se celebrity neměly k politice vyjadřovat. Protože někdy někteří z nás dostávají více prostoru, než by bylo zdrávo. A všichni jsme jenom lidi. Ne všechno se dá kategorizovat. Jirka se toho ale nebojí. Řekne, co je dobro a co zlo, proti kterému se musí bojovat. Já tohle neumím. Nemyslím to jako paralelu k ničemu, čistě obecně.

Máte bohaté zkušenosti také se zahraničními produkcemi, hrál jste třeba ve Vráně nebo v Chlapci, kterému říkají Vánoce. Máte mezinárodní ambice?

Hodně zahraničních kolegů mi už doporučovalo, abych šel hrát do Velké Británie. Myslel jsem si, že je tam hodně Asiatů, ale oni říkali, že tam skoro nikdo nehraje. Ale jsem trochu pragmatik a realista. Mám, myslím, dobrou angličtinu, absolvoval jsem i půlroční individuální workshop zaměřený na britskou angličtinu, dokážu napodobit britský i americký přízvuk, ale řekl jsem si, že se chci nejdříve opravdu prosadit v Česku a na Slovensku. Ne že bych chtěl být slavný herec, slávu ať získá ten, kdo ji chce, i když ty peníze spojené se slávou si klidně nechám, děkuji. Ale chci být opravdu etablovaný v tom smyslu, že když někdo bude chtít na určitou roli vietnamsky nebo asijsky vypadajícího herce, automaticky se jim vybavím já. Budu i rád, když se dostanu k takové výši honoráře, že mi bude stačit natočit třeba dva projekty ročně, budu v klidu a budu moci třeba vytvářet něco vlastního. Pak o ten mezinárodní průlom stojím. Zatím ale spíš čekám na ty zahraniční projekty, které přijedou sem a osloví mě.

A Tony už je uzavřená kapitola? Myslím, že se vám ty postavy tak povedly, že byste se k nim mohli ještě vrátit.

To záleží na divácích. Napadlo nás třeba, že bychom mohli natočit film jen zvenku, tedy Tony by byl naopak vidět jen párkrát. Nebo bychom mohli udělat seriál, každý díl by byl o jedné postavě a o tom, co celý ten den dělala. Všechno by šlo propojit.

Lukáš Duy Anh Tran

Narodil se 15. července 1993.

Patrně nejznámější vietnamský herec v Česku, pracuje rovněž jako castingový režisér.

Ve filmu Tony má plán vytvořil nejen hlavní roli, ale je rovněž autorem námětu, spoluautorem scénáře, podílel se na marketingové kampani a celkově na filmu jako takovém.

Nejprve pracoval jako filmový produkční, následně ale zazářil v jedné z hlavních rolí filmu Jiřího Mádla Na střeše.

Zaujal také v seriálech Zrádci, Einstein – Případy nesnesitelného génia, Extraktoři a Jedna rodina.

Hraje rovněž v zahraničních produkcích, například ve filmech Vrána, Armáda lupičů nebo Chlapec, kterému říkají Vánoce.