Od dětství má díky dědečkovi kladný vztah k přírodě, který postupně přerostl ve vášeň. LUKÁŠ PICH chodí s videokamerou do české přírody, kde natáčí její obyvatele všech druhů a velikostí a po sestříhání přináší formou dokumentů a edukativních přednášek lidem estetické zážitky, jež v nich budují kladný vztah k divočině. A co je podstatné: kladnou odezvu nachází i na základních školách, takže i díky jeho práci snad vyroste generace, která se bude chovat k přírodě ohleduplně.
Váš dědeček, myslivec, vás bral jako malého kluka na posed. Tehdy někdy jste se rozhodl „lovit“ zvířata objektivem, a ne zbraní?
To tehdy s natáčením ještě nemělo nic společného, teprve jsem se učil přírodu pozorovat a budoval si k ní vztah. Je pravda, že i první filmařská dobrodružství jsme potom zažívali společně s dědečkem, ale z posedů mě to brzy táhlo dolů na zem, blíž k samotným zvířatům. Jako malého mě bavila dokonce i střelba ze vzduchovky, avšak jen do terče na zahradě.
Jak vám bylo, když jste se díval na pasoucí se srnku nebo jelena, pak dědeček vystřelil kulovnicí a bylo po kráse? Ptal jste se ho, proč je musel zastřelit?
Smysl lovu jsem samozřejmě chápal, ale upřímně: příliš jsme toho spolu s dědečkem neskolili – za celá dlouhá léta to byli dohromady tři srnci. Často jsme do přírody vyráželi beze zbraně, jen tak se koukat na zvířata nebo objevovat zajímavé ptačí druhy.
Jak jste přišel ke své první kameře?
Pořídil mi ji rovněž dědeček. V rodině se nám objevil jeden z prvních mobilů, který dokázal natáčet videa, a já s ním začal filmovat všemožné vtipné scénky. Dědečka zaujalo, jak dobře mi to jde. Když jsme se pak na podzim chystali vyrazit na poslech jelení říje, napadlo nás, že by bylo fajn si ten zážitek zdokumentovat. Dědeček tedy pořídil první domácí kameru, a tak to vlastně celé začalo.
Váhal jste mezi foťákem a kamerou, nebo bylo video jasná volba, protože na rozdíl od fotky zachytí i zvuk?
Nebyl čas nad ničím váhat – dostal jsem do ruky kameru a bylo vymalováno. Zpětně jsem ale moc rád, že to celé začalo rovnou u videa. To je totiž daleko složitější disciplína než fotografování. Spousta fotografů po čase zatouží natáčet i video, ale jakmile zjistí, jaká je to dřina, kameru zase rychle pověsí na hřebík. Sám se proto od fotoaparátů celý život držím dál, aby mě to náhodou nezlákalo svou pohodlností a jednoduchostí. Video je časově ohromně náročná záležitost, ale dokáže zachytit spoustu věcí, které do fotky zkrátka nedostanete.
Než jste se vydal točit do přírody, studoval jste pilně knihy o životě zvířat, či jste filmoval, co vás zaujalo, a studoval za pochodu?
Příroda mě zajímala odjakživa. V mládí jsem hltal hlavně dokumenty z exotických krajin. Jakmile jsem však naši přírodu začal poznávat hlouběji, karta se obrátila a dneska mě s kamerou paradoxně nejvíc zajímá to, co žije přímo u nás za humny. Učení je nekončící proces a za pochodu stále zjišťuji spoustu nového. Něco vytáhnu náhodně z knih, něco si cíleně dohledám, o něčem se dovím od kamarádů přírodovědců. Nejvíc toho ale člověk zjistí sám přímo v terénu během kontaktu se zvířaty.
Podle čeho si vybíráte svou „kořist“?
Výběr je čistě náhodný! Mám spoustu oblíbených druhů zvířat, která si odjakživa přeji zachytit. Když se mi tedy podaří natrefit na podmínky, ve kterých je to možné, pustím se do toho. Nerad scény aranžuji, nejvíc mě baví zachytávat už hotové dílo matky přírody. Vyhledávám proto hlavně témata, ke kterým si stačí jen sednout s kamerou a zdokumentovat je. Řídím se tím, co mi příroda zrovna nabízí, byť jsem potom během jarní sezony tak trochu otrokem svých objevů a počasí. Nutně se nepídím po promyšlených scénářích, nejsem filmař v pravém slova smyslu. Pokud lze do videa nějaký příběh dostat, je to samozřejmě fajn, ale bohatě mi stačí nafilmovat několik záběrů zpívajícího ptáka a ty potom ukázat lidem.
Četli jsme, že máte rád svobodu, a proto byste nemohl filmovat na zakázku pro televizi nebo National Geographic. Máte v hlavě nějaký plán nebo „scénář“, kterému byste se chtěl třeba měsíc věnovat, nebo jdete do nějaké lokality, máte oči otevřené, a když vás něco zaujme, věnujete se tomu?
Ve většině případů je správně varianta B. Mám své oblíbené lokality, kde je vždycky na co koukat a rok od roku se tam mění zvířecí osazenstvo. Zpravidla se tedy toulám přírodou a hledám, co je kde zrovna k dispozici. Existují ale i témata, jimž se věnuji cíleně a opakovaně – buď proto, že se mi je ani po několika pokusech stále nepovedlo zachytit, nebo se dosavadní výsledky snažím vylepšovat. Příkladem jsou třeba troubící jeleni, pískající jeřábci a kulíšci, lovící volavky nebo kvákající rosničky.
Jste v přírodě jako chlapeček v cukrárně, který by chtěl rakvičku, špičku i větrník, ale všechno najednou nejde?
Příroda je skutečně dokonalá cukrárna! Často se na mě sesype několik parádních motivů, které by bylo potřeba filmovat naráz, a já tak musím některé příležitosti s těžkým srdcem zahodit. Výhodou je ale právě to mé volnonožství – na výsledky nikdo nečeká a zodpovídám se jen vlastnímu svědomí.
Natáčíte také časosběrné dokumenty, jako je třeba stavění hnízda v dutině stromu, kladení vajíček, vylíhnutí mláďat, jejich růst a první pokusy o samostatný let? Na to je asi potřeba speciální technika, že?
Takto rozsáhlým projektům se zpravidla nevěnuji. Pro podobné záběry už člověk musí mít za zády produkci, která si materiál objedná a zaplatí. Pro mě osobně je daleko výhodnější – a také zábavnější – během daného časového období natočit raději deset jiných scén s různými druhy zvířat.
Necháváte věcem volný průběh, takže pokud by větší zvíře útočilo na menší, budete jen filmovat, či byste pomohl slabšímu?
Zvažoval bych zásah jedině ve chvíli, kdy by na divokého tvora útočilo zvíře domestikované – třeba kočka lovící ptáky –, případně když by se jednalo o napadení invazním druhem, který do naší přírody nepatří. Pokud mezi sebou ale přirozeně interaguje kořist a predátor, naopak jásám, že mohu zdokumentovat zajímavou situaci.
Poznáte třeba jelena, kterého jste již točil, a tak mu dáte i jméno?
Je pravda, že odjakživa pojmenovávám svoje auta. Poslední roky mě na natáčení vozí Medard… Zvířatům ale jména nedávám, přestože si s nimi rád povídám. Nestává se často, že bych vědomě potkával tytéž tvory opakovaně. Po natočení zajímavé scény jdu většinou o dům dál a věnuji se něčemu jinému, abych svůj pobyt v přírodě udržel hezky pestrý.
Spolupracujete s nějakými spolky, které se snaží zjistit, kde se nějaký druh vyskytuje nebo jak migruje?
Je to tak – kamarádím se s ornitology, herpetology zkoumajícími plazy a obojživelníky či arachnology zaměřenými na pavoukovce. Mám sice největší radost, když se mi objekt k filmování podaří vypátrat na vlastní pěst, ale existují témata, se kterými si občas musím nechat pomoci. Mé záběry se pak často objevují v přírodovědných dokumentech, videích z chráněných území, muzejních expozicích a podobně.
Přidanou hodnotou vaší práce je výchova…
Přednášky pro školy nebo knihovny jsou dnes již pevným bodem mého zimního programu. Lidé jsou zpravidla nadšení, kolik toho v naší nevelké zemi lze vidět. Zpočátku jsem míval obavy, jak můj devadesátiminutový program zaměřený na přírodu zvládnou malé děti, ale kupodivu i prvňáčci většinou vydrží koukat s otevřenými ústy. Edukace je jednou z hlavních hodnot, o které ve své práci usiluji, a právě přednášky mi dávají možnost přenést trochu svého nadšení i na jiné lidi.
Dokumentujete jen život a krásu přírody, nebo i její odvrácenou stranu, například uhynulá zvířata, nemocné stromy či odpadky v lesích?
Sem tam mi to nedá a podobné „radosti“ si také natočím, ale zatím jsem nepublikoval žádné podobné video. Takové záběry totiž dokáže nafilmovat v podstatě kdokoli, přenechávám to tedy jiným kolegům. Mě víc baví lovit plaché živočichy, zachytávat poslední zbytky ryzí přírody a přinášet lidem estetické zážitky, které v nich budují kladný vztah k divočině.
Máte svoje oblíbené lokality?
Většinu času se motám v okruhu zhruba 100 kilometrů čtverečních na jižní Moravě a v přilehlých částech Vysočiny. To je můj domov a zároveň nejbohatší oáza biodiverzity u nás, takže zpravidla nemám potřebu cestovat jinam. Opakovaně se však vracím na Šumavu a v posledních letech i do Orlických hor, kde slídím po zvířatech, která bych u nás na jihu přece jen hledal marně. V posledních letech se mi utřídil víceméně pevný program – během jara a na začátku léta pobíhám venku, natáčím a nedělám si těžkou hlavu, co s ulovenými záběry bude. V zimě potom vysedávám u počítače, zkroušeně koukám na tuny materiálů, které nikdy v životě nedokážu sestříhat, a pokouším se alespoň pár střípků ukázat lidem. Pak na jaře zazpívá první pták, já zmizím v lese a celý koloběh se opakuje.
Uživíte se tím, či se musíte hodně snažit a nabízet se? Kdo je vaším hlavním „chlebodárcem“?
Svým filmováním uživím sebe i rodinu, ale osmihodinová pracovní doba by na to rozhodně nestačila. Smutným faktem je, že velká část mé práce je neviditelná – příprava záběrů pro prodejní videobanky, sepisování klíčových slov, péče o techniku, archivace, domlouvání přednášek a podobně. Internetové videoklipy, díky kterým mě lidé znají, přinášejí měsíčně jen pár drobných, takže se jim bohužel nemohu věnovat naplno a tvořím je z velké části ve volném čase. Hlavním zdrojem mé obživy je prodej licencí k natočeným záběrům a přednášky.
Co je potřeba k tomu, stát se stejně skvělým „lovcem beze zbraně“ jako vy?
Hlavním předpokladem je podle mě schopnost ustát fakt, že člověk žije jinak než ostatní. Tato práce se totiž dost dobře nedá oddělit od osobního života, takže je zároveň i mým hlavním koníčkem, věnuji jí většinu času i mentální kapacity. Když se potom kamarádi u piva baví o nových autech, videohrách, stavu bitcoinů a nejlepším sushi v okolí, nemám čím přispět do diskuze. Postupně na sebe však člověk začne nabalovat čím dál víc lidí s podobnými zájmy, takže se to nakonec dá celkem obstojně zvládnout.
LUKÁŠ PICH
Narodil se 5. 3. 1990 v Brně.
Vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně.
V letech 2016–2017 byl kameramanem přírody pro seriál České televize Krajinou domova II.
15 let publikování on-line videí z české přírody.
Má 60 000 sledujících napříč sociálními sítěmi: youtube.com/@lukaspichkameraman, facebook.com/lukaspichvideo, instagram.com/pichlukas.
Je pravidelným hostem televizních, internetových i rozhlasových pořadů a dalších médií: Česká televize – Herbář, Nedej se! Dobré ráno, Český rozhlas.
Pořádá pravidelné přednášky pro knihovny a vzdělávací instituce (mimo jiné například pro Přírodovědeckou fakultu UK).
Spolupracuje s Českou společností ornitologickou, Českou koalicí pro ochranu biodiverzity, environmentální společností Refugium.
Lednové číslo 2/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
