Lukáš Socha: Cestování? Jediná věc, kterou koupíte a udělá vás bohatším

Vyučil jste se kuchařem-číšníkem. Šlo o východisko z nouze, nebo jste viděl svou budoucnost opravdu v pohostinství?

Jak říkají moji rodiče, už od malička jsem se rád zdržoval v kuchyni a vařil. To mi vydrželo vlastně až doteď. Velmi rád vařím pro rodinu a přátele. Dá se říct, že v našem domě plotna hřeje v jednom kuse. Takže volba tohoto oboru určitě nebylo východisko z nouze. Měl jsem a mám vaření a věci kolem něj moc rád.

Prý vás vyhodili za nekázeň, když jste řekl, „že nechcete, aby vám škola bránila ve vzdělání“. O co šlo?

Ano, to je pravda. Řekl jsem to ředitelce na hotelové škole, kde jsem se pokoušel později studovat. Tehdy už byly mobily a mně se tam líbila jedna slečna z vedlejší třídy, se kterou jsem si posílal esemesky. Také jsme se tajně o hodinách scházeli na toaletách. Samozřejmě to nemohlo trvat věčně, po nějaké době nás tam paní ředitelka načapala a oheň byl na střeše. Já jsem tehdy byl takový grázl a řekl jsem jí, že „taky byla určitě někdy mladá“, což se jí příliš nelíbilo, a pak ještě tu vámi zmíněnou větu. Teď musím přiznat, že se za to stydím, znovu bych to neudělal, protože vím, že škola je moc důležitá. Dnes chodím mezi žáky a studenty, dělám přednášky, mám různé vzdělávací programy a kladu dětem na srdce, aby do školy chodily a hlavně se učily cizí jazyky. Jen dodám, že ze školy, kde se onen incident stal, jsem nakonec musel proti vůli své i mých rodičů odejít.

Potom jste odjel do Jihoafrické republiky, Austrálie a na Nový Zéland. To bylo pracovně, nebo jste si užíval svobodného života a hledal životní zkušenosti?

Když mě z té školy vyhodili, hledal jsem poměrně intenzivně práci a našel ji v jednom známém baru. Byl jsem mladé ucho, nic jsem neuměl a nikde nebyl, možná nejdál v Praze nebo s rodiči na dovolené. V tom baru pracovali o pár let starší kluci, kteří uměli výborně komunikovat s lidmi, oplývali všemi barmanskými dovednostmi, v minulosti už pracovali na zaoceánských lodích nebo různě ve světě a do baru se vraceli skoro jako domů. Ani se nedivím, měli jsme skvělého šéfa a rádi jsme u něj pracovali, i když jen na chvíli mezi dalšími cestami. Vždy nás přijal zpět, ačkoliv jen na pár měsíců. Viděl jsem v těch klucích jakési své hrdiny a chtěl jsem být jako oni. Takže když jeden barman jménem Honza, můj první cestovatelský parťák, přišel s tím, že má letenku do JAR – poté, co se zrovna na chvíli vrátil z Nového Zélandu domů – a jestli nechci letět s ním, souhlasil jsem, přestože jsem neuměl anglicky ani slovo a rodiče byli razantně proti. Ale nakonec svolili a půjčili mi na to i peníze, za což jsem jim dodneška velice vděčný. Bez pomoci rodičů v začátcích by dnes nebylo nic, to je potřeba říct.

V JAR jsme vydrželi několik měsíců, pracovali v safari jako dobrovolníci, pouze za jídlo a možnost přespání. Starali jsme se o všemožná zvířata, která jsem do té doby znal jen z televize a časopisů. Jezdili jsme po safari v defendrech (automobil Land Rover 4×4, pozn. red.) hledali je a krmili. Bylo to krásné. Když jsem se o pár měsíců později vracel domů, zjistil jsem, že mi to skutečně něco dalo, naučil jsem se trochu anglicky a to bylo super.

Krátce po návratu z Afriky, to mi bylo dvacet, jsem přišel i s prvním nápadem na cestu kolem světa. Se dvěma kamarády a kolegy z baru Romanem a Pavlem jsme nakoupili dopředu pár letenek z Prahy na Nový Zéland, kde jsme zůstali tři měsíce a pracovali v sadu za pár dolarů na den. Potom letenku ze Zélandu do Austrálie a nakonec ještě z Austrálie na Fidži. To byla poslední letenka, kterou jsme měli. Pak jsme chtěli za vydělané peníze pokračovat dál do Oceánie. Na Fidži a do Oceánie jsme ale nikdy nedoletěli, protože jsme se museli vrátit domů, práci v Austrálii jsme nenašli a docházeli nám peníze. Takže letenka na Fidži byla až o půl roku později.

V roce 2011 jste navštívil Indii, která prý navždy změnila vaše životní hodnoty. Od té doby fotíte a cestujete. Mohl byste popsat proces v mysli, kdy přehodnotíte žebříček hodnot a vydáte se po nové cestě s jistotou, že je správná?

První cesta do Indie byla zásadní. Tehdy jsem pracoval v Praze, byl manažerem dvou podniků na Staroměstském náměstí, vydělával dost peněz, byl jsem svobodný, ale ne šťastný. A najednou přišel můj nejlepší kamarád Tomáš Pfeifer s nápadem jet do Indie. A tak jsme jeli.

V Indii to byl pro mě tenkrát hrozný šok. Na břehu Gangy jsem najednou viděl desetitisíce lidí, kteří dělali věci neslučitelné s naším životem tady v Evropě. Viděl jsem bídu, utrpení, tělesně postižené děti, lidi nemocné leprou, obrovskou chudobu, šamany i obřady spalování mrtvol. Na jednoho člověka toho bylo tenkrát trochu moc. Cítil jsem obrovský tlak na všechny své smysly. Seděl jsem u Gangy na schodech a plakal jako malej kluk a nevěděl, co se sebou. O těchto věcech jsem někdy v minulosti trochu četl, ale najednou jsem všechno viděl na vlastní oči.

Celkově jsem se ale později do Indie zamiloval, a vždycky se tam rád vracím. Po měsíci a asi 4 500 najetých kilometrech v indickém vlaku jsem se vrátil domů a cítil se jinak. Nějak mě opustily touhy, které jsem měl dřív. Změnilo se to, přirozeně, samo. Najednou jsem chtěl jen cestovat, učit se a rozvíjet, zkrátka jsem chtěl od života méně, ale přitom vlastně více.

V roce 2013 jste dostal nápad zmapovat po šedesáti letech cestu slavných cestovatelů Hanzelky a Zikmunda a zjistit, jak se svět za tu dobu změnil. To není snadný úkol. Jak dlouho jste plánoval logistiku, sháněl peníze? V jaké fázi a proč se k vám připojil Tomáš Vaňourek?

Ten nápad přišel, když jsem žil a pracoval na thajském ostrově Koh Samui. Musím přiznat, že se svými přáteli jsem už v minulosti naplánoval několik cest kolem světa, ale vždycky z toho nějak sešlo. A zatímco kamarádi zakládali rodiny nebo se začali věnovat jiným věcem, já zůstával pořád tím snílkem, který věřil, že jednou se to povede. Jen jsem potřeboval dobré téma. Pana Stingla, Hanzelku a Zikmunda jsem vždycky obdivoval.

Někdy kolem roku 2013 se ke mně dostala knížka Světadíl pod Himálajem od dvojice Hanzelka a Zikmund. Když jsem ji otevřel, uviděl jsem fotografie míst, která jsem znal ze svých cest po Indii, Šrí Lance nebo Nepálu, ale i z jiných zemí. Při pohledu na snímky staré šedesát let jsem si dokázal alespoň částečně představit, jak se ta místa změnila. Tehdy mě napadlo, že by stálo za to, podniknout cestu v jejich stopách do míst, kde slavná dvojice před více než půlstoletím putovala. Kompasem by byly právě tyto staré originální fotografie. Našla by se stejná místa a pořídily by se nové snímky, technicky naprosto totožné, jen s rozdílem šedesáti let. Zkrátka svědectví o tom, jak se mění svět.

Když jsem se dozvěděl, že pan Zikmund je na tom zdravotně velmi dobře, ukončil jsem v Thajsku všechny své pracovní aktivity, plný nadšení se vrátil domů a začal obcházet úřady i známé s jasným cílem: Udělat to! V té době bylo panu Zikmundovi už přes 98 let (zemřel 1. prosince 2021, pozn. red.).

Brzy jsem zjistil, že na to sám nestačím a potřebuji parťáka. Obrátil jsem se proto na Tomáše Vaňourka, kamaráda z mých rodných Plas u Plzně. Asi měsíc jsem ho přemlouval, aby se na tu cestu vydal se mnou. Nejdřív se mu nechtělo, a nedivím se – měl tady dobrou práci a celkově se mu dařilo. Nakonec ale kývl a já z toho měl tehdy velkou radost. Byli jsme tehdy spolu pořád, dobří kamarádi – sice s opačnými povahami a charaktery, o čemž jsem si původně myslel, že je to správně. Domníval jsem se, že se budeme dobře doplňovat a vše půjde hladce.

Věděl pan Zikmund o vašem projektu Zikmund 100, který vznikl k příležitosti jeho stých narozenin?

V první fázi o tomto záměru pan Zikmund nevěděl. Když jsme seděli poprvé v kanceláři plzeňského primátora a líčili mu projekt, řekl, že to nepodpoří, a ukázal nám dveře. Ale nechtěli jsme to vzdát. Napsali jsme panu Zikmundovi dopis a vše mu popsali. Za pár dnů přišlo jeho dobrozdání. Psal, že se mu projekt moc líbí a že by si moc přál, aby se realizoval. Takže znovu za panem primátorem, jenž najednou řekl, že je to super a že to podpoří. Myslím, že si uvědomil přidanou hodnotu této akce. Pro mě patří Hanzelka se Zikmundem určitě mezi nejvýraznější postavy naší země.

Chtěl jste původně vyrazit sám s batohem, pak se přidal Tomáš Vaňourek, posléze i štáb, který natáčel film, a nakonec z toho vznikla kniha a po návratu byla velká mediální kampaň…

Ano, chtěl jsem jet původně sám, ale když jsem zjistil, že to nezvládnu, začal jsem přemlouvat Tomáše Vaňourka. Jakmile se o akci začalo více psát a stala se mediálně zajímavější, začali se objevovat další a další lidé. Když jsem však potřeboval pomoc v začátcích, nikdo nechtěl. Později, když jsme získali podporu města Plzeň, dalších institucí a médií, se najednou roztrhl pytel a kolem nás se pořád motalo dost lidí.

Když jsme vyrazili, do stých narozenin pana Zikmunda zbývalo jedenáct měsíců. Před námi bylo 32 zemí, 262 dnů na cestě a desetitisíce kilometrů. Spali jsme ve 136 různých hotelech. Letadlo, hotel, letadlo, vlak, hotel, autobus, letadlo, hotel, auto… pořád dokola devět měsíců v kuse. Byl jsem poté rád, že jsem doma a že to máme úspěšně za sebou, protože cesta byla náročná. Přiznám se, že ve druhé polovině už jsem nebyl ve své kůži. Vše bylo hrozně rychlé, nebyl čas na základní věci, a už vůbec ne na to, pořádně poznat místa, která jsme navštívili.

Měl jsem také pocit, že někomu něco dlužím, protože jsem nebyl doma polovinu svého dospělého života. A najednou se mi strašně stýskalo. Přicházely pocity, které jsem až do té doby neznal. Chtěl jsem být doma se svou dívkou, byl jsem připraven na další, daleko důležitější životní dobrodružství. Chtěl jsem být s ní a žít úplně normální, obyčejný život. Dnes, po několika letech, jsme skutečně doma, vychováváme našeho skvělého kluka a jsme super tým.

A co děláte nyní?

Jezdím po školách a přednáším pro žáky i studenty. Mým cílem je mimo jiné motivovat ke vzdělání a seberealizaci přiblížením krás, ale také aktuálních problémů našeho světa. Snažím se tak děti vést k úctě, pokoře a zájmu o okolní svět. Už pan Miroslav Zikmund rád říkával, že cestování je nejpěknější formou vzdělávání. Přednášky probíhají formou multimediálních projekcí, autentických fotografií a reálných videí za doprovodu zvuků prostředí a naživo komentovaných výkladů.

Máte různé druhy projekcí, třeba pro první stupeň, druhý stupeň, gymnázia? Školy vás oslovují samy, nebo jim program nabízíte?

Ano, mám více druhů projekcí, třeba Cestování s dronem nebo samozřejmě Zikmund 100, který baví nejen děti, ale i pedagogy. Ještě bych rád zmínil projekci Dopady člověka na planetu, při níž se z ptačí perspektivy vydáme na cestu kolem světa do nejúžasnějších, ale také nejponičenějších krajin světa. Tato projekce nabízí konkrétní pohled na problémy, kterým musí naše planeta čelit, jako jsou ztráta biosféry či ubývání přírodních zdrojů, ale na druhou stranu pozitivní vývoj, v podobě obnovitelných zdrojů nebo rozvoje vzdělávání, a je v tuhle chvíli asi nejpopulárnější. Celá nabídka programů je na mých webových stránkách lukassocha.com. Projekce jsou širokospektrální a jsem rád, že mohou oslovit lidi od šesti do osmdesáti let.

Jaký je zájem školáků? Dnes si přece mohou vše „vygooglit“. Musíte o jejich zájem bojovat?

To je pravda, ale pro děti je určitě mnohem lepší mít bezprostřední zážitek a zkušenost, než si to jen „vygooglit“. Takže pokud do školy přijde někdo hovořící o tom, co prožil a má to rád, je schopen dát dětem docela jiný zážitek, který si rády zapamatují. Mám kladné zpětné reakce pedagogů, dětí i jejich rodičů, kteří mi píšou, že dítě přišlo ze školy domů a nadšeně o tom vyprávělo. Bojovat o děti nemusím, ale vím, že je musím zaujmout hned na začátku, hned v prvních vteřinách. Není to snadné, protože přednáším i pro 400 dětí najednou.

Děláte na klíč zájezdy pro malé skupiny do Thajska. Proč zrovna tam? Nabízíte více než jiné cestovky?

Když jsem v Thajsku žil, tu zemi jsem si zamiloval. Už tehdy jsem organizoval pro klienty hotelu, kde jsem pracoval, výlety na klíč. –  Nejdřív po ostrově a nakonec po celém Thajsku. Mělo to úspěch a moc mě to bavilo. Po odeznění pandemie covidu jsem chtěl žít natrvalo doma a přemýšlel, jak se svými zkušenostmi nejlépe naložit.

Založil jsem cestovní agenturu zaměřenou na Thajsko, konkrétně na „kompletní organizaci spojenou s doprovodem a soukromým průvodcováním“. Bylo to dobré rozhodnutí, lidé zkrátka potřebují pomoc a nakonec jsou za tu službu šťastní, protože mají báječnou dovolenou a nemusejí se absolutně o nic starat. Někdo chce exotiku, pohodu a odpočinek, někdo raději dobrodružství a objevování. Společně s klienty vytváříme jejich ideální dovolenou na míru. Postarám se o vše do posledního detailu. Mé služby jsou určitě vhodné pro skupinky lidí, kteří chtějí vyrazit do, kteří chtějí vyrazit do Thajska za zábavou, odpočinkem u moře, skvělým jídlem. Jsou určeny i pro rodiny s dětmi nebo partu mladých přátel toužících poznat pověstný thajský noční život. Především však potěší ty, kteří chtějí objevit autentické Thajsko – jinak a lépe než s běžnou cestovní kanceláří.

Líbí se nám vaše motto: Kdo se vzdá svobody, aby našel jistotu, ztratí oboje. Ale kdo se vzdá jistoty, aby našel svobodu, oboje najde. Na to jste přišel kdy a jak?

Na to jsem nepřišel já, to řekl kdysi Benjamin Franklin a mně se to líbilo. Ale mám rád ještě jedno motto: Cestování je jediná věc na světě, kterou koupíte a udělá vás bohatším.