Marta Jandová: Psaní pro mě byla terapie

Nedávno jste vydala knihu. Proč jste se rozhodla pojmenovat ji Best of?

V knize popisuji své nejzásadnější životní vzpomínky. Když jsem si zpětně procházela svou životní cestu, právě tyto okamžiky mi přišly jako to nejlepší, co mě napadlo, takové mé osobní „best of“.

Co vás motivovalo k tomu, abyste začala psát?

Občas mě napadají různé věci, aniž bych přesně věděla proč. Tohle mě napadlo, když mi bylo 48 let a tvořila jsem dětské deníky, které jsem graficky zpracovávala téměř sama. Říkala jsem si, že by bylo skvělé vytvořit knížku, když už mám spolupráci s nakladatelstvím. Svůj nápad jsem nadhodila v nakladatelství, tam ho schválili, a tak jsem se pustila do příprav. Ze začátku jsem ale vůbec netušila, do čeho se pouštím, jak se mi bude psát a jestli se kniha bude dobře číst.

Jak dlouho jste na knize pracovala?

Začala jsem psát, ale brzy jsem si dala pauzu, protože jsem zjistila, že je to mnohem těžší, než jsem si představovala. Při psaní jsem se vracela k těžkým vzpomínkám, do období, kdy mi zemřela maminka a později i bratr. Celá rodina se tehdy měnila, táta se znovu oženil a do toho přišlo mé cestování po světě a další velké životní události. Hlavně ten začátek, kdy jsem hodně vzpomínala na mámu a naši rodinu, byl náročný. Psala jsem se slzami v očích, protože mě to všechno hluboce zasáhlo.

Měla jste nějaké oblíbené místo, kde jste pracovala?

Pronajala jsem si kancelář, kde se mi dobře psalo, a dodnes ji mám. Teď ji sdílím i s dcerou, která si tam kreslí a tvoří – je to taková naše holčičí zašívárna. Začátky psaní ale nebyly jednoduché. Když jsem psala, často jsem plakala, až jsem si musela dát pauzu a uvědomila si, že potřebuji získat trochu odstup, abych mohla pokračovat. Dodnes mě některé kapitoly mé knihy silně dojímají. Když se ke knize vracím například během rozhovorů, občas se mi znovu derou slzy do očí. Některé momenty zkrátka zůstanou bolavé napořád. I když už jsem je dávno přijala a nejsem kvůli nim smutná, vzpomínka na ně stále zanechává stopu. To je něco, co se pravděpodobně nikdy úplně nezmění.

Dá se říct, že to pro vás byla určitá forma terapie?

Určitě to byla forma terapie, i když jsem s tím záměrem do psaní vůbec nešla. Bylo velmi silné podívat se na svůj život z odstupu a uvědomit si, co všechno jsem zažila. Není to nic nového, lidé se často vypisují ze svých strastí a bolestí, a je to opravdu účinná metoda, kterou bych doporučila každému. Nemusíte hned vydávat knihu o svém životě, stačí si ty věci občas napsat, i kdyby to mělo být jen pro vaše děti nebo vnuky.

Psala jste si někdy v životě deník?

Jsem ten typ notorického začínače. Několikrát jsem si založila deník, napsala první stránku, a pak ho našla až po pěti letech. Dokonce mám v telefonu aplikaci Deník, která mě občas upozorní a nabádá, abych něco napsala. Bohužel to ale není úplně moje silná stránka, i když mě to zpětně mrzí.

Po pauze jste se tedy vrátila k psaní knihy. Za jak dlouho to bylo?

Začala jsem psát v říjnu a do roka byla kniha hotová. Zpočátku jsem se do psaní ponořila naplno, ale brzy jsem si dala pauzu a pokračovala až v únoru. Od února do května jsem pak psala intenzivně, někdy i kaž-dý den. Některá témata se mi ale otevírala těžce, rozchody, nemoci, bolestivé vzpomínky. K těm jsem se musela dlouho přemlouvat. Raději jsem šla nakoupit, projít se, vařit nebo prát, jen abych se jim vyhnula. V těchto chvílích mi hodně pomohla moje manažerka a kamarádka, která mě nejen podporovala, ale také celou knihu editovala. Dokázala mě laskavým způsobem motivovat a jemně mě tlačila k tomu, abych pokračovala. Za to jsem jí nesmírně vděčná.

Kdo vás při psaní a vydání knihy nejvíce podporoval?

Měla jsem podporu doma od manžela i dcery. Manžel se mě ptal, jak tam budu popisovat naše seznámení, tak jsem ho uklidňovala, že mu tím určitě neublížím. On není zvyklý být na očích, je radši tím tajemným, ale už se moc zlepšil a dokáže jít do společnosti a občas se i usmát. Ze začátku to pro něho bylo velké utrpení.

Četl manžel úryvky z knihy?

Ne, četl ji až ve chvíli, kdy ji ode mě dostal. Nejdřív si přečetl kapitolu o nás a potom to, jak jsem se otevřela v tématu mého genetického problému a mých zákrocích. Zajímalo ho, jak jsem to napsala, aby to lidé dobře pochopili, protože se o mě samozřejmě bojí a ví, jak jsem citlivá.

Tohle téma dost rezonuje dnešními médii. Jaké to pro vás bylo, vyjít s tím ven?

Měla jsem opravdu velký strach jít s tímto tématem ven. Bála jsem se, jak na to lidé zareagují. Naštěstí se ke mně dostávají jen pozitivní reakce. Navíc to pro mě už nebyla úplně čerstvá informace. Knihu jsem psala sedm let poté, co jsem se o genetické predispozici dozvěděla, zpracovala to a podstoupila potřebné zákroky. Toto téma ve mně dlouho rezonovalo a věděla jsem, že ho chci pustit mezi lidi, jen jsem si nebyla jistá, jakou formou. Přemýšlela jsem i nad rozhovorem, kde bych to otevřela. Nakonec jsem se rozhodla sdílet svůj příběh, protože jsem cítila, že by mohl někomu pomoci. Když jsem se dozvěděla o své genetické predispozici, okamžitě jsem si vzpomněla na Angelinu Jolie. Tehdy jsem ji vnímala jako hysterku a nerozuměla jsem, proč podstupuje tak radikální zákroky kvůli něčemu, co je jen riziko. Ale pak jsem si sama prošla genetickými testy a doktorka mi řekla, že mám šedesátiprocentní riziko rakoviny vaječníků – a právě na ni umřela moje máma. Viděla jsem, jak trpěla, a uvědomila jsem si, že nechci vystavit sebe ani svou dceru něčemu podobnému. Nechtěla jsem, aby Maruška musela projít tím, co já s mojí mámou. U rakoviny prsu to bylo ještě trochu jiné, protože v rodině nikoho s touto diagnózou nemám, ale mé riziko bylo mezi osmdesáti a devadesáti procenty. To už je číslo, které se nedá ignorovat. A právě proto jsem se rozhodla -jednat.

Jaké byly reakce vašeho okolí?

Jedna známá se mě ptala, jestli do toho opravdu jdu, že rozumí tomu, že si nechám odstranit vaječníky, ale jestli jsem si jistá operací prsou. Povídaly jsme si o tom, že se v prsu nádor rychle najde, že úspěšnost té léčby je dobrá. Já jsem jí pak řekla, ať si představí, že musí vstoupit do výtahu, který má viset na deseti lanech, ale osm nebo devět lan je přetržených. Ptala jsem se jí, jestli by do toho výtahu nastoupila, nebo by šla raději pěšky. V tu chvíli mě pochopila. Tenhle zákrok se zdá velice radikální a spousta lidí se mi dívá do výstřihu, protože je zajímá, jestli tam nic nemám. Ale pravda je taková, že ty prsa vám zůstanou, vyndá se pouze mléčná žláza. A pokud je člověk zdravý, bez nálezu, okamžitě dostane implantáty. Takže ta kůže a tvar prsou vám zůstanou. V mém případě to byla jedna operace, protože můj lékař byl zároveň chirurg a plastický chirurg. Já jsem velkou část života přemýšlela nad zmenšením prsou, protože jsem měla velké problémy s bolestí zad a hlavy, takže bych prodělala podobnou operaci.

Berete jako osvětu to, že o své zkušenosti mluvíte veřejně?

Na sociálních sítích mi píše hodně žen, které mi děkují za to, že jsem to řekla. Pokud některá z nich nad podobným zákrokem přemýšlí, jde se do toho vždycky lépe, když víte, že někdo známý si tím prošel a dál funguje a žije naprosto normální život. Mnoho žen se mnou řeší téma ztráty ženskosti, i já jsem z toho měla strach, ale mám pocit, že jsem udělala to nejlepší, abych tu nemoc neměla a abych nedopadla jako moje maminka. Ty operace se opravdu dají zvládnout, člověk dostane prášky proti bolesti a myslím si, že to stojí za eliminaci toho velkého rizika. Spousta žen se takových zákroků bojí a mnoho z nich vůbec neví, že existuje možnost genetického vyšetření, které by jim mohlo zachránit život. Samozřejmě všechno si odřezat nemůžeme. Teď se mi vybavil jeden špatný komentář, v němž mi paní napsala, že bych si také mohla nechat odřezat mozek. Já jsem se řídila svým vlastním rozhodnutím, jsem velmi ráda, že jsem do toho šla, a pouze sdílím svoji zkušenost. -Pokud to pomohlo alespoň jedné ženě, už to svůj účel splnilo.

Jaký jste měla pocit, když jste knihu dokončila?

Tentokrát to bylo úplně jiné, než když jsem odevzdala před časem Můj deník. U mé druhé knihy už to bylo jiné. Dělala jsem si i ilustrace, takže jsem odevzdala text, ale musela jsem ještě dodělávat koláže.  Bylo to opravdu nekonečné. Nedočkala jsem se té úlevy, že mám hotovo. Pořád mi vrtalo hlavou, jestli jsem do textu neměla napsat víc, nebo míň. Stále jsem to měla v hlavě.

Přemýšlíte o další knize?

Možná za dvacet let ještě vydám nějaké paměti. Myslím si, že knížka je velmi těžká disciplína, už spoustu let přemýšlím nad knihou s hudební tematikou, ale zatím jsem se k tomu neodhodlala. Třeba se to jednou podaří. Baví mě proces toho tvoření, to mám ráda.

Maruška jde pomalu do puberty. Jak zvládáte výchovu?

Právě poslouchám audioknihu, která se jmenuje Atomové návyky, a je to hlavně o těch malinkých změnách, které se doma snažím aplikovat. Když se Maruška vrátí ze školy, už jí říkám, aby si odnesla aktovku do pokoje, přinesla krabičku od svačiny, udělala si úkoly a sbalila na další den, protože to do hodiny bude mít hotové, pak má celý den volno. Musím říct, že s příchodem puberty se něco stalo a začala se sama učit. Přinesla jednu špatnou známku na začátku roku, protože zapomněla úkol, a to s ní nějak hnulo, že se opravdu učí. Bordel v pokojíčku má furt a je trochu náladová, ale to jsou chemické reakce v těle a za to oni nemůžou. Z toho učení mám ale radost. Po letech jsme se dostali do stadia, kdy si Maruška sama skládá věci. Vidím, že jsme na dobré cestě. U nás doma se hlavně žije, máme tři psy, potkany, rybičky, teď mi přišlo domů dvě stě knih, které stojí v rohu a slouží jako dočasné odkladiště na bundy. Musím říct, že na tom i my s manželem pracujeme, oba jsme takoví, že neradi vyhazujeme věci, ale snažíme se to změnit. Myslím, že tak rok, možná dva pomalu probíráme naši domácnost a náš domeček na vesnici a třídíme. Snažíme se také nekupovat tolik věcí. Tohle bychom Marušku také rádi naučili. I když to možná bude učit spíš ona nás, nedávno jsem jí dala katalog s oblečením, aby si něco vybrala, a odpověděla mi, že toho má dost. Pozitivní je, že už začíná nosit moje věci, samozřejmě že hodně věcí jí je ještě velkých, ale vytahané mikiny se jí líbí nejvíc. Takže za chvilku si ty věci budeme půjčovat a na to se moc těším.

Pomáhá vám někdo s dcerou?

Samozřejmě manžel, ale chůvu jsem žádnou nikdy neměla. Když bylo Marušce osm měsíců, byla jsem na turné. To mi pomáhala kamarádka, která mi ji hlídala v době koncertu nebo během rozhovorů. Také mi pomáhala s kufry, protože jsme cestovaly vlakem. Byly to náročné čtyři týdny. Vůbec nechápu, jak jsem to zvládla. Vždy ta pomoc byla od nějaké kamarádky, protože mám kolem sebe super holky se stejně starými dětmi, a tak jsme si pomáhaly -navzájem.

Po kom Maruška zdědila geny?

Hudební sluch má určitě po mně, protože manžel ho nemá. Maruška krásně zpívá, opravdu má talent. Hraje nádherně na klavír, jen by to chtělo, aby víc cvičila. Vždycky to přesně poznám, kdy hrála, protože nikdy po sobě nezasune židličku. Občas si k tomu sedne sama a hraje, co ji napadne, a to je super. Byla bych ráda, kdyby se tomu věnovala trošku víc, protože si myslím, že talent na hudbu i na psaní písniček má, ale k tomu ji nesmím nutit, to musí vyjít z ní. Když doma skládám a ona to vidí, tu moji písničku umí hned na-zpaměť, tak jsem jí slíbila, že si nějakou písničku nazpívám já i ona jako bonusovou skladbu na nově chystané desce. Naopak paměť má po manželovi, ten si pamatuje naprosto všechno. Stále něco čte a hledá informace, a když se s Maruškou učí, je často spokojený, - že ona si také hodně pamatuje, když chce.