Martin Hůlovec: Až dítě ve škole řekne „tohle dělal táta“

Název vaší firmy obsahuje naše dvě srdeční záležitosti punk a film. Jste parta lidí, kteří mají rádi tyhle dvě věci, nebo je to jenom vaše osobní doména jako zakladatele firmy?

Punk a film jsou určitě naše srdeční záležitosti! Nedá mi to, ale musím zmínit devadesátá léta, kdy jsme nastoupili na gympl a jenom nasávali tu úžasnou atmosféru, která tehdy panovala napříč celou kulturou a společností. Samozřejmě – zpětně viděno – ta doba měla fůru problémů, ale nám bylo patnáct a najednou se začalo dít tolik věcí: koncerty domácích kapel i těch „velkých“ z ciziny, festivaly, divadla, čtení… Člověk měl pocit, že možnosti jsou neomezené. Punková muzika a vůbec celá devadesátková scéna tehdy patřily k životu, do různých klubů jsme chodili několikrát týdně. A punk měl neskutečnou energii. Ale jeli jsme i v jiných hudebních stylech, doteď si třeba pamatuji ten smutek, když se před pražským koncertem zastřelil Kurt Cobain. Posléze se k tomu přidal film. Jezdili jsme na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště, do Varů, kde se tehdy spalo všude možně. Pamatuji se, jak jsem „povýšil“, když jsem tam přijel poprvé ve felicii kombi, kterou mi rodiče půjčili. Já ji zaparkoval v parku nad Thermalem, okna zevnitř vylepil novinami, aby tam nebylo vidět – zadní sedačky zůstaly v Praze –, a já měl najednou luxusní dvoupostel, kam nepršelo. Ráno si člověk vyčistil zuby u bazénu nad Thermalem, vykoupal se a zase sjel výtahem dolů do města, kde jsme dali třeba 4–5 filmů denně a pak skončili na nějaké akci. A jelikož vrána k vráně sedá, začala se posléze na FAMU – to byl tak nějak přelom milénia – formovat myšlenka na založení firmy, která by nám umožnila oboje skloubit. Takže bych řekl, že to máme všichni podobně, a i další spolupracovníky jsme si vybírali tak, aby k nám zapadli.

Kdy Punk Film vznikl?

Firmu jsme založili jako tři kamarádi v roce 2003, to jsme tak nějak končili bakaláře. S Jakubem Drocárem jsem se znal od školky, nějak jsme prošli pak i stejnou základku, gympl i FAMU. Ondřeje Beránka jsme potkali až na FAMU, do té doby jsme se neznali, protože je z Havlíčkova Brodu a pohyboval se na scéně tam. Cíl byl víceméně jasný od začátku: chceme si dělat svoje věci po svém a chceme to dělat naplno, takže nás firma musí i živit. Začátky byly vpravdě punkové, první kancl jsme měli v nonstop herně na Letné, což bylo fajn, protože jsme už tehdy mohli klientům tvrdit, že jsme tady pro ně 24/7. A to se tehdy ten termín ještě ani nepoužíval! Jakub měl jeden notebook a my v tom nonstopu seděli, dávali si tam schůzky a s prvními mobily jsme produkovali. Nějakým zázrakem jsme hned chytili několik velkých zakázek pro filmaře z Jižní Koreje, kteří tady v sezoně 2003/2004 s námi natočili pár velkých spotů pro Samsung a jiné značky. Platili nám v hotovosti – legálně, na fakturu –, takže jeden byl vždycky na place, druhý objížděl ve starém autě dodavatele a všem vyplácel peníze dopředu, protože jsme vyhodnotili, že mít pod postelí pár milionů není bezpečný, když tam máte psa a každý druhý den mejdan. Zpětně nechápu, jak je možné, že se nestal nějaký průser, ale vyšlo to. A všichni se ptali, co že jsme to za firmu, že točíme tak velké zakázky. My vždycky říkali, že žádnou firmu nemáme, že jsme jenom takoví pankáči, což nám pak už zůstalo. Když jsme se z toho prvního roku oklepali, zjistili jsme, že máme něco do začátku, můžeme si otevřít malou kancelář a vzít jednu asistentku. Za těch skoro dvacet let se to rozrostlo, jsme tam pořád my tři původní kamarádi a nejužší tým čítá zhruba sedm dalších lidí víceméně nastálo. Plus další, kteří s námi pravidelně spolupracují. Firma vlastně dokáže uživit docela dost lidí.

Máte za sebou i pohádku Čertí brko, digitalizaci Vynálezu zkázy nebo hraný film Poslední závod. Co je vlastně vaší hlavní náplní a co přišlo jako vedlejší produkt, který se na to nabalil?

To se úplně nedá říct. Vždycky jsme jeli výše zmíněné okruhy paralelně, vzájemně se to prolíná. U Čertího brka byl určitě první impulz ten, že jsme najednou měli rodiny. A děti se potom začnou ptát, co to ten rodič vlastně má za práci. Když je táta kovář a dítě se odmalinka motá kolem výhně, chápe, jak to vypadá, když táta „pracuje“. To u producenta, když pracuje, vypadá většinou tak, že sedí u počítače nebo telefonuje – to je to, co děcko vidí. Takže jsme jim chtěli ukázat ten výsledek, že třeba můžeme udělat pohádku. Aby, až na to přijde ve škole řeč, mohli říct, že tohle dělal táta. Podobně vznikají nápady na další filmy. Vždycky to musí nějak organicky zapadnout, rezonovat s momentálním stavem a musí nás to bavit. Film se vyrábí od začátku do konce klidně několik let, to je dlouhá doba, takže zápal tam být musí, jinak se z toho zblázníte.

Jak to funguje? Vy oslovujete klienty a nabízíte svoje služby a know-how, nebo se firmy obracejí na vás s požadavkem reklamního spotu, videoklipu a tak dále?

Tahle otázka směřuje k té komerční části – tady je pravda, že soupeříme o klienty s konkurenčními produkcemi. Po dvaceti letech máme samozřejmě výhodu, že s hodně zadavateli pracujeme dlouhodobě, známe se, máme se rádi. Takže když plánují vyrobit další projekt, obrátí se na nás. Ale pořád je potřeba být v kontaktu, poznávat nové. Jezdíme na festivaly do zahraničí, kde se domlouvají natáčení v Česku, hodně například děláme s Bollywoodem, takže jsem svého času pravidelně létal do Bombaje. Pořád je potřeba sledovat, kde se co natočilo, co je zrovna v kurzu, kam se odvětví posunulo. Hodně to funguje i na bázi osobního doporučení, kdy třeba někdo, kdo má s námi pozitivní zkušenost, nás doporučí známému. Filmařina je dost propojená, a to i celosvětově.

Jak je to v případě reklamního spotu pro firmu nebo výrobce? Dá vám představu, délku a vy to natočíte „na klíč“, či dodá celkovou částku a vy řeknete, co jste za to schopni natočit?

Tady je to poměrně standardizovaný proces. Reklamní agentura, která realizuje konkrétnímu klientovi – pivovar, banka či obchod – celou kampaň, v případě televizní reklamy vypisuje výběrové řízení na natočení spotu. Nám v rámci pozvánky přijde storyboard, což je hrubý scénář na daný spot. A my na to reagujeme kreativní nabídkou režiséra, který společně s námi sepisuje, jak by měla vypadat realizace. To zadání je jasné – když někdo potřebuje reklamu na jogurty, nemůžete mu odevzdat spot na něco jiného. Ale je to vždy týmová práce, kdy řešíme společně s agenturou a klientem, jak to udělat nejlépe. Takže určitá svoboda tu je, ale má jasně definované mantinely. Naše absolutní svoboda je v tom, že když se nám nelíbí ten scénář jako takový nebo nechceme pracovat pro tu konkrétní značku, nezúčastníme se. Společně s touto kreativní vizí odevzdáváme rozpočet, za kolik jsme schopni tuto vizi realizovat. Určitý finanční limit je součástí zadání, cena samozřejmě hraje roli v tom, zda vyberou nás, nebo jiného dodavatele.

Jak dlouho se třeba třicetivteřinový spot točí, kolik se na něm podílí lidí a kolik stojí?

To je opravdu velmi individuální a nejde to takhle jednoduše říct. Ale kdybych se měl pokusit o popsání nějakého klasického modelu, běžný český třicetivteřinový spot, který vidíte v televizi, se točí jeden dva dny, štáb má asi šedesát členů a stojí 1,5–2,8 milionu.

Spolupracujete s punkovou legendou Visací zámek. Jak k tomu došlo a kdo koho oslovil?

Na Visáčích jsme vyrůstali. Ta kapela je nejlepší. Když jsme založili Punk Film, nějak nás napadlo, že by bylo super natočit Visáčům klip. A Jakub jim napsal, že máme společnost Punk Film a že bychom pro ně chtěli něco natočit. A zrovna to padlo na úrodnou půdu, protože vyšla deska Punk! a vydavatelství se rozhodlo uvolnit spíše symbolickou částku na natočení klipu, aby se deska propagovala. Tak vznikla Známka punku a od té doby spolupracujeme pravidelně. Naposledy byl vyroben důstojný opus na nejlepší píseň všech dob – Traktor. Je to čistá radost.

Jak vzniká hudební klip, konkrétně třeba Známka punku?

Klipy jsou v Česku specifická disciplína. Zatímco v zahraničí se tím fůra tvůrců dokáže nebo alespoň dokázala slušně uživit a klipy pro největší hvězdy vznikají v podmínkách srovnatelných s reklamou, u nás je to naprostá srdcařina. První impulz se většinou objeví na nějaké platformě mezi kapelou, manažerem a vydavatelstvím, které je schopno na klip v rámci propagace nové desky dát symbolickou částku. Tím se to celé odstartuje. Následně je potřeba vybrat vhodnou píseň. V konkrétním případě to byla geniální Známka punku a my přemýšleli, jakému režisérovi bychom nabídku předložili. Oslovili jsme Honzu Zajíčka, který s námi od té doby natočil všechny projekty s Visacím zámkem spojené. Honza vždy vypracuje podrobný scénář rozpracovaný do naprostých detailů a během tohoto procesu konzultuje s kapelou, zda jsou na stejné vlně. Je to vždycky o vzájemné debatě. Jde vlastně o to, že píseň je daná, co se délky i obsahu týče, a je třeba vymyslet obrazový doprovod, který bude fungovat jako příběh se začátkem a koncem. Normální klip se v Česku kvůli financím dělá jeden den za pár desítek tisíc, Známka punku se natáčela snad pět dní a Traktor čtyři. Cena byla o řád výš a je to vždycky taková sbírka „punkový národ sobě“ – přispěje vydavatelství, manažer Martin Řehoř, kapela, fanoušci, punkoví sponzoři… A zbytek doplatíme my. Všechny hlavní profese na projektu pracují bez nároku na honorář, naprostá většina techniky je zadarmo, protože když zásobujeme dodavatele během roku normální placenou prací, občas je můžeme požádat, aby nám něco dali zadarmo, takže projekty pro Visací zámek se točí na špičkovou techniku – kamery, světla, koleje, jeřáby – jako na „normálním“ natáčení. Kdyby to byla zakázka třeba pro zahraniční kapelu, stálo by to miliony.

Máte při vaší práci možnost uplatňovat punkovou etiku, tedy nezávislost?

Při komerční práci jste pod tlakem na výkon a všechno musí fungovat tak, jak má. Klient platí velké peníze a očekává kvalitní servis. Filmařina v Česku je na superúrovni a jezdí sem i hodně štábů ze zahraničí, se kterými spolupracujeme. To je fajn, poznáte fůru různých lidí, jiné kultury, cestujete… Takže i tahle práce vás musí bavit, jinak ji neděláte dobře. A myslím, že se Punk Film za tu dobu posunul přesně tam, jaká byla naše vize na začátku. Děláme si sami na sebe, vždycky se můžeme svobodně rozhodnout, zda nějaký projekt vezmeme, nebo ne. Je to jenom na nás. Pro některé klienty jsme nepřijatelní, ale je hodně těch, kterým se náš přístup líbí. A to je naprosto OK, protože nemusíme a nepotřebujeme dělat s každým. Vlastní projekty si vybíráme zcela sami, chodí nám hodně nabídek na filmy a dokumenty, není zdaleka možné realizovat všechny, a tak si dost vybíráme, než do něčeho jdeme. Protože aby to mělo smysl, musí mít člověk energii a jít do toho naplno. A je jedno, jestli je to reklama za miliony nebo charita. Energie musí být stejná. Vlastní svoboda a nezávislost je jedna z věcí, kterých si na svojí práci cením nejvíc, vlastně jsem nikdy v životě nebyl zaměstnaný. Můžu si dělat, co chci, ale jen já pak nesu případné následky. Takže vyznávám, že není „svobody bez odpovědnosti“. Zde vzdávám hold Janu Patočkovi a filozofům, které ovlivnil a kteří mi během studií na univerzitě neskutečně rozšířili obzory – jmenovitě Janu Sokolovi a Zdeňku Pincovi. V osobním životě k tomu čím dál více tíhnu – pohybuji se v rámci několika propojených mikrovesmírů, žiji částečně mimo Prahu, nepoužívám sociální sítě, chovám si vlastní ovce, sadařím.

Podílel jste se na založení Muzea Karla Zemana. Mohl byste nám něco říct o krocích, které vedly až k jeho otevření? Jak se vám podařilo získat místo u Karlova mostu?

Muzeum Karla Zemana je hlavně dílem mého společníka Ondry Beránka, který dal dohromady tým lidí, s nimiž muzeum vymysleli a dodnes ho realizují. Na začátku byl dokumentární film o Karlu Zemanovi – Filmový dobrodruh Karel Zeman –, který režíroval kamarád Tomáš Hodan, později s námi třeba dělal i režii filmu Poslední závod. Další krok bylo vydání filmů Karla Zemana na DVD, kde už jsme se museli zkontaktovat s jeho dcerou Ludmilou Zemanovou jakožto držitelkou práv. Sama Ludmila žije dlouhodobě v Kanadě, je úspěšná výtvarnice a dlouhá léta před emigrací otci s filmy pomáhala a má na nich velký podíl. A během toho všeho vznikl nápad ve spolupráci pokračovat dál a vytvořit muzeum. Později vznikl i Ústav Karla Zemana, který tak nějak spravuje jeho odkaz a stojí třeba za digitálním restaurováním jeho filmů. Muzeum pořádá i kurzy animace, příměstské tábory pro děti… Místo u Karlova mostu bylo dílem náhody – v Saském dvoře byl dnešní prostor muzea rozparcelovaný asi na dvanáct krámků, které prodávaly vše možné, od suvenýrů přes směnárny po půjčovnu aut. Rotace nájemců tak byla značná a Ondrovi se povedlo přesvědčit majitele, že jeden stálý nájemce pro ně bude lepší volbou. A tento vztah trvá dodnes. Ale muzeum je tam v principu v normálním komerčním pronájmu.

Nedávno vás navštívil známý režisér a člen slavných Monty Pythonů Terry Gilliam. Jak se mu to tam líbilo?

Terry Gilliam je s námi ve spojení už od dob dokumentu o Karlu Zemanovi, kde poskytl rozhovor a vyprávěl, jak Baron Prášil Karla Zemana ovlivnil jeho práci na jeho filmu Dobrodružství Barona Prášila. Do toho má moc rád Česko a já si třeba pamatuji besedy s ním na Letní filmové škole v Uherském Hradišti někdy koncem devadesátek. Takže když se Ondřej dozvěděl, že bude v Praze uvádět svůj film 12 opic, ozval se mu a pozval ho do muzea, což Terry obratem přijal. Udělali jsme mu tam asi hodinovou prohlídku a bylo to super – je mu 84, pořád z něj srší nápady, energie a humor. Z muzea byl nadšený, udělal si fotky a natočil si video, jak letí na dělové kouli.

MARTIN HŮLOVEC

Narodil se 22. listopadu 1978 v Praze.

Producent.

MgA. z FAMU 2005 a Bc. z FHS UK 2003 (Fakulta humanitních studií). Jeden ze zakladatelů společnosti Punk Film.

Spoluzakladatel Muzea Karla Zemana.

Podílel se na výrobě filmů Čertí brko, Poslední závod, Pánský klub či Filmový dobrodruh Karel Zeman.