Martin Nekola: Vydal jsem se po stopách českého Marca Pola

Chápu, že to bude těžké, ale kdybych vás poprosil, abyste mi v pár větách popsal, kdo to byl Bohumil Pospíšil, jak byste to udělal?

Narodil se 25. září 1902 v Přerově, vyrůstal u příbuzných, protože brzy přišel o oba rodiče. Od mládí měl dost dobrodružnou povahu, přestěhoval se do Prahy, pravděpodobně působil jako dopisovatel různých novin a časopisů, byl členem různých spolků včetně Klubu esperantistů, s družkou se mu narodily tři děti, ale neustále toužil po objevování exotických krajů. Proto udělal za dosavadním životem tlustou čáru, v létě 1926 se sebral a spolu s přítelem z dětství vyrazili na pětiletou cestu kolem světa. Takže ve zkratce bych ho charakterizoval jako nadšence, dobrodruha a světoběžníka s fascinujícím životním příběhem.

Jaké nejvýznamnější cesty Bohumil Pospíšil podnikl?

Byla to právě ona výprava kolem světa, během které navštívil desítky zemí a nejdelší čas strávil v Číně a jihovýchodní Asii. Poslední, několikaměsíční zastávkou byl Nový Zéland, odkud se vrátil do Československa v roce 1931, spolu s novozélandskou novomanželkou. Poté ještě v létě 1934 absolvoval dvouměsíční expedici do srdce Arabského poloostrova a tím de facto Pospíšilova cestovatelská kariéra skončila.

Proč jsme na něj zapomněli? A nemáme ho ve veřejném povědomí třeba alespoň jako Emila Holuba?

Pospíšil se v roce 1935 odstěhoval zpět na Nový Zéland a domů už se nikdy nevrátil. Postupně ustala jeho korespondence s přáteli a známými tady, takže obecné povědomí o něm postupem času téměř vyšumělo. Dochovaly se po něm sice dva cestopisy – Čínou za revolučního varu a Toulky po ostrovech divů –, jeden dobrodružný román a desítky článků, ale málokdo už si vybavil, kdo byl autorem a kde skončil.

Druhou polovinu života tohoto cestovatele jste rekonstruovali díky jeho potomkům, kteří vám poskytli archivní materiály. Jak byla tohle unikátní situace?

V roce 2021 mi vyšla kniha Po stopách Čechů na Novém Zélandu o historii našich krajanských komunit v zemi Maorů. Měl jsem tam krátkou zmínku o našich cestovatelích, kteří ostrovy už počátkem 20. století navštívili, včetně Pospíšila. Ale informací jsem tehdy měl skutečně minimum. A právě na základě té knihy se mi ozval z Aucklandu jeho vnuk Ashley. Rodina za covidu rekonstruovala starý domek, kde dědeček Pospíšil kdysi bydlel, a ve sklepě náhodou našli harampádím zaházený velký lodní kufr, obsahující stovky fotografií, zápisy, deníky, dopisy a tak dále. Část materiálů byla česky, oni tomu nerozuměli, tak hledali nějakého partnera, historika v Čechách, který by se do toho pustil. Nadšeně jsem tedy kývl na Ashleyho nabídku, že mi vše pošle do Prahy výměnou za slib, že tady znovu dostanu Pospíšilovo jméno zpátky mezi lidi. Píše se březen 2022 a kurýr přivezl šest velkých krabic. Absolutní senzace! A od té doby se Pospíšilovým osudům věnuji, přednáším, píšu články, uspořádal jsem několik výstav včetně Náprstkova muzea, českého Senátu nebo Národního muzea na Tchaj-wanu. A samozřejmě tato nová kniha je hlavním výstupem z celého výzkumu o tomto českém Marcu Polovi.

Co lákalo Bohumila Pospíšila právě na východě?                                

On původně měl v úmyslu pokračovat ze Zélandu dál do Tichomoří, do Ameriky a Kanady, ale Asie mu tak učarovala, takže plány změnil. Jak jsem zmiňoval, nejvíce času strávil v Číně, kterou projezdil křížem krážem a snažil se ji pochopit. Připomínám, že na konci 20. let zuřila občanská válka, tlačili se sem Japonci, každý ze čtrnácti regionů, kam zavítal, vypadal jinak, nabízel jiná lákadla a vzrušení.

Jak bylo v této době neobvyklé, že se někdo z Československa vypravil až do Austrálie nebo na Nový Zéland?

Skutečných světoběžníků bylo pomálu, navíc u Pospíšila je fascinující, že byl téměř neznámý čtyřiadvacetiletý nadšenec, který vyrazil na cestu téměř bez peněz, s jedním batohem, jedním oblekem a dvěma páry bot. Žádná velká expedice s předem zajištěným financováním. Navíc opravdu chtěl objevovat, mířil do neznáma, do těžce přístupných míst, nehledě na všechna úskalí a nebezpečí.

Jaká byla vůbec realita tehdejšího cestování?

Plánování moc nemělo význam, na cestovatele čekaly rozvodněné řeky, zasněžené cesty, strhnuté mosty a zkrátka nezbývalo než zvolit objízdné trasy nebo původní destinaci oželet. Pospíšil k transportu používal vlaky, autobusy, nákladní a osobní vozidla, svezl se na koni, velbloudu, slonovi, oslu, mule…

A Austrálie té doby? Jak vypadala? A jak se v ní žilo?

Na rudý kontinent dorazil v listopadu 1929, tedy zrovna když se rozbíhala velká hospodářská krize. A na Austrálii konkrétně dopadla se vší tvrdostí. Pospíšil viděl zástupy nezaměstnaných, stávky a pouliční nepokoje, hladovějící děti. Ostatně napsal o tehdejší situaci sérii článků pod titulem Naši vystěhovalci a sociální poměry v Austrálii. Ty posílal do Prahy a na pokračování vycházely v populární zeměpisném měsíčníku Širým světem. Zdaleka ji ale neprojel celou. Zdržoval se převážně ve Victorii a Novém Jižním Walesu, tedy na východě. A krátce navštívil i Tasmánii.

Druhá žena Bohumila Pospíšila pocházela z Nového Zélandu a nějakou dobu žila v Praze. Jak do zdejšího prostředí zapadla?

Pospíšilova vyvolená Elizabeth Shannon pocházela z Dunedinu na Jižním ostrově, kde ostatně v prosinci 1930 měli i svatbu. Následovala manžela do Prahy, kde strávili tři roky, narodila se jim tady dcera Eliška. Jenže život ve vinohradském bytě ji moc nezaujal a prosila Pospíšila, aby se vrátili na Nový Zéland. On také neskrýval rozčarování, že výdělky a zájem o cestovatelské přednášky nebyly takové, jak čekal, navíc se velmi obával, co přijde po nástupu nacistů k moci v sousedním Německu. Takže znovu zabalili kufry. Elizabeth s Eliškou odjely už na podzim 1934, on ještě dokončil rozdělanou práci a následoval je na jaře 1935.

Praha ale měla s cizinci různé zkušenosti… Napadá mě třeba Čerwuiš Piošád Mendoza, který přijel z Jižní Ameriky s Albertem Vojtěchem Fričem. Lze právě jeho přirovnat k Pospíšilovi?

Vidíte, to mě nenapadlo. Ale ano, můžeme říci, že Pospíšil byl takovým asijským Fričem a Frič naopak jihoamerickým Pospíšilem. Oba vyjadřovali skutečný zájem o domorodé kultury, pokoušeli se naučit jazyk, pochopit místní tradice a kulturu, proniknout do historie. Nepatřili tedy k salonním západním cestovatelům, kteří většinu času strávili v hotelových barech, a když už vytáhli paty, měli nosiče, průvodce, zkrátka veškerý servis. Také proto Pospíšil pronikl do mnoha bílým cizincům zapovězených míst, protože se nevyvyšoval, uměl si získat důvěru lidí, nevnímali ho jako nabubřelého příslušníka evropských kolonizátorských národů, kterému musejí za pár drobných sloužit. Získal si skutečné přátele a pomocníky.

Jak těžké bylo v dobách těchto cestovatelů uživit se psaním a výstavami? Třeba v porovnání s dneškem?

Konkurence byla pochopitelně mnohonásobně menší a Pospíšilovy čtivé texty si získaly spoustu čtenářů. Vedle cestovatelských článků psal i dobrodružné povídky, které si zamilovali všichni dospívající chlapci, již také snili o dobrodružstvích v exotických dálavách. Na Novém Zélandu objížděl různé knihovny, galerie a muzea a přednášel veřejnosti o svém putování, ale na závratné honoráře si touto činností určitě nepřišel. Po návratu do Prahy v roce 1931 měl velkou výstavu fotografií ve Veletržním paláci v rámci vzorkových veletrhů. Podle dobového tisku tehdy vystavoval prý až 10 tisíc snímků. Ale že by to rodině zajistilo pohodlné živobytí, to určitě ne.

Jak Pospíšil, tak Frič jsou spojeni i s legendárním Zdeňkem Burianem. Jak vypadala spolupráce tohoto malíře a Bohumila Pospíšila?

Výše zmíněné povídky Pospíšil pravidelně psal pro časopis Malý čtenář, kde ilustrace zajišťoval právě o tři roky mladší Burian. Pospíšil projezdil svět, zatímco Burian snad jenom jednou v životě vyjel na pár dní za hranice. Jinak všechny ty úžasné obrázky, které nás i po desetiletích vtahují do děje a baví svou barevností a autenticitou, byly čistě dílem jeho fantazie. Takže si dovedu představit ta setkání obou pánů v ateliéru, kdy Pospíšil živě vyprávěl, ukazoval fotky a předčítal deníkové zápisy a mistr Burian vše okamžitě házel štětcem na papír a plátno. A abych nezapomněl, opatřil kresbou i obálky všech tří Pospíšilových knih.

Historii Čechů v cizině se intenzivně věnujete. Co vás na tomto tématu nejvíce zajímá?

Pro mě osobně je to taková kombinace práce, hobby, vášně, prokletí, nekonečné mise, vyberte si. Zajímavých příběhů našich krajanů je totiž tolik a po celém světě, že se jedná o nevyčerpatelný rezervoár, kam se můžete s nádechem potápět každý den, pokaždé doplujete do hlubin, kde jste ještě nebyli, a objevíte něco nového. Primárně hledám Čechy, kteří se v zahraničí nesmazatelně zapsali do historie, ať už jako úspěšní byznysmeni, uznávaní vědci, umělci, sportovci, nebo politici. Prosadili se zkrátka v nejrůznějších oborech, obdobích i zemích a mě moc baví, jak je ten fenomén pestrý, a přitom stále málo probádaný. Již šestým rokem vedu projekt The Czechoslovak Talks (www.czechoslovaktalks.com, Instagram: czechoslovak_talks), který shromažďuje inspirativní životní příběhy těchto lidí. Každý měsíc na webu uveřejňujeme nový příběh, vedle toho jsme vydali zatím tři komiksové knihy, abychom zaujali mladší generace. Právě studentům se hodně věnuji. Velmi často přednáším na středních školách po celé republice a mám vždy radost, že studenty dokážu zaujmout a navnadit je, aby s tématem sami dál pracovali, natáčeli rozhovory s pamětníky, kteří strávili část života venku, psali seminárky, vymýšleli vlastní projekty. Takže pokud se najdou mezi čtenáři našeho rozhovoru progresivní učitelé dějepisu či základů společenských věd a měli by o přednášku či besedu zájem, moc rád přijedu. 

Které zapomenuté rodáky bychom si podle vás měli více připomínat?

Víceméně všechny ty, kteří měli odvahu začít znovu v cizím prostředí, objevili díru na trhu, měli vizi či geniální nápad, posunuli nějaký obor kupředu, viděli příležitost tam, kde ostatní jen problém, byli chytřejší, talentovanější a pracovitější než všichni okolo. Ale nechci, aby to vyznělo, že nikdo kromě profesorů, průmyslníků a milionářů mě nezajímá. Naopak, i dejme tomu příběhy našich farmářů, které osud zavál na americký Středozápad, horníků v rozpálené australské buši, těžařů na ropné plošině u venezuelských břehů nebo lesních dělníků v neprostupných kanadských hvozdech v sobě skrývají důležitá poselství: kombinace zlatých českých ručiček, zdravého selského rozumu, píle, vytrvalosti a houževnatosti vedla k úspěchům, na které bychom měli být za všechny krajany náležitě pyšní.

Co dalšího aktuálně plánujete?

Pár týdnů po Pospíšilovi mi vyšla další knížka, tentokrát soubor pěti zajímavých vzpomínek našich válečných veteránů, což bylo vzhledem ke kulatému osmdesátému výročí od konce druhé světové války příhodné. Všech pět hrdinů skončilo v exilu i poté, takže ty jejich dosud nepublikované texty jsem našel náhodou po různých zahraničních archivech. Příští v pořadí by měla být na podzim kniha Napříč českou Austrálií, jež mapuje historii našich krajanů u protinožců, a další dva kousky, biografie generálmajora Miloše Knorra a kniha o Češích v jihozápadních státech USA, jsou dopsané a teď se připravují k vydání. V hlavě mám náměty na několik komiksových knih, rád bych třeba obrázkovou formou zpracoval osudy vybraných českých, ale německy hovořících rodáků. Jak objíždím republiku s přednáškami, nacházím stále nové zajímavé osudy lidí, kteří se třeba z menších měst dostali do velkého světa. Na podzim 2023 vyšli v rámci The Czechoslovak Talks komiksoví Moravané ve světě, kde byl mimochodem zpracován i Pospíšil, a už mám políčeno na Slezany ve světě, Jihočechy ve světě… Fantazii se v tomto ohledu meze nekladou. Vše stojí ale na financích a konkrétně komiks není vůbec levná záležitost, především poctivá ruční práce kvalitního ilustrátora. Pokouším se tedy komunikovat i s městy, kraji či regionálními nadacemi, zda by neměly chuť projekt podpořit. Co se výzkumu týče, na podzim mě čekají cesty za krajany do Irska, Norska a západní Kanady, a abychom se hezky vrátili k ústřednímu tématu našeho povídání, na jaro příštího roku připravuji turné přednášek a výstav o Bohumilu Pospíšilovi přímo na Novém Zélandu. Zatím mám potvrzeno asi deset univerzit, galerií a knihoven. Uf, držte palce.