Život bývalého dětského herce by mohl sám sloužit jako námět k filmu. Student FAMU se vydá do Paříže. Má domluvenou fingovanou svatbu s Pařížankou, ale ta ucukne a pošle za sebe sestru jako náhradu, se kterou stráví šťastných 32 let. Řediteloval Českému centru nejdříve v Paříži a potom v Sofii, fotil život na bulvárech a propadl kouzlu místní gastronomie.
Vaše rodina měla pohnutý osud. Můžete nám o tom něco říci?
Maminka pocházela ze židovské rodiny Wellnerů. Den před vypuknutím války se jim podařilo utéct z republiky. Nejdříve se dostali do Řecka a potom do tehdejší Palestiny. To bylo mamince třináct let. Když jí bylo 16, seznámila se v Haifě s tatínkem, který tam byl jako frontový voják na dovolené, a pak se v Jeruzalémě vzali. Zajímavé je, že její tatínek také bojoval na Blízkém východě a můj tatínek ho přijímal k jednotce, aniž by se samozřejmě znali.
Povězte nám něco více o svém otci.
Za války bojoval u Tobruku s generálem Klapálkem, byli si velmi blízcí a nějakou dobu byl něco jako jeho pobočník. Celý jeho příběh a anabázi jsem popsal v knize Ve znamení Halleyovy komety, protože otec se narodil v roce 1910, což byl rok, kdy byla tato kometa, která se vrací po 75 letech, k vidění. Jinak vyrostl v Bulharsku, maturoval v bulharštině a francouzštině, pak šel studovat na České vysoké učení technické do Prahy, kde mu však tyto maturity neuznali, takže musel udělat českou. Trochu to studium flákal a poté přišli Němci a vysoké školy zavřeli. Po válce už školu nedodělal, protože měl jiné starosti. Ale uměl celkem devět jazyků.
Pak pracoval ve Filmexportu, že? Díky němu jste začal hrát již jako dítě ve filmech?
Ne, já se ve filmu objevil daleko dříve, než on přišel k Filmexportu, protože jako „zápaďáka“ ho všude vyhazovali, ale potom se uchytil díky svým jazykovým schopnostem, které tehdy nebyly tak běžné. Můj příchod k filmu byla náhoda, protože jsem tehdy jako malý kluk šel s tatínkem pražskou Klimentskou ulicí, kde nedaleko bydlel i režisér Kurt Goldberger, jenž znal otce z armády. Při tom setkání jsem dělal různé vylomeniny, což se panu režisérovi líbilo, a tak mě angažoval do nějakého reklamního filmu pro Československé aerolinie.
Na Wikipedii se píše, že jste hrál od svých tří let. My jsme ale našli nejranější film z roku 1961, kdy vám bylo šest. Šlo o krátkometrážní film Kino. Pak až v roce 1963 film Až přijde kocour. Jak to doopravdy bylo?
Nejdříve to byl zmíněný reklamní film. Potom ve Zlíně natáčel Josef Pinkava film Kino a až potom hraji ve filmu Až přijde kocour. Je zajímavé, že kocour, který se ve snímku vyskytuje, patřil paní Lucii Němečkové, manželce ilustrátora Čtyřlístku.
V jedenácti letech jste hrál ve slavném filmu Karla Zemana Ukradená vzducholoď. Bylo samotné natáčení s tímto géniem pro malého kluka dobrodružství?
Ano, velké. Trávil jsem ve zlínských ateliérech na Kudlově hodně času a velmi pana režiséra obdivoval. Měl velkou autoritu. Vždycky nám řekl, jaký záběr budeme točit a jak bude vypadat ve filmu, protože triky dodělával až později, a my si tedy museli představit, že jsme třeba ve vzducholodi a letíme nad pouští. Byl to opravdový génius, který neměl obdoby.
Po filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!, kde vám Luděk Sobota utopil traktor Máňu, jste měl jedenáct let od filmu pauzu. Proč?
Hrál jsem trošku v divadle, pak jsem šel studovat FAMU, ale popravdě jsem nijak netoužil se živit jako herec.
Také jste odjel do Paříže. Prozraďte, jak se dalo v 80. letech získat povolení ke studiu na pařížské Sorbonně?
Šel jsem osobně na studijní oddělení FAMU a chtěl po nich, jaké jsou možnosti studia v zahraničí, speciálně ve Francii, protože jsem francouzsky uměl. Samozřejmě s tím nechtěli mít starosti, a tak mi velmi neochotně říkali, že tam na výběr skoro nic není. Tak jsem si zašel do kavárny Slavia na kafe a našel si v telefonním seznamu číslo na ministerstvo školství. Zavolal jsem na centrálu a požádal o spojení na osobu, která má na starosti stáže v zahraničí, speciálně ve Francii. Na druhé straně mi ochotný úředník řekl, ať se u něj stavím. Podal mi tlustou knihu, kde byly všechny možné školy a stáže v cizině, takže nabídky byly, ale naše školy neměly zájem to rozšiřovat a nabízet. Takže jsem si vybral roční stáž na Sorbonně, kterou nám ale pak zkrátili na půl roku.
Tam jste poznal svou francouzskou manželku?
Ne. Tohle je zajímavý příběh. Měl jsem si původně brát její sestru, se kterou to bylo domluvené jako falešné manželství, abych tam mohl legálně zůstat. Jezdila často do Prahy za kamarádkou, takže jsem se s ní domluvil a začal vyřizovat množství potřebných dokumentů. Když už byly věci v chodu, měla přiletět do Prahy. Já na ni čekal na letišti, kde mi oznámila, že si vše rozmyslela. Samozřejmě jsem jí vynadal, což vzala v pohodě. Uznala, že to od ní není fér, ale že má sestru, které to celé řekla. Ta prý svolila, že si mě vezme, aby zachránila čest rodiny. Protože se mi nechtělo znovu podstupovat byrokratické martyrium, dokumenty jsem nechal, jak byly, a na úřadě si toho nikdo nevšiml. Budoucí manželka přiletěla, vzali jsme se a byli spolu až do její smrti celých 32 let!
A co sestra, nelitovala?
Myslím si, že ano, protože se párkrát rozvedla, nebyla tedy příliš šťastná.
Vyučoval jste v Paříži střih a režii. Jak jste získal tuto práci a jaké vlastní zkušenosti jste do té doby s filmem měl jako režisér, abyste měl studentům co předat?
Na FAMU jsem natočil několik filmů. Při natáčení krátkých i celovečerních filmů jsem často asistoval, takže nějaké zkušenosti byly. V Paříži jsem učil na Národním audiovizuálním institutu, kde se vzdělávali filmoví a televizní profesionálové z různých domácích studií a společností, které měly vlastní audiovizuální oddělení. Pro francouzskou televizi jsem pak natočil desítky výukových pořadů a seriálů. Byl jsem na volné noze a ty filmy byly většinou pro ministerstvo dopravy, pro policii a četnictvo, něco podobného, jako u nás byly pořady BESIP (bezpečnost silničního provozu, pozn. red.). Byl jsem třeba u toho, kdy začaly být povinné bezpečnostní pásy nebo se snižovalo povolené množství alkoholu v krvi, takže instruktážní pořady. Poté přišly filmy o gastronomii a já začal točit kulinářské televizní soutěže.
Váš dokument Dialogues avec Paris o umělcích tvořících v Paříži vzbudil pozornost. Kdo v něm vystupoval a o čem vypovídal?
Téma bylo o tom, jak zahraniční umělce ovlivňuje Paříž v tom, co dělají, a jak naopak oni ovlivňují Paříž. Byli tam třeba japonský návrhář Kenzó Takada, česká malířka Irena Dědičová, slavný izraelský houslista Ivry Gitlis či Jiří Mucha.
V letech 2000–2007 jste byl ředitelem Českého centra v Paříži. Jak jste se k tomu dostal?
V té době jsem už byl ze života na volné noze a z poměrů ve francouzských televizích dost unavený. Někdo mě upozornil na výběrové řízení na ředitele Českého kulturního centra v Paříži. Přihlásil jsem se a vyhrál to.
Pak jste dělal podobnou práci v Sofii. Proč zrovna v Bulharsku?
Ve Francii mi končil mandát, který se z tradičních čtyř let protáhl na sedm, takže jsem si říkal, že by bylo dobré se zase podívat někam do východní Evropy. Mám k Bulharsku osobní vztah. Opět jsem vyhrál konkurz a byl tam dva roky. Po návratu ze Sofie jsem se stal generálním ředitelem všech Českých center. Pak moje žena těžce onemocněla, léčila se ve Francii a já chtěl být u ní, takže jsem znovu dělal výběrové řízení do Českého centra v Paříži. Zemřela v roce 2013. Byl jsem tam další čtyři roky, ale v roce 2016 mi skončila smlouva, s filmem byly veškeré kontakty dávno zpřetrhané, takže jsem se rád vrátil domů.
Kdy podle vás Paříž ztratila kouzlo, které na člověka sálalo z francouzských filmů s Belmondem a Delonem?
Řekl bych, že se vytratilo mezi 80. a 90. rokem minulého století. Hlavním důvodem byl velký příliv migrantů. Vztahy nejsou úplně nejlepší. Byl to střet kultur, někdy ne moc příjemný. Všechno se začalo globalizovat a formalizovat. Na Paříži byl přitom krásný ten „bordel“, kde se příliš nehledělo na to či ono, byla cítit svoboda. Člověk si ráno dal v baru kávu s croissantem, poklábosil s barmanem, harmonikářem nebo metařem a měl pocit, že lidé jsou více pospolu a mají se rádi. Teď už to zaniká, protože jedna skupina chodí sem, druhá jinam a už to není společensko-sociální bublající kotel. Teď už do Paříže raději vůbec nejezdím. Mám hezké vzpomínky, třeba na to, že jsem chodil do stejné restaurace jako Belmondo. Jmenovala se Brassérie Lipp, kde měl svůj stůl a za ním byl na zdi namalovaný jeho portrét. Byl už tehdy nemocný a chodil o holi se svým pejskem. Pozdravili jsme se, zeptali se jeden druhého, jak se nám vede, ale že by věděl, že jsem z Českého centra, to asi ne. Bylo neuvěřitelné, že taková herecká hvězda klidně klábosila s babičkami a dětmi, které tam přišly na pohár. Přes svoji slávu byl velmi skromný a milý člověk a neměl žádné hvězdné manýry.
Prosincové číslo 1/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
