Michal Nesvadba: Je jednoduché někoho odsoudit
Býváte často na Floridě. Trávíte tam dovolenou, nebo i pracujete?
Ano, trávím zde tři měsíce v roce, a to nejen dovolenkově, ale i pracovně. Právě tato kombinace je pro mě zásadní. Po snídani si dám aktivní šestikilometrovou procházku kolem nádherného jezera lemovaného palmami. To mě správným způsobem „nakopne“ k sednutí ke stolu a vymýšlení. Před obědem se vykoupu v moři nebo bazénu a pak si dám rybu či salát s krevetami, ale klidně i čočku nebo fazolky. Následně se vrátím ke stolu a shrnu do počítače to, co jsem vymyslel. Na konci dne si dám devět jamek na golfovém hřišti a podívám se na zprávy v češtině. Je to pro mě zásadní místo k nabití energie. Napsal jsem zde náměty ke všem Kouzelným školkám a mým autorským seriálům pro děti. Vznikl tu i scénář k velké rodinné show Fantazie na kolečkách. Baví mě na tom především to, že když vstávám, jsou v Česku dvě hodiny odpoledne. Vše je následně jednodušší řešit, myslím tím odpovídat najednou na e-maily nebo zprávy, které se nahromadí v mé schránce. Po obědě místního času už mi nikdo nepíše a netelefonuje, protože je u nás po pracovní době, takže mám čas se soustředit, jak potřebuji. Jezdím sem třikrát do roka.
Když cestujete, které destinace máte nejraději?
Cestuji velmi rád a chybí mi už málo destinací k dosažení všech mých cílů a cestovatelských snů. Kam bych se rád vrátil znova a znova, je celá Asie. Byl jsem všude. V Japonsku jsem byl šestkrát, pak v Thajsku, Indonésii, Kambodži, Vietnamu, Laosu, na Srí Lance, v Číně a dalších částech tohohle kontinentu. Každý rok se tak obohacuji o nové kulturní zážitky a přírodní krásy. Pečlivě si přitom své trasy dopředu vybírám. Nejvzdálenějším místem byla Francouzská Polynésie a potom Austrálie, Nový Zéland a Jižní Amerika. Česko křížem krážem znám dobře.
Vypadá to, že jste stále na cestách. Jaký máte vztah k létání?
Baví mě to. Zajímám se o zkušenosti pilotů a rád se dívám na videa z pilotní kabiny. Koupil jsem si i dvouhodinový „kurz“ létání na trenažéru, ale spíš jen proto, abych se zkušeného instruktora zeptal na vše, co mě zajímá. Mám kamarády, kteří sami pilotují malá letadla, ale to bych nedal. Když jste na těch velkých letištích, jste ohromeni, kolik lidí se letadly přemísťuje, a to vás zbaví obav z létání. Když byl covid a létat jsme nesměli, v místě, kde bydlím, kousek za Prahou, jsem si kupoval vánoční stromek. Dal jsem se s prodejci do řeči. Záhy jsem zjistil, že jsou to piloti velkých letadel, kteří létají na linkách v USA. Byla to těžká doba a oni se museli nějak živit. Svět je plný -paradoxů.
Jak jste prožil léto?
Koncem léta jsem byl v Jizerských horách v lesních srubech. Je to už několikaletá tradice, že tam na týden vyjíždíme s kamarády a každý den vyrážíme na výlety. Do té doby jsem ještě stihl pár představení pro děti s programem To nejlepší od Michala. Hrát pro děti je mým posláním a dělám to s tou největší láskou pro jejich smích a rozzářené oči. Slíbil jsem také manželce, že si udělám pořádek ve svém divadelním skladu. Poprvé po patnácti letech.
Co vás čeká teď na podzim? Už se vám plní diář?
Dopsal jsem v Americe scénář k filmu pro děti, a to nikoli s ambicí, že se -skutečně natočí. To je zvláštní, že? Mezitímco se scénář filmu bude překládat do angličtiny, vznikne z něho kniha s bohatými ilustracemi, kterou se chystám vydat přednostně. A pak jako Honza z pohádky vyrazím s buchtami v uzlíku a filmovým scénářem hledat štěstí do světa. Mám čas se bavit a dělat věci, na které jsem nikdy čas neměl.
V minulém roce došlo ke zrušení vašeho představení v O2 areně. Hodně se to probíralo v médiích. Zasáhla vás nějak osobně tahle zkušenost?
V médiích nevěděli o detailech, a tak psali o mém krachu a neúspěchu. Je jednoduché někoho odsoudit, aniž by bylo dostatek správných informací. To, že se neuskutečnila největší ryze česká show pro děti podle mého scénáře a žádná kopie převzatého představení, byla pro mě zkušenost. Producent nebyl od začátku přesvědčený o tom, že tento formát, pro rodiny s dětmi, je jeho parketa, ale přesto do toho šel. Jeho dosavadní zkušenosti vedly nesprávným směrem. Byla nešťastně zvolena počáteční prezentace show, jež byla postavena pouze na mně, čímž v lidech vyvolala mylnou představu, že jde o mé sólové představení, které rodiče a děti znají z malých sálů a divadel. Ani místo konání nebo nový název, který byl až přehnaně patetický, tomu nepomohly. Hlavně chyběl přímý marketing a podpora reklamy a prodeje vstupenek. Tohle byl velký akční pohádkový příběh se čtyřiceti účinkujícími v nafukovacích kostýmech na kolech a koloběžkách, který jsem zaštiťoval a byl jeho vypravěčem.
Situace se nedávno opakovala s koncertem zpěvačky Moniky Bagárové. Sledoval jste dění okolo této události?
Mám přehled, co se na našem malém pískovišti českého showbyznysu děje. Stále je z čeho se učit, ale srovnávat -pop-music s prací pro děti, za které rozhodují rodiče, zda půjdou, či ne, je zcela odlišná a nesrovnatelná věc. Přeji všem jen to nejlepší a nemám ve svých letech i se svými zkušenostmi zájem kohokoli soudit.
Proč si myslíte, že k tomu dochází?
Producent mého velkého projektu se mi omluvil a řekl, že se mýlil a že dětskému divákovi nerozumí. Nicméně změnil datum premiéry z prosince na únor. Bohužel v době jarních prázdnin. To jsem odmítl. Zároveň naznačil, že by stálo za to, koupit do velké arény světový hit Ledové království. To je určitě skvělý komerční nápad. Já ale budu nadále držet palce všem českým autorům, již vytvářejí původní tvorbu, které bychom si měli víc vážit a podporovat ji.
Zkusil byste do toho jít někdy znova?
Tento můj zatím největší projekt s názvem Fantazie na kolečkách jsem připravoval šest let. Bude to pro vás asi zvláštní, ale pro mě bylo důležité, že jsem dílo vymyslel, dotáhl do generálky, tedy do prvního představení pro pozvané diváky, a nyní ho čeká knižní zpracování. Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš, tak to mám nastavené i já.
Kde berete inspiraci k vymýšlení scének?
Většina mých nápadů vzniká u stolu a je to často úmorná práce, protože je papír dlouho prázdný – a nedejbože, že na konci dne zůstane. Lusknutím prstu to nikdy nešlo. Mám ale zaběhlý systém, že si všechny inspirace, které mě napadnou během jakéhokoli dne, zapisuji na papírky a pak, po čase, je třídím jako Popelka, hrách od čočky. Víc jich jde do koše, několik zůstane a dva jsou jistojistě použitelné. Mám tuhle „tvůrčí“ mravenčí práci rád. Nekonkuruji velkým scenáristům, ale mozaiku z malých gagů umím k sobě dobře poskládat.
Jak jste se k vaší práci dostal?
Vyrostl jsem v uměleckém prostředí, takže to mě nasměrovalo. Odmalička jsem tíhl k pantomimě, klaunerii a grotesce. S nečekaným úspěchem se potkaly mé zábavné televizní parodie a skeče pro dospělé, které jsem vymyslel pro seskupení Mimtrio (Michal Nesvadba, Václav Upír Krejčí a Světlana Nálepková, pozn. red.). Na tuto etapu navázala moje autorská práce pro děti. Nejdříve s Mimtriem a poté sólově. Napsal jsem více než 1000 scénářů Kouzelné školky a několik dalších seriálů se specifickými tématy. Nikdy jsem v televizi nehrál v jiném pořadu než v tom, který jsem si napsal (výjimka potvrzuje pravidlo). Byl jsem na sebe velmi přísný ve snaze se neopakovat a stále malé diváky překvapovat. To se celých 23 let dařilo. Byla to nádherná doba a naplnění smyslu mého poslání. Z Kouzelné školky jsem odešel na vrcholu mé práce. A dnes, když si třeba vyzvedávám jídlo ve fastfoodu, mi přes okénko mladý muž nebo dívka děkují za krásné dětství. Takto se s tím nyní setkávám velmi často, což je pro mě ta největší odměna. Mělo to smysl.
Byl jste bavič už v dětství?
Ano, což mi zůstalo dodnes i mimo jeviště. Někdy se to nehodí, za každou cenu pobavit své okolí, ale mně to nedá, abych se o to nepokusil i v normálním životě. Manželka mi dá občas dobrou radu, abych nic nevymýšlel, nevtipkoval, že se to nemusí v tu danou chvíli hodit, a tak se to snažím odnaučovat. Jde mi to ale těžce. Sleduji a oceňuji dobré nápady svých mladších kolegů. Jsou úžasní a talentovaní. Jsem bavič, který se umí i dobře bavit.
Máte dvě děti a dvě vnoučata. Radíval jste se s dětmi a radíte se s vnoučaty, jestli vaše scénky a vtipy fungují?
Ano. Každý můj nový nápad, který považuji za originální, vidí jako první někdo z mé rodiny. Zpětná reakce je pro mě důležitá. Nejdříve vylítnu ztřeštěně z mé pracovny a nahlas volám, že jsem na to konečně přišel. Pak „sklapnu“, zavřu se v pracovně a to, co jsem vymyslel, si nazkouším, vyrobím nebo k tomu sestříhám patřičnou hudbu a vylezu opět z pracovny. Domácí představení začíná. Rovněž se stalo, že jsem na první dobrou pohořel a nápad letěl také do koše.
Vaše manželka je z úplně jiného oboru. Konzultujete s ní někdy vaši práci?
Snažím se a za každý její úsměv a zakroucení hlavy se slovy „To je ale nesmysl!“ jsem vděčný. To je pro mě to nejlepší ocenění. Po letech manželství zjišťuji, že z právničky se klube i dobrá herečka, když občas musí převzít moji roli a ukázat mi, jak to myslím, abych svůj nápad či pointu viděl z pohledu diváka. Vybudovala mi dokonalé zázemí, prostor a čas pro moji práci. Vážím si toho.
Jak jste se s vaší paní seznámili?
Příběh našeho seznámení může být pro někoho již „otřepaný“, jak se říká, a tak ho zjednoduším. Seděla se svojí čtyřletou dcerou ve druhé řadě v brněnském klubu, kde jsem hrál. A já si ji vytáhl na jeviště, jak to koneckonců dělám s maminkami na všech mých vystoupeních. Tenkrát jsem jí vyrobil z lepicí pásky před diváky za odměnu batůžek. Její kamarádka to vyfotila a dodnes tuhle fotku máme vystavenou. Já jí neřeknu jinak než Batůžku a to vám potvrdí skoro všichni moji kolegové. Tomu se říká láska na první pohled a neplatí to jenom ve filmu.
Jaký je podle vás recept na dobře fungující a harmonický vztah?
Důvěra, tolerance a úcta. My neděláme nic, co by toho druhého mohlo mrzet, a ani si neříkáme z legrace nic, co by druhého mohlo jakýmkoli způsobem rozhodit. Důvěřujeme si i v tom, že za zády druhého se navzájem nepomlouváme. Nemusí si z nás nikdo brát příklad, protože každá dvojice to má po svém, jak právě jim to vyhovuje. Kdyby to tak nebylo, nebudou vznikat ty úžasné příběhy v knižních a filmových románech. Díky za to, že jsme každý z nás jiný, a díky za to, že umíme být tolerantní.
Vaše paní má z prvního manželství dceru. Jak spolu vycházíte?
Anetku jsem vychovával od čtyř let a prožívám s ní, někdy víc přes manželku, která má samozřejmě všechny informace, její pouť svobodným životem. Není to tak dávno, co se plně osamostatnila a od nás odstěhovala. Je to dospělá mladá žena. Odmalička chtěla být fyzioterapeutkou a také se jí stala. Je to těžká profese, ale na druhou stranu, když potřebuji „prokřupat záda“, volám jí o pomoc (smích).
Máte společně syna Marka. Je po vás? Myslíte si, že půjde ve vašich stopách?
To je otázka, která míří do černého. Syn Marek jde do devítky a na podzim se začne „lámat chleba“, co dál. Jsem si jistý, že má herecký potenciál a pohybový talent. Vyrůstal, obrazně řečeno, mezi rámem dveří do mého pokoje a obýváku. Viděl vše, jak vznikalo, jak jsem tvořil a hledal sám sebe. Mnohokrát přišel za mnou s nápadem, který se objevil i v Kouzelné školce. Je chytrý a řekl bych, že to má v hlavě srovnané. Zatím mu tam ale nevidíme, takže se jeho rozhodnutím necháme překvapit.
Máte dva vnuky. Jaký jste dědeček?
Dcera Josefína s dětmi bydlí trochu dál ode mě, jak se říká, přes celou Prahu a ještě jednou tolik. S vnuky se tedy vídám příležitostně, ale o vše, co dělají, se intenzivně zajímám a dělá mi to„dědečkovskou“ radost.
Na co se nejvíc těšíte v příštím roce?
Těším se na pár ulítlých věcí, které pro mě někdo chystá (úsměv).
