Milan Devinne: Stačí se zvednout a přestat hledat výmluvy

Před lety jste ještě vystupoval jako Milan Šatník, nyní jste Devinne. Je to jen umělecké jméno, protože spolupracujete se zahraničím, kde by se „Šatník“ špatně vyslovoval, nebo to má něco společného s vašimi německými kořeny?

Devinne je již mé občanské jméno, které jsem si před pár lety změnil. Bylo v tom více faktorů a o této změně jsem uvažoval už od svých patnácti let. Bylo to velmi složité rozhodnutí, a tak nějaký čas trvalo, než jsem se k němu odhodlal. Devinne je spletenec několika významů, které naznačují směr mého života. Více si nechám pro sebe.

Dočetli jsme se, že jste od dětství navštěvoval uměleckou školu a učil se zpívat, hrát na klávesy a kytaru. Byli vaši rodiče z hudební branže, či jen podporovali váš zájem a objevený talent?

Táta hrával v hudebním duu či triu, jak to tehdy bývalo. Když mi bylo třináct, naznačil, že by se k hudbě rád vrátil, a tak někde sehnal elektrickou kytaru. Začal jsem se na ni učit sám, později přišla první svatba, kde jsem si poprvé zahrál veřejně. Uvědomil jsem si, že je to směr, který mě baví. Poté jsem začal docházet na pár hodin hry na klávesy, ale nebyl jsem příliš trpělivý, takže jsem pokračoval dál cestou samouka.

Narodil jste se v roce 1993, dva roky po smrti Freddieho Mercuryho, přesto vaši hudební cestu ovlivnila právě skupina Queen. Čím vás tak zaujala? Hudebně to není nic jednoduchého, co by si člověk mohl jen tak zazpívat ve vaně nebo pustit v posilovně.

Byl jsem zvídavé dítě a tahle hudba se u nás doma hrála denně. Takže za to mohou rodiče – hlavně maminka, která Queen poslouchala neustále dokola. Postupně jsem v jejich hudbě našel něco výjimečného a Freddie Mercury mě jako excentrická osobnost velice zaujal. Tak to šlo postupně dál až do puberty.

Spousta muzikantů se marně snaží prorazit v zahraničí. Vy jste už v devatenácti letech vystupoval se svou skupinou v Montreux na festivalu Freddieho Mercuryho. Jak se vám to podařilo? Byl to odrazový můstek k vaší další práci pro zahraniční hudební společnost, ke spolupráci s Peterem Freestonem a k mezinárodní hudební kariéře?

Tahle cesta je protkána mnoha různými směry. Všechno začalo tím, že jsem jel na festival do Montreux, kde jsem měl původně bydlet v kempu. Nakonec mi ale nabídli možnost odpracovat si hotelový pokoj. Poslali mě ke grilu, kde se objevila Diana Moseley – Freddieho kostymérka. Dali jsme se do řeči, protože měla mít přednášku, a já jí nabídl, že pro ni vytvořím videoprezentaci z videoklipů, kde se objevovaly její kostýmy. Souhlasila a řekla mi, že pokud to bude dobré, postará se o to, abych dostal lepší příležitost. Později jsem si zahrál na klavír v prostoru festivalu, kde byla i produkce, a nabídli mi účast na dalším ročníku. A tam to všechno vlastně začalo.

V roce 2013 jste založil projekt Titanic Freddie AIDS, preventivní vzdělávací projekt, který si klade za cíl informovat o nebezpečí nemoci AIDS a zároveň připomínat život a odkaz Freddieho Mercuryho. S projektem jste vystoupil i v USA, Mexiku, Švýcarsku a Británii. Co vás k tomu vedlo a jak projekt fungoval v praxi?

K tomuto projektu mě přivedla jedna zkušenost, kterou jsem zažil po jednom vystoupení. Viděl jsem velmi mladou slečnu, jež měla pohlavní styk s mnohem starším mužem víceméně na veřejnosti, a v tu chvíli mě napadlo, jestli to pro ni není příliš velký hazard. Slovo dalo slovo, postavil jsem scénář a koncept projektu a následně do něj pozval pana Petera Freestonea. Vložil do tohoto projektu svou vlastní zkušenost a dodal mu autenticitu posledních čtyř let Freddieho života, a to „bez obalu“. Projekt na videu uvádí kytarista Queen Brian May a nově máme podporu doktora Julia Montanera, který se v 90. letech proslavil průlomovým objevem v léčbě HIV a dodnes je v tomto oboru aktivní. Letos tento projekt znovu vracím do škol, kde má svou největší sílu.

O rok později jste se jako režisér podílel na celosvětovém turné australské kapely It’s A Kinda Magic. Jak jste se k tomu dostal?

Tohle byla jedna velká náhoda. Původně se měl tohoto postu ujmout jiný český režisér, ale nakonec odmítl. Produkce mě dostala na doporučení, pohovor pak proběhl přes Skype. Najednou jsem měl tři měsíce na to, abych si uspořádal v hlavě, co s takovou „náloží“ vlastně provedu. Nakonec všechno dobře dopadlo – projeli jsme celé západní pobřeží USA od Portlandu až po Phoenix. Po návratu jsem pochopil, že možné je asi opravdu všechno, stačí se zvednout a přestat hledat výmluvy. Samozřejmě tu byla i druhá stránka věci – na chvíli mi to stouplo do hlavy, což je v tomhle věku po takovém projektu možná i pochopitelné. Ale život mě velmi postavil zpátky nohama na zem.

Pak jste se stal manažerem Freddieho bývalého osobního asistenta Petera Freestonea, který se přestěhoval do Královéhradeckého kraje. Šlo jen o další komerční projekt, či v tom bylo něco osobního?

Šlo o souhru náhod a směrů. Petera Freestonea znám od roku 2011. Na začátku v tom samozřejmě byla zvědavost, protože jsem chtěl poznat někoho, kdo byl blízko mému hudebnímu vzoru. Ale to rychle vymizelo a mezi námi vznikl až rodinný, přátelský vztah. Moje pozice manažera byla spíše o vzájemném krytí zad než o klasickém byznysu. Ale koneckonců to byla práce jako každá jiná – převážně produkční. Vymýšlel jsem různé cesty, projekty a vše, co zapadalo do konceptu Petera Freestonea.

Poté jste v roce 2015 coby kytarista kapely ABBAsolutely fABBAulous absolvoval jihoafrické turné. Co nám povíte o tom turné?

Právě tady jsem narazil na tvrdá pravidla velkého světa – buď připravený i na to, co neočekáváš. Měl jsem především zpívat a doprovázet kytaru, ale po příletu do Johannesburgu, kde nás čekalo dvanáct dní zkoušek v divadle, se po mně najednou chtělo, abych hrál na kytaru na špičkové úrovni a zároveň dělal vokalistu – zkrátka všechno úplně opačně, než jsme se původně domluvili. Byla to tvrdá škola. Po nocích jsem seděl na hotelové terase a doháněl kytarové party i sóla, jen abych nemusel čelit pocitu selhání a odloučení. Nakonec se turné povedlo, ale celé mě to srazilo zpátky na zem. Došlo mi, o čem tahle práce doopravdy je a jak k ní přistupovat. Ale když se na to dívám zpětně – kdo nebyl v tom věku trochu naivní? Bez ohledu na to, jak vysoko člověk stoupá, základem je pokora a selský rozum. Nakonec do toho, co děláme, nás nikdo nenutí.

Další změna přichází v roce 2017, kdy jste v Německu založil kapelu SuperHeroes a převtělil se do zpěváka Davida Bowieho. Co stálo za tou hudební změnou? Už jste měl Queen a Freddieho dost?

Projekt SuperHeroes byl koncipován jako revival, což znamenalo obléct se do dobových kostýmů a napodobovat Bowieho. Vlastně to vzniklo zklamáním – australská produkce nám totiž nedala šanci ten projekt zrealizovat, a tak jsem ho založil v Berlíně. Bohužel tento koncept dlouhodobě nefungoval, protože jsem se nechtěl vydávat za někoho jiného. Když jsem se začal učit Bowieho repertoár, byl jsem nejdřív bezradný. Jeho hudba je rozpačitá, texty někdy nesouvislé, člověk se v nich snadno ztratí. Postupem času jsem se ale do toho všeho zamiloval – právě proto, že je to složité, a ne tolik komerční. Byl to svět sám pro sebe, výzva, kterou na profesionální úrovni dělá v Evropě jen málo lidí, a to mě motivovalo nejvíc. V Berlíně jsme se nakonec rozloučili a v roce 2019 jsem se snažil projekt oživit s jinými hudebníky. Jenže jsem v té době podcenil své pracovní vytížení a doplatil na to zdravotně. Musel jsem si dát pauzu a poté přišel konec roku a s ním covid, který všechno zastavil. V roce 2023 jsme se rozhodli projekt znovu rozjet, tentokrát s muzikanty z českého i zahraničního showbyznysu. Pojali jsme ho jinak – jako koncertní poctu, oslavu Bowieho hudby, ale se svým vlastním přístupem. Máme podporu osobností, které s Bowiem spolupracovaly, například Hermja Kleina, jenž byl jeho tour manažerem a spolupracoval také s legendami jako Jimi Hendrix, Janis Joplin, The Rolling Stones, Johnny Cash, Queen a mnoha dalšími. A co mě přimělo ke změně? Asi to, že mě okolí začalo brát jen jako „blonďatého Freddieho“. Přitom jsem ho nikdy neimitoval, nemám k tomu proporce a jeho hudbu jsem interpretoval po svém. Došlo mi, že je čas jít dál.

Kdo je vám lidsky a hudebně bližší: Bowie, nebo Mercury? A koho je těžší na pódiu představovat?

Těžko říct po lidské stránce – osobně jsem se s žádným z nich nesetkal. Freddie Mercury je fenomén, ale pokud jde o můj osobní pocit, k Bowiemu mám blíž. Fascinuje mě jeho chameleonství – byl nejen zpěvákem, ale i hercem, malířem, byznysmenem, zajímal se o moderní technologie, jeho umělecký záběr byl neuvěřitelně široký. Tenhle pohled berte čistě uměleckýma očima – oba byli výjimeční a zanechali nesmazatelnou stopu v hudební historii. A jsem přesvědčený, že je už nikdo nenahradí. Doba se změnila. Už to není showbyznys, ale byznysshow.

Zpíváte jen Bowieho nejznámější písně?

Máme samozřejmě nejznámější hity, ale také méně známé skladby, které jsou určeny jak pro skalní fanoušky, tak i pro nás samotné – hudební „chuťovky“. Aktuálně máme v repertoáru 24 písní, které zaznějí naživo.

Chystáte se vystupovat i se symfonickým orchestrem, což je jiná liga než s vlastní kapelou. Byla vám spolupráce nabídnuta, nebo je to jen další hudební odbočka?

Tuto myšlenku jsem v hlavě nosil už nějaký čas. V loňském roce jsem dostal příležitost zpívat s Orchestra da Camera di Pordenone, což je italský symfonický orchestr. Dali mi volnou ruku při výběru repertoáru, takže jsem sáhl po rockových baladách. Spolupráce fungovala skvěle, a tak jsem všechny přesvědčil, že další projekt musí být něco opravdu unikátního – a tak vzniklo uskupení David Bowie Symphony. V tomto konceptu budeme jediní na světě, kteří se Bowieho hudbě věnují v symfonickém stylu. Premiéra nás čeká 22. prosince v Teatro Verdi Pordenone na severu Itálie. Máme už hotové všechny aranže, které se psaly na základě našich přesných studiových nahrávek, aby naživo všechno sedělo. Ještě v létě proběhne menší zkouška, ale většina práce se odehraje pár dní před premiérou. Příští rok to bude deset let od Bowieho úmrtí a mým cílem je, aby tento koncert byl připraven právě k uctění jeho památky, a to ve velkém stylu.

Blesk přinesl článek Svatební překvapení: Vémolovi bude zpívat hvězda Bohemian Rhapsody. Takhle to vypadá, že jste hrál hlavní roli, ale podle vlastních slov jste jen otevřel dveře do ložnice a byl vidět pár sekund. Dělá z vás bulvár něco, co nejste a být nechcete?

Vždy říkám na rovinu, že nejsem herec. Jsem zpěvák, který si ale rád vyzkouší i něco jiného, a to hlavně proto, abych měl relevantní názor na různé profese. Před kamerou jsem se už párkrát objevil a přiznám se, že mě to baví – je to příjemná změna. A pokud jde o bulvár, pojďme si nalít čistého vína. V Česku nejsem mediálně exponovaná osobnost, své soukromí si držím a nedělám žádné skandály. Svoji práci beru vážně a nedovolím si dělat něco, co by jí uškodilo. Samozřejmě v této branži jdeme vždy s kůží na trh a média si vyberou to, co je čitelnější, zajímavější nebo negativnější. Ale neobávám se toho. Moje okolí mě zná a moje činy mluví za vše – hudba je to, čím žiji naplno, a je to moje největší vášeň. A koneckonců i špatná reklama je reklama. Momentálně vystupuji v českém projektu 4 Rockeři a operní pěvkyně ve složení Jiří Zonyga, Leona Šenková, Lukáš Písařík, Monika Sommerová a já. Čeká mě také akustický projekt v triu s Jiřím Zonygou a Dominikem Renčem. A málem bych zapomněl – mám roli ve filmu Ležáky, který natáčí Tomáš Magnusek. Pokud jde o vlastní tvorbu, už jsme vydali album Another Step in Time, ale přiznám se, že popový styl mi úplně nesedí. Jsem rocker a chci se vrátit ke kořenům. Mám šuplík plný hudby a textů – píšu hlavně anglicky, protože se v tom cítím nejpřirozeněji. Pokud je ale potřeba český text, máme skvělou spolupráci s Petrem Baťkem, který dokáže perfektně převést mou anglickou myšlenku do češtiny. Abych odpověděl na vaši otázku – nesnažím se drát mezi „žraloky“ vlastní tvorbou, protože dnešní hudební průmysl vyžaduje splnit mnoho vzorců a předpokladů, které jdou proti mému přesvědčení. Smířil jsem se s tím. Chci dělat to, co cítím, ne to, co se musí, aby to „fungovalo“. Jinak bych ztratil sám sebe. Nové album bude trochu jiné, půjdeme do toho bez očekávání. Vydáme ho, pustíme do světa, a pokud si najde svou cestu, budeme rádi. A pokud ne? Nevadí. My si ho užijeme a já se vypíšu ze všeho, co ve mně dlouho zůstávalo.

MILAN DEVINNE

Narodil se 21. prosince 1993 v Hradci Králové.

Český zpěvák, producent, příležitostný herec a režisér.

Držitel ocenění za celosvětový projekt Titanic Freddie AIDS.

Manažer Petera Freestonea, osobního asistenta Freddieho Mercuryho.

Spolupracoval se symfonickým orchestrem Police Symphony Orchestra.

Jako režisér se podílel na celosvětovém turné australské kapely It’s A Kinda Magic v USA.

V Berlíně založil kapelu SuperHeroes k poctě Davida Bowieho, se kterou během ročního projektu absolvoval vystoupení po Německu.

Během turné po jižním Mexiku obdržel ocenění a uznání od Univerzity v Guanajuatu a mezinárodní školy za boj proti AIDS.