Německojazyční obyvatelé tvořili po staletí nedílnou součást České republiky. Od středověkého osídlení až do druhé světové války představovali třetinu populace, obývali především pohraničí a některá větší města jako Brno či Jihlavu. Jejich příběh však skončil tragicky: po roce 1945 došlo k masovému odsunu tří milionů lidí. Nuceným odchodem tak skončilo středověké setkávání českého a německého národa.
Historie německy mluvících obyvatel žijících na území dnešní České republiky se začala psát ve středověku, první z nich dorazili už během 12. a 13. století. Němci přicházeli do Čech i později, například do Krkonoš pozvali zkušené dřevorubce z alpských částí habsburské monarchie majitelé tamních panství v 16. století. Výrazné německojazyčné osídlení přitom nebylo jen v pohraničních horách, třeba v Brně mělo před první světovou válkou německé obyvatelstvo dvoutřetinovou většinu, v Jihlavě se v té době k němčině hlásily čtyři pětiny obyvatel.
Sčítání lidu: přibližně třetina Němců
Poměrně jasnou představu o národnostním složení českých zemí dávají sčítání obyvatelstva, která se od roku 1880 každých deset let konala v Rakousku-Uhersku. V nich se zjišťovala "obcovací řeč" - tedy jazyk, který člověk používal v běžném styku -, a němčinu uvádělo kolem 35 procent lidí, s jen mírně klesající tendencí. K češtině se v letech 1880, 1890, 1900 a 1910 hlásilo necelých 63 procent obyvatel. Velkou změnu nepřinesl ani vznik Československa, kde se při sčítání lidu v letech 1921 a 1930 zjišťovala už "řeč mateřská". Němců bylo za první republiky v české části ČSR zhruba 30 procent.
Většina českých Němců žila soustředěně v pohraničí - ať už na Šumavě, v Krušných a Jizerských horách, Krkonoších nebo Jeseníkách, převážně německy mluvící byly také oblasti kolem Svitav na česko-moravském pomezí nebo na jihu Moravy mezi Břeclaví a Znojmem. Podle posledního prvorepublikového sčítání lidu z roku 1930 žilo tehdy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celkem 10,674 milionu obyvatel, z toho 3,15 milionu Němců (29,5 procenta) a 7,35 milionu lidí hlásících se k tehdy uváděné československé národnosti (68,8 procenta).
Těsně před válkou: vrchol německé populace
Těsně před Mnichovem přesáhl počet obyvatel českých zemí 10,9 milionu při téměř třicetiprocentním zastoupení Němců. Po skončení války v květnu 1945 ale přišel odsun, který patří k nejkontroverznějším událostem české moderní historie. O vystěhování německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska bylo rozhodnuto na konferenci v Postupimi v srpnu 1945, půdu pro odsun čs. Němců pak bezprostředně připravil dekret prezidenta Edvarda Beneše podepsaný den po jejím ukončení. Už v té době ale opustila své domovy první část německy mluvících obyvatel.
Odsun - v německém prostředí se používá termín vyhnání - měl tři vlny. První spadá do posledního období války, kdy Němci prchali na západ před postupující Rudou armádou. Druhá vlna, neorganizovaná, a během které se staly mnohé násilné excesy, vypukla v květnu 1945, v lednu 1946 pak začal organizovaný odsun. Během divoké fáze opustilo zemi asi 660.000 Němců, v druhé fázi odešlo dalších 2,25 milionu lidí, z toho 1,5 milionu do amerického a necelých 800.000 do sovětského pásma v Německu. Malá část Němců hlavně z jižní Moravy a jižních Čech zamířila i do Rakouska.
Počty obětí a poslední odsuny
Vysídlení Němců si vyžádalo tisíce obětí, na přesný počet ale neexistuje jednotný názor. Podle závěrů česko-německé komise historiků z roku 1996 se odhady pohybují mezi 19.000 a 30.000. V těchto číslech jsou zahrnuty jak oběti násilí, tak lidé, kteří podlehli nemocem. V letech 1947 a 1948 se ještě uskutečnil dodatečný odsun a poslední Němci odešli z Československa v letech 1949 až 1951. Poté zůstalo v českých zemích jen asi 200.000 lidí německé národnosti, i z nich se ale část vystěhovala. Při sčítání lidu v roce 1950 se v Československu za Němce označilo zhruba 160.000 lidí.
Nuceným odchodem německého obyvatelstva, který část obyvatel ČR dodnes vnímá jako spravedlivou odplatu za nacistické zločiny spáchané za druhé světové války, tak skončilo mnohasetleté soužití Čechů s Němci. Přestože se poválečná čs. vláda snažila pohraničí dosídlit, ať už lidmi z vnitrozemí, ze Slovenska nebo etnickými Čechy z jiných zemí, potýká se zejména západní pohraničí s důsledky odsunu dodnes. Přes 80 let také trvalo, než se počet obyvatel českých zemí vrátil na předmnichovskou úroveň, k hranici 10,9 milionu se znovu přiblížil teprve v roce 2023.
Střety českého a německého živel od středověku
Událostmi v letech kolem druhé světové války svým způsobem vyvrcholilo historické setkávání a potýkání se Čechů s Němci. Přestože koncepce moderního národa se zformovala teprve v 19. století, střetávaly se český a německý živel, obývající společný prostor, už ve středověku. Například za vlády krále Václava IV. vydaný Dekret kutnohorský z roku 1409 změnil tehdejší poměry při rozhodování na pražské univerzitě výrazně ve prospěch českého národa a naopak potlačil německý živel. Zároveň ale dekret vedl k odchodu německých studentů a učitelů z univerzity a oslabil její prestiž.
Národnostní česko-německé třenice jsou ale spojené zejména s 19. stoletím, kdy se začal - podobně jako jiné evropské - formovat i moderní český národ, a to zejména v opozici k německému. Vlastenci usilovali o to, aby se na úřadech používala vedle němčiny i obrozená čeština, která si nacházela cestu do literatury i divadla. Němci a Češi ale často žili spíš vedle sebe než spolu. Například v roce 1882, kdy byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou část, důkazem jsou oddělená i pražská korza - německé bylo Na Příkopech, české na dnešní Národní třídě.
Vznik Československa v roce 1918 pak završil emancipaci českého národa, k němuž se přidali i Slováci, první republika stavěla na představě o existenci československého národa, měla i státní "československý jazyk" (byť dvou forem). Němečtí obyvatelé - kterých bylo v novém státě zhruba o milion více než Slováků - zprvu usilovali o odtržení, vzpouru ale rychle potlačilo čs. vojsko. Nakonec se Němci s novou situací smířili a většinově volili strany, které měly své ministry v kabinetech. Tedy až do nástupu henleinovců, podporovaných Hitlerovými nacisty, kteří v půli 30. let volali po autonomii. V roce 1935 dokonce díky zisku téměř všech německých hlasů vyhráli volby, zůstali ale mimo vládu.
