Žádné truchlení, ale oslava naplněného života a vzpomínka na usměvavého souseda. Mariánské Lázně daly v pátek poslední sbohem spisovateli Vladimíru Páralovi, který zemřel 9. srpna v nedožitých 94 letech. Do města, jež si autor legendárních společenských próz zvolil za svůj druhý domov, se s ním přišla rozloučit rodina, přátelé i široká veřejnost.
V Mariánských Lázních se dnes lidé přišli naposledy rozloučit se zesnulým spisovatelem Vladimírem Páralem. Zemřel 9. srpna ve věku nedožitých 94 let. Mše se zúčastnila v kostele Nanebevzetí Panny Marie asi padesátka lidí, další desítky přišly vzdát poctu před kostel. Dorazili i zástupci města a Karlovarského kraje.
Farář Řehoř Pavel Urban při mši řekl, že Páral by si nepřál, aby kvůli jeho odchodu truchlili, ale aby si jej pamatovali a vzdali hold jeho životu. "Lidé si jej budou pamatovat jako galantního a usměvavého pána, které potkávali na ulicích Mariánských Lázní," uvedl.
Soukromý obřad s rodinou se konal už od 10:00. Lidé na veřejné rozloučení se začali scházet před kostelem okolo 10:30, mše začala v 11:00.
Dřevěnou rakev s ostatky spisovatele zdobila kytice rudých růží. Kolem pak bylo mnoho věnců a květin, které přinesli smuteční hosté a Páralovi příznivci.
Jak před obřadem řekl místostarosta Mariánských Lázní Miloslav Pelc (Změna pro ML), město je pyšné na to, že si ho Páral vybral jako svůj druhý domov. Zařadil se rychle do zdejšího společenského a kulturního života, uvedl Pelc. Připomněl také, že Páral nazýval Mariánské Lázně "Velkými Líbeznicemi" a miloval zdejší krajinu.
Mariánské Lázně si Páral oblíbil a žil zde střídavě s Prahou od roku 1995. Stál u zrodu mariánskolázeňské Stezky spisovatelů – v roce 2017 symbolicky 'podepsal' její základní kámen a stal se jejím prvním spisovatelským patronem. Pokoušel se rovněž oživit lázeňskou tradici kolonádním seznamováním, protože, jak sám říkal, mladí lidé se dnes už neumí seznamovat přímo, ale spíše přes počítač nebo telefon.
Vystudovaný chemický inženýr začal psát v 60. letech minulého století a postupně se stal jedním z nejčtenějších, ale i nejrespektovanějších autorů své doby. V románech Soukromá vichřice, Katapult, Milenci a vrazi, Profesionální žena, Mladý muž a bílá velryba či Radost až do rána, z nichž bylo mnoho zfilmováno nebo převedeno do divadelní podoby, čišel suchý popis notně vášnivých emocí. Těch se nevzdal ani ve svých polistopadových prózách (Kniha rozkoší, smíchu a radosti či Playgirls 1 a 2), které však už kritika nepřijímala s takovým nadšením.
