Martin Dejdar: „Improvizace v Comebacku byla nepřípustná, což se nakonec vyplatilo.“
Je milován nebo nenáviděn, přesto ho diváci vidí často na všech televizních kanálech, v několika divadlech a jeho hlas zní z úst nejednoho hollywoodského herce. Herec Martin Dejdar si za svůj život prošel mnoha ikonickými rolemi, přesto mu nikdo už neodpáře slavného Barta Simpsona nebo legendárního Ozzáka.
I když se na to necítí, letos oslavil šedesátiny. Přes své pracovní vytížení si v posledních letech dopřává cestování s rodinou a jako dárek si nadělil hned dvě knihy. V našem rozhovoru nejvíce zavzpomínal na začátky vzniku sitkomu Comeback, který své diváky dědí z generace na generaci.
Comeback, to je dnes obrovský fenomén, pamatujete si začátky jeho vzniku? Prošel jste konkurzem, nebo vám psali text přímo na tělo?
Je to už hodně dávno, ale pokud vím, tak s tím projektem přišel Tomáš Baldýnský. Jestli Nova byla první oslovená televize, to nevím, ale na Nově to začal připravovat Jakub Sommer se svým štábem a s producentem Petrem Erbenem. Ten mě ale do té role obsadit nechtěl. Tak se natáčel zkušební, pilotní díl. V Hostivaři, v ateliérech seriálu Ordinace v růžové zahradě. Nakonec tomu po nějaké době dal zelenou tehdejší ředitel Petr Dvořák a začala se točit první série. Nejdřív to bylo asi 10 nebo 12 dílů a postupně se přidávaly další. Takže první série měla v roce 2008 třicet dílů. Dalších 21 epizod vzniklo v roce 2010.
Já mám pocit, že se tomu příliš nevěřilo.
Spíš to od začátku byla taková seriálová popelka. Asi díky tomu, že nad tím držel ochrannou ruku právě Petr Dvořák, tak se to nakonec natáčelo. Ale jak říkáte, nikdo tomu moc nevěřil. Všechny předchozí pokusy o sitkomový seriál vyhořely.
Díky čemu tedy Comeback nakonec uspěl? Bylo to téma?
Nejen téma, ale hlavně příprava. Nikdo z těch, kteří seriál připravovali, ji nepodcenil. Naopak se tomu hodně věnovali a vím, že absolvovali i kurzy o sitkomu se specialisty z Ameriky. Získali takovou knihu, oni tomu říkají natáčecí bible, kde je rozepsán text přesně po minutách, možná po vteřinách. Co a kdy se má v dílu objevit, kdy má přijít fór, po jaké době, jaké tam mají být záběry, jaké záběry tam naopak nesmějí být vůbec. Do té doby to tady nikdo tímto způsobem nedělal. Skvělá příprava, která sice není vidět, ale naprosto perfektně se zhodnotila ve výsledku.
V titulkách se objevovali i dva režiséři, což také nebylo úplně zvykem. Nebo se pletu?
Nepletete. Zdeněk Dušek byl herecký režisér a Kuba Sommer režisér seriálu. Musím ale přiznat, že to bylo chvílemi docela stresující, protože někdy říkal každý něco jiného. Navíc Zdeněk Dušek je hodně asketický člověk, který nedává moc najevo, jestli je naštvaný, nebo se mu něco líbí, což taky nebylo úplně ideální.
Když jste měli scenáristickou „bibli“ vteřinu po vteřině napsanou, mohli jste vůbec improvizovat?
Právě že se nepřipustilo žádné doplňování. Takže když se tam sešla úžasná parta lidí a četl se ten výborný scénář, vždycky někoho napadl nějaký fór navíc. Ale přestože byl dobrý, nejel přes to vlak a striktně jsme se drželi textu. Zpětně si říkám, jak to byl úžasný přístup. Díky tomu se to nerozplizlo někam, kam nemělo. Uhlídali to, a bylo to ku prospěchu věci.
Právní mantinely postupu prezidenta po volbách, anebo koho (ne)musí jmenovat
K zásadním pravomocím prezidenta republiky patří dle Ústavy České republiky jmenování premiéra a členů vlády po volbách do poslanecké sněmovny.
Již dlouho se však mezi právními odborníky řeší otázka, zda musí prezident bez dalšího přijmout návrh premiéra na jmenování členů vlády, či zda může jmenování konkrétních osob do těchto funkcí odmítnout. Jak se na to vše dívá Ústava ČR a je v pravomoci prezidenta republiky takové odmítnutí učinit? Na to nám odpoví JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D., zakladatel advokátní kanceláře Matzner &Vítek.
Co (ne)říká Ústava ČR
Ústava České republiky představuje právní rámec, v němž se ústavní orgány České republiky pohybují, prezidenta republiky nevyjímaje. Přestože se může zdát, že hlava státu má v procesu jmenování vlády silnou pozici, ve skutečnosti (resp. dle textu a výkladu Ústavy ČR) je tento prostor značně omezen. Znění Ústavy ČR je v daném ohledu velmi stručné, ale lze z něho dovodit vcelku jasný závěr. I přesto však v minulosti bylo některými prezidenty vykládáno v praxi opačně.
Podle čl. 62 písm. a) Ústavy ČR prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi. V uvedeném ustanovení je (ne náhodou) výslovně uvedeno, že prezident jmenuje – nikoliv, že má na výběr nebo že může či nemusí jmenovat. Ačkoliv prezident by rozhodně neměl být pouhým automatem na podpisy, gramatický výklad čl. 62 písm. a) Ústavy ČR nahrává závěru, že prezident by měl tuto pravomoc vykonávat spíše formálně nežli jako prostředek k ovlivňování složení vládního kabinetu.
Uvedený závěr ostatně podporuje i znění čl. 68 Ústavy ČR, v němž je zakotveno, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně a její vznik je závislý výlučně na zisku důvěry Poslanecké sněmovny – nikoliv na vůli prezidenta. Poté se v čl. 68 odst. 2 Ústavy ČR znovu opakuje, že předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje i ostatní členy vlády. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu poskytnout prezidentovi prostor k ovlivňování složení kabinetu skrze nejmenování navržených členů vlády, určitě by tak učinil (např. slovním spojením „může jmenovat“). Nic takového však Ústava ČR neobsahuje.
Role prezidenta v procesu jmenování vlády
Ze znění Ústavy ČR je zjevné, že prezident by předsedu vlády a potažmo další členy vlády jmenovat měl. Role prezidenta zde spočívá v realizaci volebního výsledku a svým jednáním by neměl výrazně zasahovat do projevené „vůle lidu“.
Děti nejsou křehčí, jen se změnil svět kolem nich.
Rodiče dnešních dětí vyrůstali v úplně jiném světě, a tak se často ocitají v trochu schizofrenní situaci – chtějí, aby jejich děti obstály ve společnosti zaměřené na výkon, ale zároveň zůstaly spokojené a vyrovnané. Právě schopnost vyrovnat se se zátěží v tom hraje klíčovou roli. Jak ji ale v dětech rozvíjet?
Dětská psycholožka Mgr. Veronika Pavlisková z online psychologické poradny Mojra, kde působí více než sedmdesát odborníků, popisuje, že děti, které přicházejí do psychologické péče, lze zjednodušeně rozdělit do tří hlavních skupin.
O jaké skupiny se jedná?
První skupinu tvoří děti s výchovnými obtížemi. Často jde o důsledek buď velmi volné výchovy bez hranic, nebo naopak o přehnaných nároků rodičů. Do druhé skupiny patří děti, které zápasí s výukovými problémy, ať už kvůli vrozeným dispozicím, nebo nedostatečné podpoře doma. A třetí skupina zahrnuje ty, jež se potýkají s tlakem z mnoha aktivit, očekáváním rodičů či vlivem sociálních sítí. Podle psycholožky počet rodičů, kteří vyhledávají pro své děti psychologickou pomoc, každoročně roste. „Jen u nás se meziročně zvýšil o více než třetinu. Nejčastěji řešíme úzkosti, strachy, poruchy spánku nebo výbuchy vzteku. Nemyslím si ale, že by dnešní děti byly méně odolné. Jen žijí v jiném kontextu – a rodiče často tápou, jak jim pomoci v nových podmínkách obstát.“
Odolnost se dá trénovat
Podle výzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví z roku 2023 by odborná psychologická pomoc prospěla téměř třetině českých školáků. Jenže dětských psychologů je málo a čekací doby se počítají na měsíce. Statistiky poradny podle lékařky ukazují i další trend – snižuje se věk dětí, které pomoc vyhledávají. Zatímco v roce 2023 šlo průměrně o devítileté děti, v roce 2024 už o žáky mladší osmi let. Dobrá zpráva ale je, že psychická odolnost se dá částečně trénovat – stejně jako svaly. Část odolnosti dědí děti po rodičích, kteří jim zároveň ukazují, jak zátěž zvládat. „Méně odolný rodič proto může svému dítěti s posilováním odolnosti pomoci dost obtížně, protože s tím sám má problém,“ uvádí dále Pavlisková, která s kolegyněmi pravidelně vyjíždí do základních škol se vzdělávacím programem Mojráček. Prostřednictvím her a povídání učí děti, jak ve třídě správně komunikovat nebo jak předcházet šikaně a co dělat, když už šikana nastane. „Konkrétní téma si volí samy školy, u menších dětí většinou učitelé upřednostňují komunikaci, u větších šikanu. Ohlasy máme skvělé jak od učitelů a metodiků, tak od samotných dětí,“ popisuje dětská psycholožka.
Zdeňka Žádníková Volencová: „Vítejte návštěvy, jinak si koledujete o přednášku trpícího teenagera.“
Je známou filmovou a divadelní herečkou, muzikantkou, zakladatelkou nadačního fondu a hudebního festivalu. I ona má však svá výsostná území a nepatří k typům člověka, který veřejně sdílí rodinné nedělní obědy.
V posledních letech jí k umělecko-produkčnímu světu přišlo do života lektorství. Učí komunikační strategie, prezentační dovednosti a rétoriku. Má svébytný způsob výuky, který je v dobrém smyslu poznamenaný tím, že její primární profesí je herectví. „S nadsázkou říkám, že učím chytré lidi říkat chytré věci tak, aby jim normální lidé rozuměli,“ přiznala Zdeňka Žádníková Volencová v rozhovoru pro Instinkt.
V referencích a na sítích máte i zajímavé klienty. Jak se třeba učí budoucí diplomati?
Jinak než pedagogové nebo lidé z IT či bankovního prostředí. Každý svět, do kterého vstupuji, vyžaduje jinou přípravu, jiný systém. Je to v podstatě jiný scénář, které musím na míru vytvořit. U diplomatů to jsou různé situace, do kterých se dostávají, různé příležitosti a emoce, se kterými se učí verbálně pracovat. Zde navíc často pracujeme v angličtině. Je radost sledovat, jak se jejich mluvní projev a sebevědomí někdy až skokově lepší.
Vy jste ale i matkou čtyř dětí. Byly právě ony inspirací ke spolupráci s nemocnicí Motol a vytvoření nadačního fondu? Možná podprahově. Primárně jsem byla nadšená tvorbou výtvarníka Libora Škrlíka a zažila jsem, jak jeho nástěnné malby báječně fungují v praxi. Prostředí je pro dítě půlka léčby. Všichni víme, jak sterilní a chladné dokážou být nemocniční chodby. Náš nadační fond jim dává barvy a příběhy. A „oblékáme“ je do vlídna.
INSTINKT číslo 1/2026 je k zakoupení ve vašich trafikách do 14. ledna. Časopis Instinkt si můžete zakoupit i v elektronické verzi na digiport.cz
