Nové vydání časopisu Instinkt č. 4/2026: Nejnovější rozhovory, příběhy a témata čekají na vás

„Vždycky jsem chtěl být něčím výjimečný.“ 

Jeden z nejpopulárnějších českých herců současnosti Miroslav Donutil si své sny plní a slovo „nejde“ při tom nepoužívá. Přestože o sobě tvrdí, že rád lenoší, práce má až nad hlavu.

Jako kluk toužil být cestovatelem, novinářem, námořníkem či lesníkem. „Vždycky jsem chtěl být něčím výjimečný, chtěl jsem na sebe upozornit, rád jsem pozoroval, jak na mě lidé reagují. Jakmile jsem zjistil, že na to, co předvádím, reagují pozitivně, že se jim to líbí, začal jsem to stále víc přiživovat,“ napsal o sobě v životopisné knížce Miroslav Donutil.

V únoru jste oslavil 75. narozeniny. Vypadáte spokojeně, ale jak se cítíte?

Snažím se být nad věcí, protože málo platné, léta přibývají. Už se mi to ani nějak nechce řešit, prostě to tak je. Život běží, a to velmi rychle, a já se ho snažím plnými doušky nabírat, a dokud to jde, využívat naplno příležitosti, které přicházejí.

Takže papuče a pytlík s krmením pro ptáčky, to není nic pro vás?

Nedávno jsme se o tom bavili s Bolkem a s Čmaňou (přezdívka herce Pavla Zedníčka, pozn. red.) při natáčení. Tohle by nás vlastně ani nebavilo. Jít někam do parku a tam sypat ptáčkům. Naopak, dokud to půjde, budeme pracovat. My všichni odchovaní Provázkem (Divadlo Husa na provázku, které sídlí v Brně, pozn. red.) to máme asi stejně. Ale oslavy nesměly chybět a dopadly nádherně. Navíc Český rozhlas mi připravil velmi příjemné překvapení. Díky Aleši Cibulkovi proběhl v Národním divadle pořad Tobogán. Lístky byly prý během pár minut pryč. Přišli báječní hosté od Jiřiny Bohdalové přes Juru Pavlicu, Báru Basikovou, Simonu Stašovou po Bolka Polívku. A další a další. Následující den jsem si pozval já svých padesát přátel a kamarádů na úžasné místo, kde zpívali Matěj Rupert, Marek Ztracený, Bára Basiková, Pavel Žalman Lohonka a Emil Viklický hrál na piano. Já si taky zazpíval s Petrem Jandou jeho písničky. Bylo to skvělé a já za to všem přátelům moc děkuji.

Mluvit ve vašem případě o snech, o tom, jaké byste si chtěl ještě zahrát role a podobně, mi přijde trochu scestné. Ale herec pro role žije a vy určitě máte něco, co vás ještě nepotkalo. Nepletu se?

Já jsem vlastně nikdy tu myšlenku, že bych si ještě něco chtěl zahrát, nevyslovil. Zaplať pánbůh, vždycky s tím přišla dramaturgie, ať už v televizi, filmu, rádiu, nebo divadle. Ale je fakt, že jsem nikdy nehrál krále. Sice mně pár scenáristů slíbilo, že by mi nějakého krále napsali na tělo, ale zatím čekám. Tak to je takový „restík“ na mém dlouhém seznamu. Možná by ten král byl hezká herecká tečka.

Co vše je dnes lobbing? a kdo je lobbista?

Od 1. července 2025 začal platit nový zákon č. 168/2025 Sb., o regulaci lobbování (dále jen „zákon o regulaci lobbování“). Ten do české legislativy zavedl ucelený systém pravidel pro tzv. lobbing, tedy pro ovlivňování rozhodovacích procesů ve veřejné sféře.

V minulosti bylo slovo lobbing ve společnosti vnímáno dosti negativně. Jedním z cílů zákona je posílení důvěryhodnosti lobbingu mezi širokou veřejností, zejména skrze nastavení transparentních pravidel, při jejichž dodržování může být lobbing vykonáván naprosto legálně.

Jak se dnes definuje lobbing?

Podle zákona se lobbingem rozumí činnost, jejímž cílem je přímé ovlivňování jednání tzv. lobbovaných osob při přípravě, projednávání nebo schvalování právních předpisů, opatření obecné povahy, koncepčních dokumentů či mezinárodních smluv. Zákon rovněž vymezuje celou řadu situací, které jsou z režimu regulovaného lobbování výslovně vyňaty. Mezi tyto výluky patří například běžný výkon pracovních povinností ve veřejné správě, jednání politických orgánů (např. komor parlamentu či orgánů politických stran), veřejné konzultace, výkon petičního práva nebo komunikace prostřednictvím médií.

Lobbistu zákon definuje jako osobu, která lobbování vykonává soustavně a je zapsána v tzv. registru lobbování. Do kategorie lobbovaných osob pak zákon řadí například prezidenta republiky, poslance a senátory, členy vlády (včetně jejich náměstků) nebo členy bankovní rady České národní banky. Dále mezi ně patří i členové Nejvyššího kontrolního úřadu, Národní rozpočtové rady, Rady Českého telekomunikačního úřadu, Rady Energetického regulačního úřadu nebo Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Zvonění, které drží život pohromadě

Je sedm hodin ráno. Praha se probouzí do dalšího pracovního dne. Tramvaje zvoní, lidé spěchají, kavárny otevírají. V jednom bytě je ale ticho. Ticho, které by mohlo trvat celý den. Dokud nezazvoní zvonek. Za dveřmi stojí pečovatelka z Charita Praha Holešovice. Nepřináší květiny ani balík. Přináší možnost vstát z postele. Najíst se. Umýt se. Zvládnout další den. Přinášíme vám reportáž z míst, kde se nehraje na hrdinství – ale kde se každý den zachraňuje důstojnost.

Charita Praha Holešovice poskytuje své služby už od roku 1993. Jde o tři desetiletí tiché, systematické práce v domácnostech lidí, kteří by bez pomoci zůstali sami. Jde o součást celostátní sítě Charita Česká republika. Její skutečná síla se neodehrává v centrále, ale se mezi čtyřmi stěnami obyčejných bytů.

Pomoc, která není vidět, ale mění všechno

Charita poskytuje tři klíčové služby – pečovatelskou, odlehčovací a zdravotní péči. Vše probíhá v domácím prostředí klientů. Ne v instituci či za zavřenými dveřmi nemocnice, ale doma, což není jen místo, ale i identita a vzpomínky. Fotografie na stěnách. Oblíbené křeslo. Vůně vlastní kuchyně. Možnost zůstat doma i ve chvíli, kdy tělo přestává spolupracovat, znamená zachovat si kus sebe sama.

Pečovatelky nejsou „paní na úklid“

Veřejnost si často představuje, že jde o lehčí domácí výpomoc, ale realita je jiná. Pečovatelky pomáhají s osobní hygienou, manipulací s klientem, podáváním stravy, dohledem na užívání léků, doprovody k lékařům. Sledují zdravotní změny, komunikují s rodinou, reagují na krizové situace. Denně vstupují do okamžiků, kdy je člověk nejzranitelnější. „Musíte být fyzicky silná a psychicky ještě silnější,“ říká jedna z pracovnic, jejíž práce v terénu znamená neustálý pohyb, přesuny mezi domácnostmi, řešení nenadálých situací. Ale i konfrontaci s osaměním, smrtí, rezignací, strachem. A přestože jde o vysoce odpovědnou a náročnou profesi, finanční ohodnocení tomu dlouhodobě neodpovídá.