Nové vydání časopisu Instinkt č. 7/2026: Nejnovější rozhovory, příběhy a témata čekají na vás

JAKUB VÁGNER: „Žil jsem jednoduché, z dnešního pohledu až primitivní dětství, ale za mě to bylo překrásné.“

Dobrodruh, rybář, cestovatel a milovník přírody a zvířat. To je Jakub Vágner, který dokázal svůj vysněný život proměnit v realitu. Dnes patří k největším rybářům světa, je držitelem několika rekordů v lovu sladkovodních ryb v kategorii All-tackle IGFA. Proslul i díky rybářskému pořadu „Fish Warrior“, vysílanému televizní stanicí National Geographic, a sérií pořadů „Big Fish Man“ na Discovery Channel.

Jeho první rybou v životě byl desetikilový kapr, od patnácti let publikuje v odborných rybářských časopisech u nás i v zahraničí, v sedmnácti letech natočil první rybářský film o lovu sumců. Dlouhodobě se zabývá autorskou tvorbou, produkuje a natáčí filmy s rybářskou tematikou nebo přednáší pro děti a mládež.

Musím hned na začátku zmínit jednu z největších rybářských událostí, která každý rok probíhá na pražském Výstavišti. Byl jste v obležení nejen zákazníků, ale hlavně fanoušků a dětí. Jak se vám tato pozornost líbí?

Veletrh For Fishing je pro mě krásná, ale zcela upřímně – náročná akce. Jde o svátek rybářů a lidí, kteří mají rádi přírodu. Každý rok je větší i uspořádanější a mně dělá radost hlavně to, že tolik dětí má v této přetechnizované době stále zájem o přírodu a ryby. A já si můžu říct, že moje práce má smysl.

Co děti kolem vás nejvíc zajímá? 

Dobrodružství. Děti se nemění, je to jenom na nás dospělých, jakou hru jim ukážeme. Já vyrůstal v době, kdy nebyly sociální sítě, mobilní telefony. Maximálně pevná linka, mnozí chodili telefonovat k sousedům nebo do telefonních budek. Taky jsem toužil po dobrodružství. Když jsem přišel ze školy, praštil jsem taškou do kouta, udělal si úkoly a běžel s kamarády do lesa stavět bunkry, pytlačit na rybníky, honit bažanty po lese. Starší kluci i rodiče mě naučili rozeznávat stromy, byliny, zvířata. Jednoduché, z dnešního pohledu možná až primitivní dětství, ale za mě to bylo překrásné dětství.

Zpátky do lavic, aneb Nejsledovanější kulturní událost v České republice slaví 60. ročník

Tradičně se koná na začátku prázdnin, jinak tomu není ani u letošního ročníku, který připadá na 3.–11. července. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary láká každoročně tisíce návštěvníků, a to nejen na filmové projekce, ale i na městskou architekturu, lázeňské služby a celou řadu slavných hvězd.

Je jedním z nejstarších filmových festivalů na světě a každý rok je zde promítáno kolem 200 celovečerních i krátkých filmů z celého světa. Patří do kategorie A – to znamená nespecializovaný festival se soutěží celovečerních hraných filmů – například spolu s festivaly v Cannes, Berlíně, Benátkách, Locarnu, San Sebastianu, Montrealu, Šanghaji nebo Tokiu.

Začalo to v Mariánských Lázních

Po skončení 2. světové války se k životu začala probouzet i kultura. V roce 1946 se po vynucené přestávce konal filmový festival v Benátkách, vznikl festival v Locarnu nebo v Cannes. Poprvé se pořádal také československý filmový festival s mezinárodní účastí v Mariánských Lázních. První dva ročníky byly nesoutěžní a velmi skromné. V prvním ročníku se promítalo 13 dlouhých a 18 krátkých snímků. Do Karlových Varů se tento svátek filmu napevno přesunul až v roce 1950. Do roku 1958 se s výjimkou let 1953 a 1955 konal každoročně. V roce 1956 byl festival organizací FIAPF zařazen do kategorie A. Z politických důvodů ovšem bylo rozhodnuto, že tehdejší socialistický blok by měl mít pouze jeden takový festival, takže po vzniku mezinárodního filmového festivalu v Moskvě se ním ten karlovarský ob rok střídal. A tak tomu bylo až do pádu komunistického režimu. Po 40 letech, kdy filmová událost roku fungovala pod politickým tlakem v socialistickém Československu, se s příchodem sametové revoluce ukázalo, že nutnost změny koncepce je nevyhnutelná. V roce 1994 se organizace upadajícího festivalu ujal nový tým.

Zaoralová a Bartoška

Začátkem 90. let svedla náhoda dohromady dvojici Eva Zaoralová–Jiří Bartoška a jen málokdo věřil, že dokážou festival alespoň udržet. „Na začátku jsme oba byli nadšení amatéři, kteří ke všemu přistupovali s otevřeným srdcem, ale bez praktických zkušeností. Dostali jsme se i do nepříjemných situací, učili se za pochodu. Po více než čtvrtstoletí spolupráce se dá říct, že se podařilo vybudovat z MFF Karlovy Vary respektovanou značku,“ uvedl Jiří Bartoška v roce 2020. Herec byl roku 1993 osloven, aby jako prezident převzal vedení festivalu, a Eva Zaoralová se měla stát jeho uměleckou ředitelkou. „Byl to nádherný vztah nejen pracovní, ale i lidský, protože Eva byla voda, já jsem byl oheň, a tak jsme se vzájemně doplňovali,“

vzpomínal často Bartoška. Zaoralová v roce 2011 předala umělecké vedení KVIFF Karlu Ochovi, na programu festivalu se poté do konce života podílela jako umělecká poradkyně. Zemřela v březnu 2022. Jiří Bartoška stál jako prezident v čele festivalu do své smrti v květnu 2025. Po jeho odchodu bylo rozhodnuto funkci prezidenta neobsazovat a Bartoška zůstává prezidentem MFF KV In memoriam. Vedení festivalu převzal Kryštof Mucha, který je jeho výkonným ředitelem od roku 2004.

„Jsem příklad toho, že to jde,“ říká herec Lukáš Malínek

Od dětství trpěl nadváhou, a na základní škole dokonce absolvoval několikery „odtučňovací“ lázně, ale bez velkého úspěchu. Dnes Lukáš Malínek během roku díky změně jídelníčku, pohybovým aktivitám, a hlavně nastavení mysli shodil přes sto kilo.

„Nikdy nedopusťte, aby se vám někdo vysmíval a byli jste terčem výsměchů. Okrádáte se o štěstí. Život je premiéra a repríza se nekoná. Neohlížejte se komu, dáváte pusu nebo s kým je vám dobře,“ nabádá herec Divadla Radka Brzobohatého.

Vaše fyzická proměna vzbudila velkou pozornost. Co byl ten moment, kdy jste si řekl, teď už to musím změnit?

Přiznám se, že jsem to nečekal. Úmrtí babičky, s níž jsme měli krásný vztah, mě položilo na lopatky a asi za 14 dní přišel rozchod s partnerem. Seděl jsem tenkrát na zahradě, svět nějak letěl kolem mě a já měl dvě možnosti, sedět a litovat se, anebo se na sebe zdravě naštvat… a začít makat. Kterou variantu jsem zvolil, je teď už jasné.

Bylo těžší začít, nebo vydržet?

Obojí je náročné, musíte to přijmout a neustále bojovat. Je to nemoc, závislost a musí se k ní tak přistupovat. Hlava vás pořad přesvědčuje, že se chce vrátit na tu nejvyšší váhu. Musíte být ostražití a na sebe přísní. Na druhou stranu, když to přijmete jako životní styl, jde to o poznání líp. Ale neříkám, že je to legrace.

Změnila se s vaší postavou i vaše hlava?

Jednoznačně. Řekl bych, že je ze mě jiný člověk i mentálně. Změní vás to ve všech životních ohledech. Teď žiji, v době obezity jsem přežíval a spíše se topil v depresích a úzkostech. Když ta změna přicházela, musel jsem vyhledat pomoc odborníka a začít navštěvovat psychologa, se kterým jsem si ujasnil některé věci a velmi mi to pomohlo. Vřele to všem doporučuji.

Setkal jste se s předsudky – před proměnou a po ní?

Ano, spousta lidí vám přeje, aby se kila vrátila, a spousta lidí si třeba myslí, že jsem zhubnul pomocí injekcí. Blbost. Nejdříve mě to trápilo, ale teď už ne. Čím víc je člověk vidět, tím spíš nesmí na tyhle věci vydávat žádnou energii. Kdo má předsudky vůči mé osobě, tak je to jeho právo.