Nové vydání časopisu Instinkt č. 9/2025: Nejnovější rozhovory, příběhy a témata čekají na vás

Miroslav Hanuš: „Život pořád nějak dobíhám.“

Hraje divadlo, točí filmy a seriály, režíruje a píše divadelní hry. Televizní diváci ho milují coby majora Josefa Korejse v oblíbeném kriminálním seriálu Případy 1. oddělení. Jeho srdcovkou je však divadlo. Co nového herec Miroslav Hanuš chystá, jaký je v soukromí a jak si užívá roli dědečka?

Nedávno jste dotočil film Nepela, příběh nejúspěšnějšího československého krasobruslaře. Titulní roli Ondreje Nepely ztvárnil Adam Kubala. Koho tam hrajete vy? Postavu předsedy ČSTV, což byl Československý svaz tělesné výchovy, který drží pevně v rukou sport a jeho směřování v době normalizace. Jeho propojení na vrcholné politiky a tlak, který vytváří na Ondreje Nepelu podtrhuje provázanost sportu a politického smýšlení v Československu v době normalizace po roce 1968. Myslím si, že to bude hodně povedený film. Do kin vstoupí v únoru příštího roku, k výročí Nepelova úmrtí. Myslím si, že to bude hodně povedený film. Do kin vstoupí v únoru příštího roku, k výročí Nepelova úmrtí.

Role nadřízených vás už asi budou provázet navždy. Hlavním tahounem seriálu Případy 1. oddělení jste za mě vy jako major Josef Korejs. Těší mě, že to říkáte, protože už je to vlastně starý seriál, ale u diváků pořád oblíbený. Za sebe můžu říct, že se zařadil na úroveň Hříšných lidí města pražského. Korejse někdo miluje, jiný nenávidí.

Z toho je znát, že záporné role člověka něčím přitahují. Já bych Korejse neviděl jako takového záporáka. V prvních dvou řadách jsem tomu velel, asi jsem za záporáka byl, ale všechny případy jsme vyřešili. Vedl jsem to dobře, když to fungovalo. Ve třetí řadě projde ta postava vývojem. Povýší a pokračuje na policejní prezidium, čímž tu partu opustí. Ale k mojí radosti se ukázalo, že bez Korejse by to nebylo celé, a tak nakonec vymysleli, jak ho dostat zase zpátky.

Babí léto a vinobraní

Svatý Václav je také symbolem babího léta. Každý někdy slyšel pranostiky jako „Na svatého Václava bývá bláta záplava“, „Svatováclavské časy přinesou pěkné počasí“, „Na Václava českého bývá vína nového“ nebo „Svatý Václav víno chrání, po něm bude vinobraní“?

Právě vinobraní se pojí s přicházejícím podzimem. Jde o oslavu sklizně vinné révy a začátku procesu výroby vína. Tato událost má hluboké historické kořeny a vážou se k ní mnohé tradice, rituály a kulturní aktivity. Provedeme vás historií vinobraní a místy, kde najdete zástupce lahodného moku, za něž by se zahraniční konkurence rozhodně nestyděla. Pěstování a zpracování hroznů totiž rozvíjeli na jižní Moravě již staří Římané.

Doba starověku První zmínky o oslavách sklizně vinné révy sahají až do starověku. V Čechách a na Moravě údajně pěstovali vinnou révu již Keltové a nové odrůdy přinesli později, ve 2–3. století, římští legionáři. Staří Římané přinesli do oblastí dnešní Moravy a Čech také techniky pěstování révy. Nejstarším rituálem spojeným s vinobraním je takzvané zarážení hory, které symbolizuje uzavření vinic před sklizní a je doprovázeno hudbou, tancem a tradičními kroji. Jeho cílem bylo ochránit vinice před škůdci a zajistit bohatou úrodu. Samotné vinařství pochází ze starověkého Řecka, datuje se do doby kolem roku 6000 před naším letopočtem. Některé zdroje tvrdí, že první víno vzniklo o dva tisíce let dříve v Gruzii nebo Arménii. Ve středověku se o víno starala katolická církev a mniši, zejména z Francie, rozšířili techniky sadby a pěstování, čímž se kvalita vína neustále zlepšovala. 

Preventivní prohlídka

Víte, jak jste na tom s plodností?

Ještě před třiceti lety měla žena v Česku první dítě ve věku 22 let. Dnes je prvorodičce v průměru téměř 29 let a věková hranice se každým rokem posouvá výš. Důvody? Studium, kariéra, cestování, ekonomická nejistota, hledání vhodného partnera. Výsledkem je, že stále víc lidí odkládá rodičovství na později – často aniž by věděli, jak na tom vlastně z pohledu plodnosti jsou. Věta typu „Nevím, jestli jsem v pořádku“ tak často zaznívá až ve chvíli, když se početí nedaří. Přitom jednoduché preventivní vyšetření může včas ukázat, co tělo zvládne dnes – a co už zítra nemusí.

Dnešní třicátníci se orientují na kariéru, hledají svobodu a své místo ve světě, více se zajímají o prevenci i duševní pohodu. Přesto jedno téma zůstává stranou – reprodukční zdraví. Stále běžnějším problémem se tak stává neplodnost. V Česku se s ní potýká přibližně každý pátý pár. A příčinou není jen odkládání rodičovství do vyššího věku, ale i faktory jako nedostatek pohybu, kouření nebo nevhodná strava. U žen po 35. roce života výrazně klesá kvalita vajíček, což snižuje šance na početí a zvyšuje riziko genetických poruch. U mužů se kvalita spermií začíná zhoršovat přibližně po čtyřicítce.

Rozhovor in memoriam

Klára Kolouchová: „Před každou expedicí si připouštím myšlenku, že se možná nevrátím domů.“

Připomeňme si tuto slavnou ženu rozhovorem, který poskytla před pěti lety. „Smrt k horám patří,“ řekla tehdy Klára Kolouchová, která zahynula na deváté nejvyšší hoře světa, přezdívané „Killer Mountain,“ tedy „hora zabiják.“

Kde se u vás vzala touha lézt po horách? Není to ani tak touha šplhat po horách, jako touha zažívat intenzivní zážitky. Každá expedice je pro mě cílem, ke kterému chci dojít. Ráda si dávám cíle nejen ve sportu, ale i v životě. Vedle toho mě baví celý ten proces kolem – příprava, tréninky – a pak ta samotná cesta a také návraty domů. Je to pro mě svoboda, hledání vlastních limitů, způsob odpočinku, dobití baterek… I když se tam spíš totálně vybiju, ale já se potřebuju úplně vybít, abych mohla fungovat.

Co při tom prožíváte? Je to adrenalin, strach…? Strach vůbec necítím, a pokud ano, pak v situacích, ve kterých bych neměla být. Prožívám neuvěřitelnou koncentraci a soustředění na vytyčený cíl. Všechno ostatní jde stranou. Dokonce ani nemyslím na to, co se děje doma. Prostě jen jdu a jdu. Trochu to připomíná vojenskou misi.

Podle statistik je na K2 úmrtnost skoro sedmadvacet procent, takže zahyne zhruba každý čtvrtý horolezec. Připustila jste si někdy myšlenku, že právě vy byste mohla být tou čtvrtou? Smrt k horám patří. Nechci se tvářit, jako že mě se to netýká. Před každou expedicí si připouštím myšlenku, že se možná nevrátím domů. I s vědomím rizika ale pořád jednoznačně převládá to, co mi hory dávají.