Nové vydání magazínu INTERVIEW č. 10/2025: Sto stran rozhovorů pro lidi, kteří nezapomněli číst

„Po tatínkovi mám sklony k výtvarnému umění. Získal jsem cenu v mezinárodní soutěži dětské malby a dostal ručně tepanou stříbrnou misku a diplom podepsaný samotným indickým premiérem Džaváharlálem Néhrúem. Po mamince mám zase divadelní sklony a rozhodoval jsem se, zda mám jít studovat kameru, nebo divadelní herectví. Nakonec jsem se rozhodl pro tu druhou variantu a nelituji toho,“ říká herec a dabér.

Vaši maminku, slavnou herečku Jiřinu Štěpničkovou, poslal roku 1952 soud za pokus o emigraci na patnáct let do vězení, z nichž si odpykala osm. Vychovával vás tatínek s vaší nevlastní matkou. Když maminku po amnestii v roce 1960 propustili, měl jste problém rozhodnout se, s kým chcete žít?

Já se o své vůli nerozhodl, já jsem byl určen. Můj sen byl, abychom žili všichni dohromady, ale samozřejmě to nebylo možné, byla to jen naivní touha třináctiletého dítěte. Druhou tatínkovu manželku jsem měl moc rád. Jmenovala se Varvara, pocházela z Ruska, z rodu Petrovů, hudební skladatel Vadim Petrov byl její bratranec a její rodina sem emigrovala někdy po Říjnové revoluci. Žil jsem s ní od svých čtyř let a prožil v její společnosti a péči celé dětství. Když maminku rehabilitovali, nebyla mi položena otázka, s kým bych chtěl být, protože bylo samozřejmostí, že budu s maminkou. Neměli jsme kde bydlet, a tak nás scenárista a režisér Martin „Mac“ Frič ubytoval ve své vile v Hodkovičkách, v altánu. Pak mamka dostala přidělený byt na malostranských Nových zámeckých schodech. To bylo krásné místo, bydlel tam pan Zrzavý, Krška, Cupák, Zdeněk Brynych a s těmito lidmi z uměleckého světa jsem se setkával od raného věku. Mac Frič byl pro mě strejda. Jednou jsem s ním na Barrandově natáčel pohádku Dařbuján a Pandrhola, kde jsem byl v komparzu, a sedl si na jeho režisérskou židli. Pan Frič tam zrovna něco řešil s kameramanem. Přiběhl ke mně asistent režie, chytil mě za flígr a vyhodil se slovy: „Jak si to dovoluješ, nikdo nesmí sedat na Macovu židli!“ Mac se k němu otočil se slovy: „Omyl, on ano.“

Když maminku pustili, bylo vám třináct. Jaké pro vás oba bylo být opět spolu?

Přestože se desetileté odloučení na nás obou nějak podepsalo – i když jsme se vídali ve věznici –, přece jenom to byla moje maminka a já její syn. To nemůžete vymazat. Samozřejmě jsme se někdy názorově střetli, ale to bylo všechno. Že by bylo nějaké období, kdy bychom k sobě nelnuli, to se nestalo. Pro mě to nebyla žádná velká niterná změna, protože můj otec žil v Karlových Varech, byl akademický malíř, a já se tedy pohyboval v uměleckém světě mezi malíři, sochaři a herci. Mohl jsem chodit i do divadla a trávil čas u zvukaře. Když jsem pak šel s maminkou do Prahy, tak jsem se zase pohyboval mezi herci, takže v tomhle směru to žádná velká změna nebyla.

Co jste z vlastností zdědil po tatínkovi a co po mamince?

Po tatínkovi mám sklony k výtvarnému umění. Získal jsem cenu v mezinárodní soutěži dětské malby a dostal ručně tepanou stříbrnou misku a diplom podepsaný samotným indickým premiérem Džaváharlálem Néhrúem. Po mamince mám tedy divadelní sklony a rozhodoval jsem se, zda mám jít studovat kameru, nebo divadelní herectví. Nakonec jsem se rozhodl pro tu druhou variantu a nelituji toho.

Narodil jste se v Londýně. Měl jste tedy britské občanství, je to tak?

Mým kmotrem byl Jan Masaryk a moje celé jméno je Jiří Jan Jaroslav Martin Otto. Britské občanství jsem samozřejmě měl, ale v 50. letech mi ho táta bez mého vědomí zrušil, aby mi to neublížilo, protože doba byla zlá. Když jsem byl plnoletý, znovu jsem o ně mohl požádat. To už jsem začínal s divadlem a občanství bych určitě dostal, ale nebylo by jisté, že bych u nás dostal povolení k pobytu, takže jsem to nechal, jak to je.

Když se vaše maminka objevila po propuštění poprvé opět na jevišti, měla dlouhotrvající potlesk vestoje. Byl jste u toho?

Samozřejmě, byl jsem v publiku a byl to pro mě velmi silný zážitek. To bylo v divadle na Kladně v její první inscenaci po propuštění Paní Marjánka, matka pluku. Sešla se tam snad celá herecká obec, protože se vědělo, že v té inscenaci bude hrát. Jakmile vešla na jeviště, a ještě než řekla jediné slovo, obecenstvo propuklo v nadšený aplaus, který trval snad dvacet minut. České herectví ji tak uvítalo zpátky.

Jak jste dostal své první angažmá?

Na divadelní akademii to probíhalo takto: ředitelé z oblastních divadel psali, kolik potřebují chlapců nebo děvčat z mého ročníku. Všichni už měli někde angažmá, jen já ne. Byl jsem tvrdohlavý a odmítal obesílat divadla se žádostí o angažmá. Říkal jsem si, že půjdu tam, kam mě pozvou. S Martinem Štěpánkem jsme v Disku hráli Lucernu, on starého vodníka a já rychtáře. Martin už hostoval v Národním a měl tam nějakou práci právě v den, kdy jsme Lucernu měli hrát. Požádal mě, zda bych za něj v roli vodníka nezaskočil, že si v textu zjistil, že se vodník s rychtářem nepotkají a že tam mám dost času na převlečení. Dohodli jsme se, ale museli za proděkanem Otou Sklenčkou, aby nám to povolil. Ten na nás začal strašně řvát, co si to dovolujeme, dělat v divadle takový bordel, takže z toho sešlo. Po nějakém čase se opět hrála Lucerna a bylo vyprodáno. Přišel jsem -později, protože jsem se zdržel u nějaké slečny, a viděl rozčileného Sklenčku, jak nervózně chodí po chodbě. Začal jsem utíkat, že do šatny vylezu po hromosvodu, ale on mě zahlédl, zavolal k sobě a řekl, že Martin Štěpánek nepřišel, tak abych zahrál obě role. Já mu na to odpověděl: „Pane profesore, vždyť jste nás s tím vyhodil.“ Na obou představeních byl ředitel divadla v Hradci Králové Vojta Kabeláč, který za mnou po představení přišel a nabídl mi angažmá, s čímž jsem okamžitě souhlasil.