Marian Jelínek: Dítě potřebuje pravidla i frustraci
Je to v Česku zřejmě nejuznávanější expert v oboru sportovní psychologie a mentálního koučinku. Proslavil se zejména jako dlouholetý kouč Jaromíra Jágra. Jeho znalostí využívají nejen vrcholoví sportovci, ale i manažeři či firmy. V kontextu budování psychické odolnosti se zabývá i psychologií dětí. „Dnešní rodiče samozřejmě a zcela správně nechtějí vychovávat děti podle starých vzorců. Nicméně úplně bez pravidel a bez nějakých limitů to nejde,“ upozorňuje kouč.
Vnímáte rozdíl mezi výchovou dětí před 30 lety a dnes? V čem si myslíte, že se změnil přístup rodičů?
Hned na začátku bych chtěl říct, že rodiče nejsou fylogeneticky jiní (fylogenetický – historický vývoj druhů, pozn. red.). To znamená, že i padesát let je příliš málo na to, aby se člověk evolučně změnil. Co se ale extrémně změnilo, jsou podmínky, v nichž děti vychováváme neboli ve kterých vyrůstají. Ty největší změny asi vnímáme všichni. Je to ekonomický blahobyt, méně pohybu, digitalizace, která tenkrát nebyla. A to jsou všechno zásahy do výchovy, od návyků po podmínky, v nichž vyrůstají a ovlivňují život dítěte.
Často říkáte, že děti jsou přetížené. Je to důsledek ambicí rodičů, nebo za tím stojí trendy ve společnosti?
Obecně je dnešní doba rychlá, klipová, výkonová, na všechno tlačí. Je tu syndrom perfekcionismu. Neustálé srovnávání se. Bohužel k tomu negativně přispívá digitalizace. Lidé se vždycky srovnávali, co má soused, přítel, kamarád v hospodě. Ale teď je to jiné. Kliknete a vidíte samé úžasné věci. To pak vede k dostihům, že to chci mít také. Stáváme se štvanci potěšujících prvků našeho života.
Jakou dělají dnešní rodiče největší chybu?
Asi bych se nerad pasoval na nějakého guru z hlediska výchovy. Ale jestli se to dá nazývat chybou, myslím, že nevytváříme v dětech silnou emoční vazbu k něčemu. Já říkám dokonce až určitou posedlost. Mám rád, když dítě nebo i dospělý má nějakého vášnivého koníčka. Když se na přednáškách na vysoké škole ptám studentů na jejich zájmy, začnou přemýšlet a vlastně nevědí. Jeden pak řekne knihy, další filmy. Ale že by to bylo takové, že od středy se těším, že půjdu v neděli na ryby, budu ležet pod autem a měnit brzdové destičky nebo pojedu každý víkend na kole, tak to chybí. A je jedno, jestli je to pohyb, filozofie, hudba, tanec. Pak je ještě druhá věc – sebereflexe. Myslím si, že člověka, který má sebereflexi, nemůže někdo psychicky ranit. Například když o sobě vím, že ráčkuju, pak když mi to někdo řekne, samozřejmě mi to není příjemné, ale nejsem psychicky, řekněme, rozsekaný. Když si budu myslet, že to nikdo neví, a budou mi všichni říkat, že to není slyšet, to není správné. Tedy odpověď na vaši otázku je, že by rodiče měli učit děti, aby věděly, v čem jsou dobré, ale znát i své slabé stránky. A to se týká všech aspektů. Chování i vizáže. „Máš velký nos.“ – „Ano, mám, ale kvůli tomu nejsem méněcenný.“
Proč je důležitá posedlost něčím, fixace na jednu věc?
Z mnoha důvodů. Jeden je, že když tě něco ohromně baví nebo – dovolím si říct – jsi do nějaké činnosti zamilovaný, nejvíce si při ní odpočineš. Jsme z práce, rodiny, života tak vystresovaní, že například nemůžeme spát, nedokážeme se odreagovat. A když nějakou činnost miluješ, nemyslíš při ní třeba dvě hodiny denně na stresy, na to, co tě tíží. Díky tomu se tělo vyčistí od negativních věcí neboli metabolitů stresu, kortizolu. Při milované činnosti neustále snižuješ hladinu látek, které nám ubližují. Když tuto činnost nemáš, myslíš na stres neustále. Vidím to neustále kolem sebe: manažeři si hrají se svými dětmi a stále myslí na práci. Sledují, co jim přišlo za SMS. Hrají tenis a neustále koukají na chytré hodinky, kdo jim poslal jaký e-mail, zprávu. To znamená, že si neodpočinou.
INTERVIEW číslo 11/2025 je k zakoupení ve vašich trafikách do 18. listopadu. Magazín INTERVIEW si můžete zakoupit i v elektronické verzi na digiport.cz
