Ladislav Hampl: Jsem roztěkaný kluk, který našel domov na jevišti
Herec, který se směje sám sobě a bere život s nadhledem. Začínal už jako dítě, kdy ho fascinovalo zákulisí divadla, a dodnes se rád dívá „za oponu“. Kromě herectví ho baví fotbal, charita i šipky, a i když o sobě říká, že je pořád trochu roztěkaný kluk, jeho energie a přirozenost z něj dělají jednu z nejvýraznějších osobností české scény.
Jak jste se dostal k herectví a co vás formovalo v dětství?
Odmalička jsem dělal nesmírně moc věcí, sportovních, ale i uměleckých. Chodil jsem do pěveckého sboru Severáček, zhruba od šesti let jsem měl přednes u paní Hercíkové. Navštěvoval jsem základní uměleckou školu a potom chodil na tvořivou dramatiku, takový ten dramaťák. A už od deseti let jsem stihl asi pět nebo šest premiér, ještě před nástupem na DAMU, a to v Divadle F. X. Šaldy nebo v Malém divadle. Tahle zkušenost mě samozřejmě hodně formovala. Když v deseti letech nevstoupíte do divadla hlavním vchodem, ale přes vrátnici, a poprvé uvidíte zákulisí, je to jako podívat se do kuchyně Davida Copperfielda. Už nikdy vás nečeká ten běžný příchod hlavním vchodem, stanete se součástí zákulisí. A to mě baví dodnes. Ten pohled za oponu, život v zákulisí, to je pro mě pořád fascinující. Jsem moc rád, že to tak dopadlo, že jsem se dostal na DAMU a že mohu pokračovat v tom, co jsem tehdy jako desetiletý kluk vlastně nevědomky začal.
Rodiče vás v tomhle vašem snu podporovali?
Určitě ano, ale myslím si, že to ani nebyla tak vědomá „podpora umění“, protože nikdo netušil, co z toho vlastně vznikne. Spíš šlo o to, že tam pro mě byli, doprovodili mě, kam bylo potřeba, vyzvedli mě večer po zkoušce nebo představení. Pamatuji si třeba, jak jsem jednou prosil, že bych strašně rád dokoukal operu Tosca. My jsme v ní vystupovali jenom na začátku, při Te Deum se sborem, ale mě bavilo zůstat až do konce, počkat, až to ta paní dozpívá. Krásná muzika.
Studoval jste DAMU, byl jste v Rokoku, na Vinohradech a dnes jste v Divadle Na zábradlí. Je pro vás náročné přecházet mezi divadly?
Všechno to tak nějak samo vyplynulo. V Rokoku jsem byl ve čtvrťáku asi tři měsíce, od ledna do března, ale pak jsem využil té zkušební doby k odchodu, protože jsem cítil, že to pro mě úplně není ono. Některých spolužáků se to dotklo, oni ještě neměli angažmá a já už jedno opouštěl. Ale prostě mi to nevyhovovalo. Pak jsem dostal laso z Činoherního studia v Ústí nad Labem a zároveň z Vinohrad. A protože jsem v Praze měl v té době představení, které jsem hrál už od čtvrťáku, zůstal jsem v Praze a šel na Vinohrady. Tam jsem dostal roli Roderiga v Othellovi a hrál jsem s Mirkem Dlouhým, který hrál Jaga. To mě strašně bavilo, kvůli tomu jsem tam vlastně šel. Sezona pak proběhla tak, že jsem hrál v dalších čtyřech inscenacích spoustu krásných, malých a občas i němých rolí. A když jsem vyhrál konkurz na Romea a Julii na Hradě v režii pana Huby a zkoušeli jsme to v Divadle Na zábradlí, Jirka Pokorný mi dal nabídku a já ji hned využil. A v Divadle Na zábradlí jsem nakonec zůstal 12 let. A teď tedy k vaší otázce: přecházet mezi divadly je docela jednoduché, pokud máte ráda lidi a baví vás vaši kolegové. Pak je jakákoli změna vlastně snadná, i teď na volné noze, kdy každou inscenaci zkoušíte s jiným týmem, hereckým nebo inscenačním. Mně to nevadí, naopak mě to obohacuje. Je to něco nového, ti lidé vás inspirují, zjistíte, v čem jste trochu vyhořel, co vám chybí, kde přidat, co se naučit. Takže je to vlastně taková zábavná práce.
Kromě divadla se věnujete i fotbalu. Jak ho kombinujete s prací a životem?
Dá se to stíhat, když si na začátku jara vezmete všechny termíny a poctivě si je naházíte do diáře, dá se skloubit práce i charitativní fotbal s Real Top Praha, který děláme už 20 let. A myslím, že docela úspěšně, vybrali jsme za ty roky více než 50 milionů korun na adresnou charitu. Být součástí tohohle týmu je pro mě malý zázrak. Protože jako fotbalový fanoušek a člověk, který fotbal rekreačně strašně rád hraje, jsem měl během těch 20 let možnost potkat spoustu svých idolů, dětských i současných. Splnil jsem si spoustu klukovských snů, které bych si možná nesplnil ani v profesionální kariéře. Protože kdo ví, kam bych to dotáhl. Ale zahrát si s Patrikem Bergerem, Vladimírem Šmicerem, Honzou Kol- lerem, Pavlem Nedvědem a podobnými hráči, to by se mi v profi fotbale možná nikdy nepovedlo. Takže se to snažím kloubit a hlavně dobrovolně a s radostí. Myslím si totiž, že jsem měl v životě docela štěstí, a moje motto je: Když já jsem měl štěstí, je potřeba ho aspoň na chvilku přinést někomu, kdo ho neměl. A může jít například o děti nebo handicapované děti, jimž pak díky té charitě můžeme zaplatit lázně, rehabilitaci, pořídit invalidní vozík nebo jinou pomůcku, kterou nutně potřebují.
Začal jste s fotbalem už jako dítě?
Jako malý kluk, ve čtyřech pěti letech. Přišel jsem na hřiště, dal jsem tam dva góly, možná tři, a nějak to začalo. Ale já jsem vlastně dělal strašně moc věcí. Na základní školu chodili takoví ti náboráři, trenéři z různých sportů. A protože jsem z Liberce, kde je Dukla a spousta zimních sportů, přihlásil jsem se všude, na hokej, skoky na lyžích i běžky. Bavily mě všechny sporty. Doma ze mě byli hotoví. Dneska by se možná řeklo, že jsem měl ADHD.
INTERVIEW číslo 1/2026 je k zakoupení ve vašich trafikách do 20. ledna. Magazín INTERVIEW si můžete zakoupit i v elektronické verzi na digiport.cz
