Štěpán Kozub: Nevypadá to, ale jsem opravdový introvert
„Už vím, co mě v životě naplňuje, co mi jde nebo nejde, a myslím si, že bych to tím pádem měl dělat. Je to taková moje vnitřní povinnost. Nikdo mě do toho samozřejmě nenutí, ale cítím v sobě, že je to nutnost. Je to nutkavá věc – radost z tvorby, radost ze zábavy. Tohle všechno mě naplňuje a dělá šťastným,“ svěřuje se muž mnoha profesí.
Každý herec se snaží prosadit, mít úspěch, být známým. Vám se to podařilo poměrně brzo. Jak jste zvládl bleskový příval popularity a pozornosti médií i diváků? Byly okamžiky, kdy jste si přál vrátit se a být téměř anonymní? Když děláte hereckou práci, přirozeně potřebujete diváka. Bez něj to nedává smysl, práce by byla poloviční. Je to stejné v divadle i ve filmu. Myslím tedy, že každý herec si přeje, aby jeho práce byla vidět a slyšet a aby rezonovala. A když se to pak stane v tak brzkém věku jako mně, nikdo vás kompletně nepřipraví na to, co všechno to s sebou nese. Takže když pak vyjdete do ulic a už je to intenzivní – lidé vás například s něčím ztotožňují –, trvá, než si na to zvyknete. Alespoň mně tedy trvalo, než jsem přijal, že je to součást mého života. Je nesmírně důležité si uvědomit, že to není jenom moment, jenom nějaká přechodná situace a zrovna teď. Jakmile si totiž člověk váš obličej někam zařadí, je to už na denní bázi. No a ta pravidelnost, rytmus a kontinuita… S tím jsem se v začátcích těžko popasovával. Jsem z principu spíše introvert, i když to možná tak nepůsobí.
Ano, šílence hrajete skvěle… Jo? Tak moc děkuji. Ovšem počkejte: tím, že jsem introvertnější duše, je to pro mě někdy dost složité. Ne, ne, nestěžuji si a nechci, aby to tak vyznívalo. Holt moje profese tohle obsahuje a já to beru, jak to je.
Loni jste prý ze zdravotních důvodů omezil práci. Co se stalo? Tělo nebo duše začaly stávkovat a vysílat varovné signály? Ano, to je pravda. Mám zvláštní sklony k jakési sebedestrukci, v hodně věcech jsem maximalista. Moje zdraví je obecně složité a mé dechové záležitosti… s nimi bojuji odmala. Samozřejmě skutečnost, že člověk hodně dělá a málo spí, protože je pořád někde na cestách, tomu nepomáhá. Chytilo mě to do té míry, že jsem dostal silný plicní záchvat. Plíce mi úplně vypnuly a pracovaly jen trochu, takže jsem musel na tři týdny přerušit práci. Ale už zase jedu.
Měl jste strach? Ano. Měl jsem strach, že zemřu. Musím přiznat, že když ke mně domů přijela sanitka, pan doktor, který mě pak z toho dostal, mi řekl, že bylo za pět minut dvanáct a že je dobře, že jsme volali. Měl jsem tlak 200/120, takže náběh na infarkt.
Máte napsanou poslední vůli, kdyby náhodou příště nestihli přijet? (smích) Ne, to nemám.
V dětství vás trápilo astma. Už jste se ho zbavil? Astma se léčí celý život, v podstatě to není úplně vyléčitelná věc. Je buď vrozené, nebo se rozvine. Já se jako astmatik už narodil, protože při porodu nastaly nějaké komplikace. Takže s tím bojuji celý život, a když je nejhůř, snažím se to potlačit léky. Lze tomu ale předejít třeba kvalitním spánkem, což je v mém případě velký problém, zdravým životním stylem a minimalizováním stresu. Takže si na to dávám pozor, a když to pracovně přeženu, tělo mi dává znamení, že to bude špatné.
Takže posloucháte signály svého těla? Ano. Ale to je druhá věc, protože někdy poslouchám, někdy míň a někdy je bohužel i ignoruji – což je špatně –, protože mám před sebou ještě nějaké úkoly, které musím zvládnout, a nechci je odložit, odříct ani ukončit. Jdu proto přes hranu, ale tělo mi to vždycky vrátí. Nikdy to není zadarmo.
Máte neuvěřitelný záběr. Jste režisér, komik, zpěvák, divadelní a filmový herec, umělecký šéf divadla. Chcete naplnit heslo Žít rychle a zemřít mladý, nebo jen máte velkou tvůrčí energii a potřebujete ji zpracovat? Myslím, že jde o to druhé. Nemám ambici zemřít mladý, ale ambici ten čas vyplnit. Mám pocit, že jsem pochopil, co mě v životě naplňuje, co mi jde nebo nejde, a myslím si, že bych to tím pádem měl dělat. Je to taková moje vnitřní povinnost. Nikdo mě do toho samozřejmě nenutí, ale cítím v sobě, že je to nutnost. Je to nutkavá věc – radost z tvorby, radost ze zábavy. Tohle všechno mě naplňuje a dělá šťastným. Když už se do něčeho ponořím, ať je to film, nebo divadlo, pak se tou věcí nechám pohlcovat. Hlavní je, že mě to zdravě – a někdy už i nezdravě – baví.
Patříte k našim současným nejtalentovanějším hercům. Musí se ale k talentu přidat i dřina? Svou práci se samozřejmě snažím dělat, jak nejlépe dovedu. Talent v ní podle mě tvoří zhruba dvacet procent. Je to nějaký předpoklad, ale musíte ho rozvíjet a tvrdě pracovat. Osobně jsem potkal několik lidí, kteří měli talent na něco, ale tím, že spoléhali jen na něj a nepracovali s ním, vyhořeli, protože rozhodující je právě práce.
V rodinném dramatu Spolu jste ztvárnil autistu. Bylo obtížné se po skončení natáčecího dne vrátit zpátky do normálu a druhý den opět do role autisty? Ano, bylo to složitější natáčení. Už proto, že ta diagnóza není úplně jednoduchá. Měl jsem možnost navštěvovat autistická centra, kde jsem s autisty včetně jejich rodičů a ošetřujících lékařů nějakou dobu pobyl. Navnímal jsem si je a pak šlo samotné natáčení poměrně rychle. Natáčel jsem nějakých čtrnáct dní a musím říct, že když je člověk ty dva týdny dvanáct hodin denně ponořen v takovém tématu, ovlivní ho to. Takže když natáčení skončilo, nějakou dobu mi trvalo, než jsem z toho vystoupil, přestože jsem se snažil vše odsunout a nemyslet na to. V hlavě mi to ale jelo pořád.
A uvažoval jste třeba o tom, jaký mají autisté svět a vzal si z něj něco do toho svého? Určitě. Setkání s těmi lidmi bylo pro mě obohacující v tom, že jsem si uvědomil, jak šťastně a bezproblémově si žijeme. V jejich světě je pro někoho problém si zavázat boty, což je pro nás úplná samozřejmost. Pro někoho je problém si obléct červené tričko, pro nás nikoli. Takže jsem si uvědomil, jak složité to je, protože autisté mají svůj svět a jiný neznají. Mají ten svůj a ten je za ně správně, zatímco náš svět je pro ně divný. Ale víte, co je téma? Jejich rodiče a okolí! Ti prožívají hotové peklo. Jsou totiž v nějakém vnitřním konfliktu: „Je to moje dítě, miluji ho, dýchal bych pro něj, ale zároveň to dítě můj život absolutně ovlivňuje dnes a denně.“ A to je podle mě téma filmu Spolu, tedy kde je hranice – kdy je to ještě láska a kdy už sebedestrukce a obětování. A co je správně? To je otázka, na kterou si asi musí každý odpovědět sám.
INTERVIEW číslo 12/2025 je k zakoupení ve vašich trafikách do 9. prosince. Magazín INTERVIEW si můžete zakoupit i v elektronické verzi na digiport.cz
