Jan Šibík: Míra zloby a nenávisti mezi lidmi je šílená
Třicet let jezdil JAN ŠIBÍK do válek, genocid a hladomorů. Viděl stovky mrtvých, sám několikrát unikl smrti. Dnes říká, že míra nenávisti mezi lidmi je vyšší než kdy dřív – a že právě proto je třeba dělat snímky, které bolí. „Kdybychom ty hrůzy nezaznamenali, pachatelé by nikdy nebyli potrestáni.“
Od 90. let jste proslul jako fotograf, jenž zachycoval válečné konflikty? Jak jste se k tomu dostal?
K focení těchto událostí mě nasměrovaly revoluce, které jsem v roce 1989 fotil u nás, v Berlíně a Bukurešti. Během toho jsem zjistil, že toto je obor, kterému se chci při fotografování věnovat, a tak jsem na počátku 90. let začal jezdit na podobná místa. Všechny konflikty se tehdy odehrávaly v bývalých republikách Sovětského svazu, například v Arménii a Čečensku. Mělo to velký ohlas a úspěch, což mi pak umožnilo fotit podobné konflikty po celém světě.
Jak jste rychle sehnal víza do dané země?
Už jsem s tím měl určitě zkušenosti a vlastnil tři pasy, protože kdybych třeba jel do arabské země a měl v pasu izraelské razítko, mohl bych mít problém. Všechno „papírování“ jsem si dělal sám, takže pokud v Praze nebyla ambasáda dané země, zajel jsem do Berlína a tam si to všechno zařídil.
Měl jste jako fotograf označení a neprůstřelnou vestu, nebo bylo všechno na vlastní pěst?
Neprůstřelnou vestu jsem nosil jen do oblastí, kde se opravdu střílelo a bylo to hodně nebezpečné, jako třeba v bývalé Jugoslávii, na předměstí Johannesburgu nebo v Afghánistánu či Somálsku. Ona samotná váží asi patnáct kilo, k tomu přilbu, fotografické vybavení, takže to s ní není zase až tak jednoduché. I proto jsem si ji nebral tam, kde jsem fotil jen sociální konflikty.
Takže jste spoléhal na látkovou vestu s nápisem PRESS?
Označení PRESS jsem většinou nenosil, protože nebezpečí spíše přitahovalo – hlavně odstřelovače, kteří po fotografech a novinářích cíleně pálili. Novinářský průkaz jsem používal jen v případě nutnosti se do nějaké oblasti dostat.
Řešil jste morální dilema, zda nějakou hrůzu nafotit a mít senzační snímek, nebo vám to bylo „proti srsti“, a tak jste se raději odvrátil a nefotil?
Hm, zvláštní otázka… V konfliktních oblastech jsem mohl fotit v podstatě cokoli. Nešlo o to, fotit primárně nějakou hrůzu, ale aby měla na fotografii dokumentaristicky větší účinek. Nejde si přece říct „tohle je hrozné, takže to nebudeme fotit“. Podle mě se musí zaznamenat všechno. Otázka je jak, aby tam byl výpovědní přesah. Kdyby se takové věci nefotily, pachatelé z toho vyjdou beztrestně, nebude žádný důkaz, že jsou vrazi, že je způsobili nebo že se na nich podíleli, a to by bylo špatné. Fotografie je důležité svědectví, proto si myslím, že by se mělo zaznamenávat všechno, i když je to hrozné.
Toto byla vaše práce dlouhých třicet let. Okoral jste za tu dobu citově, takže postupně s vámi ani ležící tělo bez hlavy nic neudělalo a bral to jako součást práce?
Samozřejmě že to na mně nějaké otisky nechalo, ale umožnilo mi to udělat si objektivní pohled na událost v dané zemi na základě vlastní zkušenosti. Ale je tu jiná věc: jak člověk stárne, zjišťuje, že povolání válečného fotografa je čím dál nebezpečnější a nemá cenu štěstí stále pokoušet. Z těchto důvodů jsem postupně přešel na focení sociálních věcí.
INTERVIEW číslo 3/2026 je k zakoupení ve vašich trafikách do 24. března. Magazín INTERVIEW si můžete zakoupit i v elektronické verzi na digiport.cz
