Dagmar Pecková: Večer co večer jsem plakala na kufru. Ale zůstala jsem!
Speciálním koncertem s názvem PECKA! oslaví slavná česká mezzosopranistka DAGMAR PECKOVÁ v pražské Státní opeře své 65. narozeniny a zároveň 45 let působení na světových jevištích. „Nebo 45. narozeniny a 65 let na jevišti? Ježkovy oči! Vždyť ono je to opačně,“ směje se slavná zpěvačka. Ale tomuto jejímu žertíku ohledně věku při osobním setkání bez problémů uvěříte: životní jiskry, energie a ženského „šmrncu“ má na rozdávání. Prostě 65 let a stále Pecka – energie, talent a nezkrotný humor.
Vzpomínáte si ještě na chvíli, kdy jste poprvé pocítila, že chcete stát na operním jevišti? Co to bylo za okamžik?
Poprvé mě to pravděpodobně napadlo v šesti letech, když jsem navštívila v pardubickém divadle představení Rusalky. I když definovat jsem to asi ještě nemohla. Ale líbilo se mi to.
Když se podíváte zpátky: byla malá Dagmar spíš odvážné dítě, nebo citlivá duše?
Připustila bych možnost odvážného dítěte s citlivou duší. Podle toho, co bylo zrovna potřeba.
Ve své knize se vracíte k dětství velmi otevřeně. Bylo pro vás těžké znovu vstupovat do některých bolestných vzpomínek?
Myslím si, že jako dítě berete dny, jak jdou po sobě. Nevím. Alespoň já jsem to jako krušné dětství příliš nebrala. Prostě se za lotroviny tenkrát rozdávaly v lepším případě facky, v tom horším pořádný nářez. Až s odstupem času si uvědomíte, že to, co se dělo, asi moc správné nebylo. Ale příchod okupačních armád Varšavské smlouvy dokázal stmelit i ty největší protivníky.
Jaké to bylo, odejít z Československa a začít nový život i kariéru v Drážďanech? Převládal strach, nebo vzrušení?
No, neměla jsem moc na výběr, pokud jsem chtěla jít dál a odpoutat se od začátků u operety. Ta už byla dobyta. Musela jsem odejít tam, kde si mého talentu vážili a dali mi šanci ho rozvinout. Samozřejmě to byla cesta do neznáma. Risk. Bez znalosti jazyka. Bez přátel. V Praze jsem byla obdivovaná Eliza Doolittle, v Drážďanech jsem nebyla nic. Večer co večer jsem plakala na sbaleném kufru, ale uvědomovala jsem si, že jinou možnost než zůstat a vydržet nemám.
Setkala jste se tehdy s předsudky vůči „holce z Východu“? A jak se s nimi člověk učí žít?
Východ byly také Drážďany. Ale je pravda, že opera měla vysoké mezinárodní renomé a hostovali tam i umělci ze Západu. Stejně tak v bývalém východním Berlíně, kde jsem působila o tři roky později. A když v roce 1989 padla berlínská zeď, byl nástup na Západ pro mě jednodušší. A hodnotilo se podle toho, co kdo umí. I když konkurence se zmnohonásobila.
Vzpomínáte na setkání s dirigenty Liborem Peškem a Peterem Schreierem? Kdo z nich vás zasáhl víc lidsky než profesně? A čím?
Libor Pešek byl duchem i vzhledem šlechtic. S ním jsem přišla do styku už jako malá holka, když jsem mu jako šéfovi nově založeného Pardubického komorního orchestru nosila v Chrudimi na koncerty kytky. V dospělosti jsem s ním pak procestovala Británii a zažila množství krásných koncertů i příběhů. Skvělý vypravěč, gurmán, muzikant i vtipálek. S Petrem Schreierem mě bohužel tak dobré vzpomínky nespojují. Coby kolega na jevišti byl milý, ale jako dirigent nesnesitelný. Ale už je to pryč.
Pamatujete si na pocit, když jste poprvé stála na jevišti velkých zahraničních síní? Co se vám honilo hlavou těsně před prvním tónem?
To asi zažívá každý umělec před výkonem – myslíte hlavně na to, aby koncert nebo představení dobře dopadly. Abyste vyhověl přání dirigenta, ale neuhnul z požadavků, které máte sám vůči sobě. A koneckonců jste jakýsi tlumočník nebo médium mezi myšlenkou autora a publikem. Je to zodpovědnost. Ať už v Carnegie, nebo v Horní Dolní.
Je nějaká role nebo spolupráce, která vám změnila život víc než ostatní?
Pan dirigent Bělohlávek mě vrátil na česká pódia. Bylo mi šestadvacet, když mě obsadil do Sommerovy Vokální symfonie s pražským symfonickým orchestrem FOK ve Smetanově síni. Byl to můj úplně první koncert se symfonickým tělesem a hned napoprvé velice náročný sólový part. Nesmíme zapomínat, že ještě dva roky předtím jsem byla ta, co podle šéfa Národního divadla zpívá šibřinky! Všichni si ťukali na čelo. A po koncertě přestali. Za pár měsíců jsem za Evu Randovou zaskočila opět u FOK Mahlerovu Druhou symfonii, opět pod taktovkou Bělohlávka, a už to jelo. Cesta k mahlerovské interpretce byla otevřená.
Co je na operní profesi nejkřehčí a co naopak nejkrásnější?
Nevíte dne ani hodiny, kdy selžete. Co ráno vypadá jako rýmička, se může do večera změnit v problém. A to, co pak interpret zažívá v tomto stavu na jevišti, je opravdu horor. A můžete si při tom natrvalo poškodit hlas – výrobní nástroj. Nebo může být za dirigentským pultem pitomec, který neví nic o hlasu, technice, dechu a má pocit, že všemu rozumí, všechno se mu sype po rukama, a kdo to odnese, jsou lidé v orchestru i na jevišti. A pak je tady ta druhá stránka: když se ty malé černé kuličky v notovém zápise promění v krásnou melodii plnou emocí. Pro tohle pak má smysl žít.
INTERVIEW číslo 4/2026 je k zakoupení ve vašich trafikách do 21. dubna. Magazín INTERVIEW si můžete zakoupit i v elektronické verzi na digiport.cz
