Nové vydání magazínu INTERVIEW č. 5/2025: Sto stran rozhovorů pro lidi, kteří nezapomněli číst

Výkřiky

„Měla jsem ráda ten svět divadla, svět příběhů, svět aspoň trochu jiného, než byl ten mimo divadlo.“

„Obrazy Toyen pro mě byly v šedi normalizační skutečnosti svou barevností, fantazií a nespoutaností zjevením.“

Pátrali jsme, ale nikde jsme se příliš nedočetli o vašem dětství. Jaké bylo?

Šťastné. To je ta velká vzpomínka. Měla jsem milující rodiče a já je také velmi milovala. Snad je to opravdu pro dítě to nejdůležitější. Vědět, že je milováno, že je v bezpečí. I když to v té době určitě neumí pojmenovat. Z doby čtyřleté holčičky si pamatuji dům se třemi vchody v Praze-Podolí. Velký dvůr, který byl z kopečka, kde byly schody, z nichž se dalo skákat. Klepadlo, které sloužilo jako kladina kovové „hrazdy“, s háčky, mezi nimiž se táhly šňůry na prádlo. Za dvacet let po mém dětství na našem klepadle klepali koberec Karel Augusta a Pavel Zedníček. Dva vynikající herci, v tomto případě spíše klauni. Z oken domu hekali smíchy sousedé. Kolem se stavělo. Mou nejoblíbenější hračkou byla kramle. Schválně jestli víte, co to je?

Snad tušíme, ale upřesněte…

Je to tesařská skoba, kus ocele se zahnutými ostrými konci. Velmi jednoduše s její pomocí spojíte k sobě třeba dřevěné trámy. Ale zpátky do Podolí: tam, kde se nestavělo, byly divoké neoplocené zahrady se spoustou šeříku. A později jsem se s dětmi z ulice pouštěla dál, až na Kavčí hory. Byl tam ras. K němu jsme se chodily bát. Byla paráda vyrůstat ve smečce. Do dětství bych ještě zahrnula 1.–5. třídu v malé škole Na Vápenném. Byla to vila s dřevěným obložením a schodištěm. Se zahradou, kde byla i liška. Tehdy jsem nevěděla, čí škola byla dříve. Pro nás tam byla hlavní paní učitelka Milena Krčmářová. Je velké štěstí, když malý člověk dostane učitele, jako byla ona. Milovala děti, milovala svou práci, nikdy nikoho neponížila, každý si s ní připadal důležitý. Měla jsem velké štěstí. Špatný učitel zlomí mnoho duší.

Váš tatínek prý jako ekonom spolupracoval v 60. letech s Otou Šikem na ekonomických reformách. Vám sice bylo v roce 1968 jen třináct let, nicméně vnímala jste, že se děje něco výjimečného, a tatínka buď vídala málo, nebo naopak s hlavou v dlaních a se strachem v očích?

Náš tatínek byl skvělý ekonom. Nevím, jak dítě pozná, že je jeho rodič dobrý člověk ve světě dospělých, ale já jsem o svých rodičích nepochybovala ani v pubertě. Snad je to tím, že naši se mnou i s mou sestrou mluvili otevřeně a způsobem, kterému jsme byly schopné porozumět. Věděly jsme, proč táta uvěřil komunismu i proč mu věřit přestal. Ptáte se na hlavu v dlaních a na strach v očích… Táta měl, obrazně řečeno, hlavu v dlaních, když v roce 1968 přijely tanky. Věděl, jak velké je nebezpečí. Ale když jsme 22. srpna ráno přijeli z dovolené do Prahy, už hlavu v dlaních neměl. A strach v očích jsem u něj viděla, když se bál, že by mě a Jiřinku kvůli němu nevzali komunisté na střední školu a pak na vysokou.

Jak vzpomínáte na film Už zase skáču přes kaluže, snímek s nadčasovým posláním a úžasným Vladimírem Dlouhým?

Poprvé jsem stála před filmovou kamerou. Poprvé jsem se ocitla ve světě, který byl i nebyl reálný. Čas tehdy nebyl tak drahý, jako je dnes. Milovala jsem čekání na mraky nebo slunce, protože tehdy dospělí herci seděli a vyprávěli úžasné historky. Pan režisér Kachyňa byl velký režisér. A já byla jen sebevědomá šestnáctiletá holka, která si ten svět užívala. Ale dobře jsem věděla, že nemám hlavní roli, že nejsem tak důležitá. A že si ze mě nikdo na zadek nesedne. Bylo mi to jedno. Možná bylo důležité, že jsem byla dobře vychovaná. Zdvořilá i v nesouhlasu.

MILENA STEINMASSLOVÁ

Narodila se 21. března 1955 v Praze.

Filmová a divadelní herečka a lektorka herectví a rétoriky.

Po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy si podala přihlášku na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, kam byla přijata.

Během studia již hostovala v Národním divadle a Činoherním klubu a krátce byla i v angažmá v Divadle Na zábradlí. DAMU úspěšně dokončila v roce 1978 a o rok později se stala členkou Divadla pod Palmovkou (dříve Divadla S. K. Neumanna).

V současné době je stálou členkou Divadelního spolku Kašpar a můžeme ji vidět v inscenacích Kráska z Leenane, Popelka nazaretská nebo Toyen – Všechny barvy samoty, které uvádí Divadlo Kolowrat.

Do prvního filmu Už zase skáču přes kaluže (1970) ji Karel Kachyňa obsadil, když byla v deváté třídě základní školy.

Velkou příležitost ve filmu dostala hlavní rolí Zdislavy z Lemberka v historickém dramatu V erbu lvice (1994). V 90. letech se výrazněji prosadila v rodinném seriálu Ranč U Zelené sedmy (1998).

V roce 2024 získala Českého lva za nejlepší herečku ve vedlejší roli ve filmu Němá tajemství (2023).