Nové vydání magazínu INTERVIEW č. 6/2025: Sto stran rozhovorů pro lidi, kteří nezapomněli číst

Máte nesmírně zajímavé předky: byli to mecenáši, obchodníci, literáti, vlastenci. Zajímal jste se o historii vašeho rodu, a pokud ano, kam jste došel a co jste zjistil?

Vyrůstal jsem v atmosféře, která byla minulostí naší rodiny doslova nasáklá. Bydleli jsme v palácovém „domě s kalichy“, ozdobeném iniciálami mého pradědečka Aloise Stuchlíka. Bylo mi dvanáct, když vyšel první díl Sňatků z rozumu a tehdy osmdesátiletá Pavla Stuchlíková mě učila francouzsky. Ano, je ve mně úcta k předkům a úcta k době, která je s nimi spjata a po níž zůstal jen stín.

Sňatky z rozumu, které napsal váš tatínek Vladimír Neff, jsou fantastická pětidílná sága dvou podnikatelských rodů z vrcholného období národního obrození. Předlohou postavy jednoho z hlavních hrdinů – Jana Borna – byl váš pradědeček Jan Neff. Režisér František Filip podle ságy natočil legendární filmový seriál. Jak se vám líbil?

Především seriály byly dva, a třebaže ho natočil týž režisér, ten skvělý je první, černobílý. Právě ten máte zřejmě na mysli. Pracovalo se na něm i v srpnu 1968. Natočené filmy se převážely pramičkou přes Vltavu k vyvolání na Barrandově, protože mosty hlídali Rusové a hrozilo nebezpečí, že některého z těch imbecilů napadne krabici s exponovaným filmem otevřít. Pokud jde o „pokračování“, to je politováníhodný normalizační paskvil. Můj otec už byl na sklonku života a jeho soudnost byla omezená, takže s realizací souhlasil. Po něm ve mně zbyla jen hořkost. Zmíním ale skvělou inscenaci Sňatků z rozumu v Divadle na Vinohradech v dramatickém zpracování Jana Vedrala: litoval jsem, že se toho tatínek nedožil.

Vaše maminka byla herečka a jejím manželem carský důstojník Marek Bičurin, hudební impresário, který zastupoval klavíristy Fjodora Šaljapina a Rudolfa Firkušného. Vyrůstal jste jako jedináček obklopen hudbou, literaturou a kulturou, což vás chránilo před tehdejším ideologickým běsněním?

Rodiče se odstěhovali už v roce 1946 do Slap u Prahy, kde jsem vyrůstal až do „měnové reformy“ v roce 1953. Zatímco jejich generační druzi se režimu zaprodali, naši žili v jakési vnitřní emigraci, takže byli jaksi mimo. Malého kluka hodně ovlivňovala nedávná válka, všude bylo ještě plno zbraní. Pro ilustraci: škola vyhlásila soutěž, kdo jich přinese více a že nálezce za každou dostane do notýsku razítko Hurvínka. Už tehdy jsem znal pravé hodnoty a svého nalezeného kulometu z bombarďáku jsem si vážil více než obtisknutého Hurvínka. Bohužel kamarád neodolal, kulomet mi sebral a odevzdal. On získal Hurvínka a já ránu na duši, dodnes nezhojenou. V půlce padesátých let umřela babička, dědeček se odstěhoval k tetě a naše rodina se přestěhovala do uvolněného bytu. Jen si to představte, padesátá a šedesátá léta na pražském Žižkově! Zbořeniště kapslovny Sellier & Bellot a plynárny na Žižkově, Rajská zahrada v Riegrových sadech před revitalizací… Když na to vzpomínám, cítím lítost pro dnešní desetileté kluky a holky, že něco takového už nikdy nezažijí.