Lucie Ptáčková: Že IVF rovná se dítě? To jsem si jen myslela
Na začátku věřila v jednoduchou rovnici: IVF znamená početí a dítě. Realita ji ale rychle vyvedla z omylu a cesta k vytouženému potomkovi – nakonec rovnou dvěma – byla dlouho plná zklamání a těžkých momentů. „Na to, jak komplexní a pohlcující proces to je, jsem přišla až později,“ říká novinářka LUCIE PTÁČKOVÁ, autorka knihy Loterie IVF. O své zkušenosti mluví otevřeně i bez příkras. Svůj příběh sdílí především proto, aby další páry věděly, do čeho jdou. A také aby nic nevzdávaly, protože ani složitá cesta nemusí být bez šťastného konce.
Lucie, kdy jste si vlastně poprvé připustila, že cesta k dítěti pro vás nebude samozřejmá?
Když jsme se podívali na čísla manželova spermiogramu, která byla hluboko pod normou. V tu chvíli nám bylo řečeno, že IVF, tedy asistovaná reprodukce, je pro nás jedinou cestou, jak založit rodinu. V ten moment jsem o in vitro fertilizaci věděla opravdu jen základy: žena projde hormonální stimulací, kdy jí během jednoho cyklu odeberou vajíčka, poté se v Petriho misce napojí na spermie partnera, z čehož vznikne embryo či embrya, která se vloží do dělohy ženy… A je to. Tehdy to pro mě byla jednoduchá rovnice: IVF rovná se dítě. Na to, jak komplexní, zdlouhavý a pohlcující proces to vlastně je, jsem přišla až později. IVF se při prvních třech pokusech v našem případě rovnalo především trauma. I proto jsem knihu nazvala Loterie IVF.
Pamatujete si moment, kdy vás lékařský verdikt opravdu zasáhl? Co jste tehdy cítila?
Bylo to po druhém neúspěšném cyklu IVF, kdy nám doktor v našem prvním centru – úspěch jsme měli až ve druhém – řekl, že už neví, co s námi, a ať se zamyslíme nad dárcem spermatu. Nepřemýšlel nad změnu protokolu, nezajímal se o plodnost mého muže. Měla jsem pocit, že mu kazíme statistiku a chtěl by nás mít co nejdříve z krku. Cítila jsem bezmoc a nebyla jsem sama. Tehdy jsem poprvé po příchodu domů viděla svého muže brečet. Nakonec jsme stejně dospěli k tomu, že pokud IVF nevyjde, staneme se rodinou jinak, ale slova pana doktora nás zaskočila, zasáhla a i teď po letech je těžké na ten okamžik vzpomínat. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že vhodnou léčbou androloga se manžel dostane z tabulky „neplodný“ do plodných čísel. Zpětně to ale vnímám jako „prasárnu“: když pár bojuje s nedostatkem spermií, centra často rovnou zatíží zdravou ženu hormony, pod anestezií jí odeberou vajíčka, zatímco plodnost muže prakticky ignorují s tím, že „přece stačí jedna spermie“. A když nestačí, chtějí to řešit dárcem a ignorují, že neplodnost se v mnoha případech dá správnými postupy léčit.
V knize mluvíte o „IVF batohu“. Co v něm bylo pro vás nejtěžší nést?
Obavu, že všechny naše snahy přijdou vniveč, že všechno, co podstupujeme, bude jen zbytečné trápení a dítě nikdy mít nebudeme. Velmi nám ale pomohlo vytvoření plánu B. Uvědomit si, že neúspěšným IVF náš život neskončí a že si vysněnou rodinu zařídíme případně jinak – i pomocí dárce nebo adopcí. Samozřejmě ale nedokážu ani slovy vyjádřit, jak šťastná jsem, že čtvrté IVF nám dalo ne jedno, ale dvě zdravé děti.
Jak se změnil váš vztah k vlastnímu tělu během hormonální léčby a zákroků?
Vedlejší účinky jsou u každého různé: někdo projde hormonální stimulací bez povšimnutí, někdo je nafouklý jako v pátém měsíci těhotenství, někomu začnou vypadávat vlasy. U mě to v kombinaci se stresem fungovalo tak, že jsem hubla. V jednu chvíli jsem byla na hranici padesáti kil, což je na mě opravdu málo, necítila jsem se a ani nevypadala dobře. A poznámky kolegů v práci, že na mně visí pracovní kostýmy, a rady, ať se trochu najím, samozřejmě nepomáhaly. Když se ale teď podívám na ty dvě děti, které moje tělo (až na těch pět dní v misce) vypiplalo z okem sotva viditelného embrya do čtyřkilového člověka, pak je přivedlo na svět a další měsíce pro ně vytvářelo potravu a udržovalo je naživu, a uvědomím si, kolik injekcí a zákroků zvládlo ty roky předtím, jsem na své tělo opravdu hluboce pyšná.
Musím se zeptat: jak IVF proměnilo váš vztah s manželem? Co bylo nejtěžší a co vás naopak posílilo? V knize totiž otevřeně popisujete i partnerské krize. Bylo pro vás těžké to přiznat veřejně?
Náš vztah byl najednou postaven před docela těžkou zkoušku. Já se na manžela na začátku zcela iracionálně zlobila, že problém má sice on, ale většina lékařských úkonů je na mně. On kvůli tomu bojoval s pocity viny, i když neudělal nikdy nic pro to, aby se mu plodnost horšila. V knize říká, že kdyby kouřil, bral drogy a pil jako duha, bylo by to pro něj lépe stravitelné, než to pro něj bylo jako pro sportovce, který dbá na své zdraví. Já si to musela zpracovat tak, že pokud chci s tímto mužem dítě, musím na nás začít nahlížet jako na neplodný pár. Také určitě pomohlo, že jsme o všem otevřeně komunikovali, sdíleli svoje obavy a společně jsme si řekli o pomoc u odborníka.
Řekli jste si s manželem během rozhovoru do knihy něco, co jste si nikdy předtím neřekli?
Paradoxně jsme věděli, za co se na sebe zlobíme, ale nikdy nás nenapadlo si říct, za co jsme jeden druhému vděční (smích). Rozhovor s manželem jsem mimochodem odesílala hodinu před uzávěrkou odevzdání celé knihy. Všechno ostatní bylo připraveno, ale ani jednomu z nás se do společného rozhovoru nechtělo. Dělali jsme ho v době, kdy jsem byla podruhé těhotná a už jsme měli potvrzeno, že čekáme zdravé miminko. Opravdu se nám v tu chvíli nechtělo znovu vzpomínat, připomínat si potrat nebo se znovu babrat v pocitech beznaděje, které každý neúspěch přinesl. Ale jsem ráda, že jsme ten rozhovor zvládli, a doufám, že si jednou naše děti přečtou, jak moc jsme po nich toužili. Ideálně v pubertě, až budou mít pocit, že ony nenávidí nás a my je (smích).
INTERVIEW číslo 6/2026 je k zakoupení ve vašich trafikách do 16. června. Magazín INTERVIEW si můžete zakoupit i v elektronické verzi na digiport.cz
