Karin Bílíková: Obyčejný život mě děsil, nakonec jsem po něm ale zatoužila
Holky z Ostravy se čertů nebojí, jsou na ně zvyklé. Možná i proto se KARIN BÍLÍKOVÁ rychle zorientovala nejen v pražském uměleckém světě. Dříve byla hodně výraznou osobností na poli české slam poetry, dnes působí jako herečka na předních scénách naší metropole, a to přesto, že se jí nikdy stát nechtěla. Píše básně, knihy pro děti i reflexe současného umění, a jestli její činnosti něco spojuje, je to úderná a výstižná lyričnost nejen v přednesu a psaní, ale i v obyčejné mluvě.
Kdy jste naposledy na něco odpověděla „nevím“?
Naposledy jsem to řekla svému synovi. Dívali jsme se spolu na Titanic a on se mě ptal, proč Jack nemůže ze třetí do první třídy. To jsem ještě dokázala vysvětlit, ale když se mě následně zeptal, proč se svět rozděluje na tyhle třídy, odpověděla jsem mu, že vlastně nevím.
Ptám se proto, že jste napsala lyrickou knihu Do puntíku, v níž je spousta otázek a odpovědí, a pokud jsem si z ní něco odnesla, tak to, že je vždycky lepší říct dítěti cokoli než „nevím“.
Klidně řeknu, že nevím, ale pak doplním, co si myslím. Učím syna, že nemusí vědět všechno. Vyrůstala jsem v rodině, kde byla všudypřítomná fantazie, rodiče mi nikdy neřekli, že se na něco nesmím ptát, s výjimkou sexu. Snad ještě ve čtrnácti letech jsem si myslela, že děti nosí čáp. Tohle téma naši zkrátka otevřít neuměli, ale nad všemi jinými otázkami se zamysleli, nesoudili, nevysmívali se, něco řekli. Takže jsem byla odmalička zvyklá na takové ty vševědoucí rodiče. Rodiče jsou podle mě pro dítě na světě dlouho jediná opora a ve chvíli, kdy se rodiče nechtějí zamýšlet nad věcmi, které jsou pro to dítě zrovna důležité, dítě se postupně uzavírá do sebe. Proto je lepší říct, že bůh vypadá jako medvídek koala než říct, že neexistuje.
Mám z té knihy pocit, že jste ji musela mít vymyšlenou už dávno. Jako byste se těšila, až s někým budete moct na svět takhle nahlížet. Je to tak, nebo to byl proud vědomí při sledování batolete?
Napsat dítěti, budu-li ho jednou mít, knihu, to jsem chtěla vždy, ale vznik té mé definuje spíš to druhé, náhoda a osud. Smlouvu na knihu jsem měla podepsanou dřív, než kniha vznikla. V nakladatelství si všimli mé slam poetry, vybrali si můj text Chtěla bych se zeptat, který je právě o světě a nonsensových otázkách, a z něj jsem postupně vytvořila knihu. Vždycky jsem přinesla kus textu, dala jsem ho ilustrátorce a grafičce a takhle jsme se scházely rok. Dopředu jsem nevěděla, jak kniha skončí. Nakonec mě samotnou překvapilo, že končí smrtí, která vlastně není koncem.
Knihu jste začala psát krátce po narození syna. Jak se vám jako čerstvé mámě tvořilo?
Vždycky jsem měla na práci tři hodiny mezi kojením. Takže jsem utekla z domu a věděla, že víc než ty tři hodiny mít nebudu a musím něco napsat. Nyní už vím, že to bylo nejproduktivnější období mého života. Teď už je syn starší a je pro mě daleko těžší donutit se, abych se v daný čas soustředila, nebo spíš byla k soustředění dovolena, častěji totiž animuji figurky a maluji křídou.
Když se člověk představuje, většinou řekne své jméno a za to doplní své zaměstnání. Ahoj, já jsem Jan a jsem právník. Ale naše zaměstnání přece není to, co nás definuje. Kým jste tedy vy, Karin Bílíková?
To vím přesně. Teď jsem měla čtení v Lucembursku, kde existuje speciální kolonka pro lidi zabývající se uměním a v té je napsané nezávislý intelektuál, což se mi líbí. Jsem samozřejmě také máma a autorka nejrůznějších textů. Strašně dlouho jsem měla problém říkat, že jsem herečka, ale herectví mě živí, takže jí jsem, přestože jsem jako malá herečkou být neplánovala.
Hrajete v několika divadlech i filmech. V roce 2024 jste za film Mord získala nominaci na Českého lva. Bylo to pro vás zlomové?
Určitě ano. Jsem člověk, který potřebuje validaci. Věřit si v hereckém světě je těžké, protože je všude spousta herců, mají talent, ale i tak je těžké se někam dostat, posunout, je nás příliš. Proto je v téhle profesi důležité jakékoli ohodnocení, tedy i nominace. Ten film mě definoval a práce na něm mě velmi bavila. Sedla jsem si s režisérem, který byl přísný i otevřený, to mi při práci vyhovuje.
Není to jeden z rysů devadesátkové generace? Že máme potřebu lidem, kteří nás sundají, dokázat, že za něco stojíme?
Určitě, ale pak potřebujeme tu velkou pochvalu. Bez ní neumím fungovat.
Může být touha po uznání špatná? A může se někdy člověk po téhle stránce cítit naplněný?
Těžko říct. Dlouho jsem se trápila tím, že mě odpuzuje ordinérnost, kterou jsem měla nastavenou špatně, což myslím tak, že jsem nedoceňovala zdánlivě běžné věci. Bála jsem se toho, že si najdu kluka, toho si za dva roky vezmu, pak si pořídíme psa, krátce nato dítě a byt na hypotéku. Pak budu péct bábovky a vyrábět krémy a svíčky. Ale dneska už vím, že jsem šla trochu proti tomu a stejně jsem to začala strašně chtít. V momentě, kdy jsem měla muže, který si mě nechtěl hned vzít, jsem zjistila, že to, co nejvíc chci, je péct ty bábovky a jen tak sedět v našem bytě.
INTERVIEW číslo 8/2026 je k zakoupení ve vašich trafikách do 18. srpna. Magazín INTERVIEW si můžete zakoupit i v elektronické verzi na digiport.cz
