Pavel Mészáros: Všechny knihy vydávám pro radost

Chtěl učit chemii a biologii, ale nakonec se stal jedním z prvních nakladatelů u nás a již 35 let vydává knížky o lidech či tématech, která mu jsou blízká. Netoužil po velkém vydavatelství, chtěl jen svobodu v rozhodování, na čem bude pracovat a jakou knihu vydá.   

Měl z vás být učitel, ale v roce 1990 jste jako jeden z prvních založil nakladatelství a začal vydávat knihy. To vás tak zlákala touha být mezi milovanými knihami a podílet se na jejich vzniku, nebo jste zjistil, že učitelování byl omyl?

Učitelování rozhodně nebyl omyl. Na tuhle práci jsem se těšil a vždycky mě bavila. Jenže s listopadem 1989 jsem upřednostnil možnost stát na vlastních nohou a pustit se do svobodného podnikání. Vrhl jsem se do něho jako jeden z prvních v nakladatelském oboru, i když se mi zpočátku po kantořině trochu stýskalo. Ono se ale nedá sedět na dvou židlích, když chcete sedět pořádně a aby vás z toho nebolela záda.

Věnujete se vydávání knih, pracujete s texty, píšete, zabýváte se i mluveným slovem. Takže se přímo nabízí, že vaše učitelská aprobace byla nejspíš literatura a český jazyk, je to tak?

Přesně tohle zaměření u mě většina lidí předpokládá, navíc k literatuře mám velmi vřelý vztah a čtu od čtyř let. Jenže daleko víc mě přitahovaly přírodní vědy, takže biologie a chemie byly jasnou volbou. Takto „postižen“ jsem byl vlastně už od dětství a zájem o vědu mě neopustil dodnes. Z doby studií mi zbyla ještě část sbírky hmyzu a poměrně velkou sbírku zkamenělin jsem před několika lety věnoval do jedné expozice, kde ji určitě uvidí víc zájemců než u mě doma.

Devadesátá léta byla všeobecně považována za „divoká“. Jak to fungovalo ve vydavatelské branži?

Na tuhle dobu se opravdu obecně vzpomíná jako na „divoké devadesátky“. Jenže mého podnikání se to zaplaťpánbůh netýkalo, vydávání knih asi nepatří k příliš rizikovým oborům – pokud tedy pomineme rizika finanční, která přináší prakticky každé podnikání. Na úplném začátku byl hlad po do té doby nedostupných titulech, takže jsem si řekl, že začnu sobě i čtenářům dělat radost tím, že právě tyhle začnu vydávat. Ale já se od počátku nezaměřoval na světová a slavná díla, u nichž se daly předpokládat mnohatisícové náklady. Už na fakultě mě štvalo, že když jsem si do Národní knihovny České republiky v Klementinu přišel vypůjčit třeba dílo z oboru duchovních nauk nebo z oboru, který nekorespondoval s marxistickým pojetím světa, muselo k tomu často být povolení či schválení od příslušných univerzitních orgánů, že knihu potřebuji ke svému studiu. Takže jsem se chtěl podílet na zpřístupňování právě podobné literatury. Vždycky jsem měl blízko k duchovním aspektům života a třeba k východní filozofii. Už z podstaty tématu vyplývá, že podobné knihy se většinou nevydávají v nějakých závratných nákladech, což dnes prakticky platí o všech knihách, takže statisícové náklady se mne nikdy netýkaly, za což jsem rád.

Mohl byste popsat své začátky, jak jste se jako nezkušený a jeden z prvních na trhu etabloval a orientoval?

Když jsem v roce 1990 opustil místo za katedrou i studia, ocitl jsem se najednou v oboru, z něhož jsem znal jen ten finální produkt – knihu. Prakticky nic jsem nevěděl o tom, jaký je proces jejího vzniku od předání rukopisu až do chvíle, kdy v ruce držíte voňavou, čerstvě vytištěnou knihu. Předesílám, že v té době sice už byla k dispozici elektronická sazba, ale výstupy se posílaly do osvitových jednotek, mimochodem strašně drahých, a tiskové předlohy se přenášely fotografickou cestou na film – v případě čtyřbarevného tisku jste potřebovali pro každou barvu jeden. Pak se obraz či sazba přenášely fotochemickou cestou na kovové desky, které se montovaly na válce, na ty se nanášela barva a teprve z nich probíhal vlastní tisk na papír. Z dnešního pohledu strašně složitý proces, který jsem si ale musel alespoň teoreticky osvojit. To už je opravdu minulost: dnešní digitální technologie tiskařské postupy neuvěřitelně zjednodušily a zefektivnily, takže co do časové, technické a finanční náročnosti jsou s těmito začátky nesrovnatelné. Podstatný je ale produkt, kterým je pořád ta voňavá knížka, jejíž stránky při listování tak krásně šustí.

Co jste vydal jako první?

Přes všechny počáteční peripetie vznikla naše první kniha o historii a tajemstvích alchymie, na kterou jsem si od kamaráda půjčil třicet tisíc korun – tehdy ještě československých. Prvotní náklad tehdy činil několik tisíc kusů, a když nám jej přivezli z tiskárny, přijel osobně zakladatel jedné tehdejší nově vzniklé distribuce, vysázel hotovost „na dřevo“ a celý náklad si odvezl. Čistý zisk pro distribuci byl tehdy asi pět procent z prodejní ceny. To už dneska zní jako pohádka, že?

Jak to myslíte?

No, protože dneska si distributor bere 50 i více procent jenom za to, že knihy od vydavatele rozveze po knihkupectvích. To zboží samozřejmě nekupuje, jde o komisní prodej. Co neprodá, vám za čas vrátí, mnohdy v poškozeném stavu. Takže si spočítejte, kolik ­zbude vydavateli a autorovi, který s tím má nejvíce práce. Proto jsem říkal, že tehdy bylo vydávání pohádka. To se s dneškem nedá ani srovnat.  Z vydávání knih se jednoduše stal prostý byznys, kde už jde často jenom o peníze. Nerozporuji to, byznys je o penězích, jen v případě knih mi je líto, že musím použít toho slůvka „jenom“.

Kdy přišel okamžik, že trh eliminoval slabé a neúspěšné a začal konkureční boj, do to doby neznámé slovo:

Já jsem tvrdý konkurenční boj příliš nevnímal a neprožíval. Nikdy jsem neměl ambice vybudovat velké nakladatelství, do podnikání jsem se pustil pro pocit svobodného rozhodování a svobodné vůle, na čem zrovna chci a budu pracovat. Autory a díla jsem si vybíral podle toho, zda mě jejich díla nějak oslovila. Když jsem dospěl k závěru, že by se s nimi měla seznámit čtenářská veřejnost, šel jsem do toho, ať už to byla díla filozofická, či historická, protože k obojímu jsem měl a mám vztah. V případě některých autorů nezůstalo u jednoho titulu a naše vztahy časem přerostly z obchodních v přátelské. A to je druhá věc, proč mám tuhle profesi rád – rád se setkávám se zajímavými lidmi.

Píšete a vydáváte knihy o lidech, kteří jsou vám sympatičtí nebo vám nějak přirostli k srdci, což nezbytně neznamená komerční úspěch. Berete fakt, že máte možnost takovou knihu vydat, jako přidanou hodnotu své práce, díky které se třeba nezapomene na Evu Tůmovou, poslední žijící hospodyni Jana Wericha?

Evička Tůmová, s níž mě seznámil můj umělecký kolega a přítel Jiří Werich Petrášek, byla vlastně prvním impulzem k práci na knihách rozhovorů se zajímavými osobnostmi, jejichž životní příběhy mi připadaly natolik pozoruhodné, že by byla velká škoda, kdyby nebyly zachyceny literárně.

Funguje to nějak tak, že třeba po pěti ziskových knihách vydáte jednu „pro radost“?

Všechny knihy, které vydávám, vydávám pro radost. Některé jsou ziskové více, některé méně, některé vůbec ne. Ale podstatné je, že jich tu na světě alespoň pár exemplářů zůstane pro příští generace.

S Jiřím Werichem Petráškem, synem Jana Wericha, vystupujete s hudebně zábavnou talkshow Hovory W, kam si zvete opravdu zajímavé a atraktivní hosty. Jak jste se vlastně potkali a kde byl počátek vaší spolupráce?

Už od studentských let jsem byl velký fanda Osvobozeného divadla, Voskovce a Wericha a samozřejmě skvělé Ježkovy muziky. S Janem Werichem jsme se bohužel minuli. Když média odhalila existenci jeho potomka, který tehdy pracoval mimo jiné jako moderátor v Českém rozhlase, říkal jsem si, že by bylo hezké se s ním potkat a alespoň ho pozdravit. Potkali jsme se na jedné společenské akci na pozvání dlouholetého přítele a nestora českých knihkupců Vráti Ebra. Zjistili jsme, že jsme naladěni na stejnou vlnu, a vznikla z toho nejen kniha, ale také přátelství na jevišti  i v civilu. Protože hodně vystupujeme i pro seniory, vznikl navíc projekt Podzim s láskou a humorem, který na sebe navázal některé významné partnery, jimž jde o totéž – rozdávat radost, humor, a navíc pomáhat těm, kteří to potřebují.

Vaše babička se znala s básníkem a spisovatelem Konstantinem Bieblem, jenž o ní napsal báseň. Dědeček jako pražský policista chodil na kávu k herečce Věře Ferbasové. Jste zjevně bytostně spřízněn s dobou a hodnotami první republiky, takže se nabízí otázka, jak se vám daří fungovat v té současné dravé a uspěchané době?

Vyrůstal jsem v rodině, které byly vždycky blízké hodnoty, na nichž první československá republika stála, takže pokud bych se měl vyjádřit ke svému vztahu k demokracii a svobodě, byla by odpověď jasná. Doma v pracovně mi přímo naproti psacímu stolu visí originální portrét prezidenta Masaryka a občas, když mám pracovní pauzu, se na něj od toho stolu zadívám a říkám si, jak by asi naši bláznivou a podivně pokroucenou dobu okomentoval. Jenže když se podíváte třeba na některé staré prvorepublikové filmy, i v nich si občas někdo postěžuje na tehdejší uspěchanou a dravou dobu. Napadne vás nutně otázka, zda vlastně nějaká doba byla klidnější a ideální. Nebyla. Vždycky ji tvořili ti, kteří v ní vyrůstali, a vždy ji vnímali ze svého pohledu současníka. Našim dětem a vnukům třeba dnešní doba vůbec hektická nepřipadá. Jestli je to dobře, ukáže čas.