Pavel Rímský: Byl jsem hodně nezbedné dítě

Narodil jste se v Pardubicích. Jiří Bartoška vzpomínal, jak si v témže městě v dnešní ulici Na Hrádku hrával jako kluk na partyzány. Jednou prý přišel domů s použitou dámskou vložkou na čele, jako že je raněný. Nepatřil jste také do té party?

Tohle je celoživotní nedorozumění, které se ve spojení se mnou táhne kvůli tomu, že jsem rodák z Pardubic. Ano, s Jirkou Bartoškou jsem spolužák a kamarád, ale s Pardubicemi nemám společného vůbec nic, jen to, že jsem se tam narodil. Velkou část rodiny mám v Přelouči, což je od Pardubic pár kilometrů.

Tam vás prý vychovávala babička s dědečkem. Rodiče na vás neměli čas, nebo na vás nestačili?

Kdepak, nic takového. Rodiče se věnovali své práci. Můj otec byl divadelní režisér, potuloval se po československých divadlech, a tak se babička s dědečkem nabídli, že mohu být u nich v Přelouči, kde jsem byl až do svých sedmi let. Ale rodiče za mnou samozřejmě jezdili. To nemělo žádný podtext, že by na mě neměli čas. Babička s dědou na mě čas měli, mně tam bylo hezky, a tak jsem tam strávil svoje dětství.

Když byl tatínek divadelní režisér, chodil jste jako kluk za ním, načichl líčidly a šatnami a vás to pak dostalo na divadelní prkna?

Za ním jsem takhle nechodil, ale bylo pravidlem, že v sobotu v divadle, kde zrovna otec působil, byla premiéra, a to buď jeho, nebo některého z jeho kolegů, na které jsme pravidelně chodili. Takže již od dětských let jsem se tímto způsobem do divadla dostával, takže pro mě bylo samozřejmost se potkávat s různými herci. Ti se mi věnovali – dokonce jsem třeba šermoval za oponou s Romeem!

A jak probíhalo dále vaše sbližování s uměním?

V roce 1962 jsme zrovna bydleli v Martině na Slovensku, kde jsem byl v partě výrazně starších kluků. Když jsem s nimi začal hrát v bigbítové kapele, bylo mi teprve třináct, takže museli k nám domů chodit prosit rodiče, aby mě pustili na koncert. Ten totiž samozřejmě začínal večer. V mých patnácti jsme se přestěhovali do Uherského Hradiště, kde otec působil v místním Slováckém divadle. V tomto městě je významná uměleckoprůmyslová škola, jejíž studenti založili bigbítovou kapelu Bodláci. V jisté chvíli přišli o basového kytaristu. Protože věděli, že hraji na kytaru, hodili mi lano, jejich šéf mě naučil hrát na basovku a já s nimi vydržel dva roky.

Jaký jste hráli repertoár?

Téměř výhradně převzaté skladby od Beatles, Rolling Stones a podobných kapel. Tehdy se vlastní písně ještě příliš nepsaly, takže jsme v repertoáru měli maximálně dvě tři písně, jež si kluci složili sami.

Prý vás vyhodili ze školy. Kvůli bigbítu?

Vyhodili mě z několika škol a s bigbítem to nemělo nic společného. Byl jsem jen hodně nezbedné dítě. Mě tehdy nejvíce bavily kapely a ostatním věcem jsem se věnoval velmi zřídka. Chodil jsem v Uherském Hradišti na gymnázium, z něhož mě po nějaké době pro nekázeň vyrazili. Po půl roce mě vzali do jiného gymnázia – ve Strážnici, což není od Uherského Hradiště tak daleko. Ale ani tady jsem dlouho nepobyl a opět mi pro nekázeň dali sbohem. Poté jsem pracoval nějakou dobu v cihelně, ale rodiče se po pár měsících dozvěděli, že brněnská konzervatoř otevírá kromě hudebních oborů i obor herectví. Přihlásil jsem se, vzali mě a já byl jejich studentem do poloviny druhého ročníku. Pak mě vyhodili i odsud.

Proč?

Pro 280 neomluvených hodin.

Jak jste se potom po takových malérech dostal na Janáčkovu akademii múzických umění?

Stala se taková zvláštní věc: jedna paní profesorka z konzervatoře a ze zmíněné JAMU se přišla zeptat, co se mnou bude. Já byl tenkrát „v háji“, protože v devatenácti letech jsem kvůli své nezřízené povaze měl jen základní vzdělání. A tahle hodná paní mi zařídila na JAMU přijímací pohovor. Připravoval jsem se na něj asi dva týdny, které do nich zbývaly, a dostal se do prvního kola. Vzali mě, po měsíci jsem se dostal i do druhého kola, pak i do třetího a nakonec jsem se stal studentem JAMU.

I bez maturity?

V té době platila zvláštní věc, že na normální vysokou školu vás bez maturity nevzali, ale přijat jste mohl být na vysokou školu akademického vzdělání, tedy na výtvarnou, hereckou nebo hudební. Měl jsem kliku a studoval jako blázen, abych se zase nedostal do nějakého průšvihu, jimiž jsem si prošel předtím.

Takže při zpětném pohledu máte pocit, že jste byl jakýsi „rebel bez příčiny“?

(smích) Spíše s příčinou, ale rebel jsem byl velký.

Pak vás asi čekala vojna. Kde jste ji strávil?

Jednoduchá odpověď: nikde, protože mám modrou knížku.

Kam jste šel po JAMU? A snažil se vám otec v nastartování herecké dráhy pomoci svými kontakty, nebo to bylo všechno na vás?

Otec byl velmi svérázný člověk a o to, jestli se někam dostanu nebo nedostanu, se nikdy nestaral. Všichni z mého ročníku už měli nějaké nabídky do angažmá a já pořád nic. Nakonec mi nabídli Hradec Králové, kde jsem hostoval, takže jsem tam podepsal smlouvu. A v tu chvíli se mi přihodila zvláštní věc: v Brně hostovalo v Divadle bratří Mrštíků pražské Divadlo za branou, kterému šéfoval Otomar Krejča. Já se na to představení šel podívat a v divadelním klubu potkal svou kamarádku Libušku Šafránkovou, která u Krejči hrála. Zmínil jsem se, že nastupuji do Hradce. Zeptala se, zda bych to nechtěl zkusit právě u Krejči. Přišlo mi troufalé myslet si, že by o mě stál, ale ona ho přivedla. Hned mi řekl, že žádat o místo v jeho divadle je dost sebevědomé přání. Já mu vysvětloval, že to byl nápad Libušky, každopádně po představení jsme se rozloučili a já odjížděl s přesvědčením, že z toho nic nebude. Nevadí, vždyť mám aspoň podepsanou smlouvu do Hradce Králové. Co se ale nestalo? Po několika měsících – zrovna jsem hrál poslední představení v brněnském divadle Marta – jsem měl telefon z Prahy. Volal pan Krejča a ptal se, zda mám stále zájem u něj nastoupit. Já polkl a přitakal, ale zároveň dodal, že mám smlouvu v Hradci. On mi jen řekl, že to už zařídí. A skutečně: za pár dní mi přišlo vyrozumění, že jsem uvolněn z angažmá v Hradci a mám se dostavit do Divadla za branou podepsat smlouvu. Takže jsem hned vyrazil, avšak paní Glancová, která tam s Krejčou režírovala, mi oznámila, že komunisté během několika dnů Divadlo za branou zavřou. To byl rok 1972.

Páni, to byla asi těžká situace, že?

To ano. Dále mi řekla, že pana Krejču to sebralo natolik, že leží v nemocnici, a já že se mám vrátit do Hradce. Zdráhal jsem věřit, že by takové divadlo někdo mohl zavřít. Ona jen pokývala hlavou a řekla mi: „Jste mladý a naivní, věřte tomu, že můžou.“ Rozloučili jsme se a za dva dny ho komunisté fakt zavřeli.

Takže jste se vrátil do Hradce…

… a hrál tam šest let pod vynikajícím režisérem Vildmanem, kterému jsem za hodně vděčný. V začátcích mé kariéry mi hodně pomohl a já se stal jeho dvorním hercem. Po těch šesti letech jsem se stal členem divadla Dílna 24 a dva roky s ním hrál v cirkusovém stanu a partou, kterou tvořili například Vladimír Kratina, Ivan Pokorný, Jiří Kodeš a další. Pak však opět komunisté divadlo zavřeli, kolektiv rozprášili a já byl celou další sezonu bez práce.

Co jste dělal?

Živil jsem se mimo jiné jako hotelový recepční. Byl to zvláštní hotel. V jeho sklepech se hrál hazard, a když na to bolševici přišli, všechny zaměstnance vyházeli. Na jejich místa brali kohokoli. Moje maminka, která pracovala v jiném pražském hotelu, se o tom doslechla a dohodila mi tam místo jako brigádu. Byly to v tom roce moje jediné peníze, protože jsem byl bez angažmá. Potom jsem se vrátil opět do Hradce, kde již pracovali režiséři Jan Grossman a Miroslav Krobot. S nimi jsem pracoval dva roky a pak odešel do Činoherního studia v Ústí nad Labem.

Vždycky jste chtěl hrát divadlo. Hrajete ho více než čtyřicet let. Někde jsme ale četli, že už nejste šťastný. Je to syndrom vyhoření, nebo se vám nelíbí repertoár?

Ne, není pravda, že bych v divadle nebyl šťastný. Nejsem šťastný z věcí, které se kolem mě někdy dějí. Hraji v Divadle na Vinohradech a v Divadle v Řeznické a zvláště v tom druhém hraji ve dvou nádherných hrách. Šťastný jsem, když hraji v něčem, co je dobré a co mě baví.

Svou roli ve hře o Sigmundu Freudovi jste označil za „krásnou“. Čím je pro herce daná role krásná? Prostorem, který mu dává a co do ní může ze sebe vložit, nebo tím, čím ho při učení textů obohatí pro život?

To zní moc složitě. Je to vynikající hra, v níž hraji jednu ze dvou rolí mužů, kteří spolu vedou dialog. Je to těžká role, velmi složitá, ale i vtipná, pak zase vážná.

Jste vyhledávaným dabingovým hercem, díky vám k nám česky promlouvají Sylvester Stallone, Morgan Freeman nebo Charles Bronson. Za dabing jste obdržel Cenu Františka Filipovského. Je to pro vás největší pocta, jaké se vám za práci dostalo?

Nevím, jestli je to největší životní pocta, ale určitě je to největší v tomto oboru a byl jsem šťastný, že se mi jí dostalo před zraky mé rodiny.

Loni jste oslavil tři čtvrtě století. Na které jeho období jste nejpyšnější a na které byste rád zapomněl?

Rád bych zapomněl na období, kdy mě vyráželi ze škol a rodiče mě vyhazovali z baráku, protože nevěděli, co se mnou. Rád vzpomínám na manželství se svou ženou, na své děti a dneska už i vnuky.