Pedagožka Galla Macků: Cukr a bič? Ano. Ale vždy s úsměvem

Operní pěvkyně a muzikálová legenda, oceněná za celoživotní mistrovství, dnes formuje nové generace zpěváků. Tvrdí, že tvrdá práce je nezbytná, ale bez lidského přístupu by mohla studentům spíš ublížit. „Přísnost je nutná, ale bez empatie nefunguje,“ nepochybuje pedagožka GALLA MACKŮ, bývalá hvězda Hudebního divadla Karlín a držitelka Ceny Thálie, jež dnes učí na Státní konzervatoři v Praze.

Jak jste se vlastně dostala k profesi, kterou děláte?

Asi mi to bylo dáno do vínku, prostě bylo mi to nějak předepsané. Pocházím z venkova, narodila jsem se v Nasavrkách, což je kousek od Chrudimi. Maminka byla sice muzikální, hrála na klavír, ale že by byl v rodině někdo aktivním umělcem, to ne. Tatínek byl matematik a chtěl, abych šla touto cestou. Když jsem se dostala na konzervatoř a on zjistil, že se tam neučí matematika, nechápal, co je to za školu, když tam nemají tento zásadní předmět. Doma byla legrace, než se s tím srovnal.

Co vás vedlo k tomu, jít právě na konzervatoř?

Vlastě to byla taková přirozená cesta. V mém životě se totiž objevily velmi důležité inspirativní učitelky. Jedna mě učila v první třídě, nádherně zpívala a hrála na violu. Ten její sametový hlas s nástrojem si dodneška pamatuji, tolik mě to ovlivnilo. Ona cítila, že jsem muzikální, a doporučila mamince, abych se tomu věnovala. Díky ní jsem se dostala na STM, což byla Soutěž tvořivosti mládeže v okresním městě. Vyhrávala jsem, a v deseti letech jsem tak začala chodit do hudební školy. Nejdřív jsem měla učitelku, která mě demotivovala, byla to Italka a mluvila špatně česky. Pak se objevila absolventka HAMU, která k nám šla dělat povinnou praxi. Jmenovala se Hana Dušková Boháčková. Když jsem ji viděla na jevišti zpívat, byla nádherná, ten její barevný hlas mně učaroval. Tehdy jsem si řekla, že budu zpěvačka jako ona.

Pak přišla zmíněná konzervatoř. Jaké to tam bylo?

Měla jsem kliku, protože jsem dělala přijímačky v roce 1968, kdy to ještě politicky šlo. Z množství adeptů jsem se bodově umístila na druhém místě, ale nakonec jsem tři roky měla smůlu, ne však vlastní vinou. Prošla jsem rukama mnoha učitelů a málem jsem přišla o hlas. Až se ve třetím ročníku objevila paní profesorka Miluška Dvořáková, emeritní sólistka Národního divadla, ta mi hlas zachránila. Od té doby se to začalo všechno měnit a v pátém ročníku už jsem točila i rádia. V šestém jsem udělala konkurz do karlínského divadla i liberecké opery.

Já z vás cítím takovou pozitivní energii, hned bych byla vaší žačkou.

To samé říká režisérka Marie Grossu, která mi díky mému přístupu doporučila mladou a talentovanou zpěvačku Sofii Kovářovou. Řekla, že je velmi ostýchavá, introvertní a já se svým temperamentem a vlídným slovem jsem přesně učitelka pro ni. A musím říct, že asi měla pravdu, jelikož vnímám, jak se ta dívenka pod mým vedením uvolňuje a důvěřuje mi, což je velmi důležité.

Vnímáte u žáků, které vedete soukromě, že mají šanci uspět?

Nedokážu to na první dobrou posoudit. Já jsem přišla na konzervatoř jako „talent“ a během dvou let jsem kvůli přístupu učitelů zmizela v davu. Věřím, že Sofie, pokud půjde cestou, jakou jde, nezmizí. Hezky na sobě pracuje, naslouchá a pravidelně trénuje. Kdybych měla víc času, chodila by ke mně s radostí stále. Teď máme spolu jednu hodinu týdně, a když potřebuje, jsem jí kdykoli k dispozici. Nedávno natáčela klip, tak jsme se před tím rozezpívávaly. Jde moc hezkým směrem, baví ji to. Až odejde ze základky, najednou jí začne úplně jiný život. A v ten daný moment i ta energie od dětí je jiná.

Čeká ji konzervatoř?

Zatím jsme o tom spolu nemluvily, což je vlastně také fajn, že se nenechá ovlivnit. Je velmi všestranná. Pokud vím, navrhuje módu, dělá modeling a přemýšlí nad herectvím. Mně se na ní moc líbí její pokora, což není samozřejmostí. Je rodiči velmi hezky vedená, pomáhají jí v jejím snu. Věřte, že rodinné zázemí je pro umělce strašně důležité. Sama jsem měla velkou podporu, nejen od rodičů, a to je polovina úspěchu.

Zmínila jste tři těžké roky na konzervatoři, nepropadala jste určitým depresím?

Rozhodně, říkala jsem si, že skočím pod tramvaj. Přemýšlela jsem, že odejdu na gymnázium, měla jsem pocit, že ten můj hlas asi není uspořádaný pro pěveckou kariéru. Právě z tohoto důvodu jsem na své žáky, hlavně z prvního a druhého ročníku, velmi opatrná. Procházejí pubertou a životní změnou ve škole. Základní škola má jiná pravidla než konzervatoř, kde je volnější přístup. Je třeba se rychle v tomto prostředí zorientovat a dát pozor, aby student nespadl do nějakých špatných návyků. Studenti za mnou chodí a svěřují se, já si toho velmi vážím, snažím se na ně „nemachrovat“ a hlavně dbám, aby se něco naučili. Proto metoda „cukr a bič“ je potřeba, ale vždycky to myslím přátelsky.

Kdo vašima rukama prošel?

To je tolik žáků, kteří jsou dnes pěvci, herci, moderátoři… Pěveckých a hereckých škol je mnoho, chrlí velké kvantum lidí a není možné, aby každý získal práci. Ráda vzpomínám na naši dobu, bylo to samozřejmě také těžké, ale měli jsme větší možnost uplatnění. Po konkurzech jsme získali dvouleté angažmá a teprve pak smlouvu na dobu neurčitou.

Myslíte, že stále platí heslo „co Čech, to muzikant“?

Já myslím, že to platí stále, vidím to i u své rodiny. Syn je muzikant a už sleduji i u svých vnoučků, že si prozpěvují písničky a vybrnkávají na klavír. Přitom je nikdo nenutí, jde to z nich přirozeně. Já jsem tedy svého syna trošku tlačila, chodil do lidové školy umění na piano a na bicí. Jeho paní učitelka byla sice úžasně hodná, ale bohužel neinspirativní. Honzu to přestalo bavit, protože už tehdy byl rocker tělem i duší.

Dneska má zaměstnání, ale i kapelu Protheus.

Byla jsem takový ten tlačitel do vzdělání, protože jsem věděla, že cesta umělce je těžká. Vystudoval vysokou školu a dnes je z něho lesní Ing. a Ph.D., pracuje na fakultě v Suchdole a přednáší mladým budoucím ochráncům lesa. Ale zároveň je textařem a zpěvákem, který vystupuje pod uměleckým jménem Protheus. Byl dvacet let frontmanem české kapely Dymytry. Od roku 2022 se věnuje vlastní sólové tvorbě a po odchodu z Dymytry naplno rozjel vlastní rockovou kapelu Protheus. Myslím si, že je spokojený. Má čas na práci, hudbu i rodinu. Mám ráda jeho muziku, a i když on u operet i muzikálů trpěl, chodil se na mě dívat rád.

Když se vrátíme k vašemu učení, nevěnujete se jen žákům na konzervatoři, ale máte i soukromé hodiny.

Učím zpívat nejen výkonné umělce, třeba herce z pardubického divadla nebo z Mladé Boleslavi, ale i mladé talentované děti, které se připravují na kariéru, což je teď právě Sofie Kovářová. Je to strašně prima holka, která si svůj hlásek schovávala. Zlehka pípala jako kuřátko a já jí hned ze začátku řekla: „Nic se neboj, to zvládneme.“ Rozumíme si, ona hlavně pochopila, že to s ní myslím dobře, že výtky či opravy neznamenají nic zlého, naopak. Sama vím, že někdy kritika nemusí být člověku příjemná. Sofie zpívá krásně, ale jsme teprve na začátku a bude to ještě dlouhá cesta.

Slyšela jsem, že i dívky v pubertě mutují.

Ano. U někoho je to hodně znatelné, u někoho méně. Myslím si, že Sofinka bude ta, dej Bůh, méně problematická, ale musí se s tím strašně opatrně, hlas se jí krásně otvírá a ona má chuť na sobě pracovat, za což jsem vděčná a ráda jí předávám své zkušenosti.

Mě by zajímalo, jak by měli tito mladí studenti o svůj hlas pečovat.

Já jim v žádném případě nic nezakazuji. Herci toho tolik nepotřebují, a i když jsou trošičku v indispozici, mohou hrát a jejich hlas je i charismatický. Ale zpěvák to má trochu jinak, je to celoživotní řehole. Já osobně nemohla pít studené nápoje, zmrzlina bohužel byla až o prázdninách. Ale každý to máme jinak. Podle mě na to není žádná rada ani recept. To si musí člověk vychytat sám.

Stalo se vám, že jste měla jít na pódium a hlas prostě stávkoval?

To bylo jednou ve Vídni, kde jsem byla s Československou lidovou armádou jako host a měla zpívat v operetě Čardášová princezna. A já do rána ochraptěla. Dali mi kalciovku s celaskonem do žíly, která uvolní krk, takže jsem mohla večer zpívat. Po vystoupení jsem pak však nemluvila. Když bylo nejhůř, dávala jsem si Priessnitzův zábal na krk, pila třeba teplou malinovou šťávu, inhalovala, dávala mastný špek na suchý krk a fungovala i syrová vajíčka.  Je to sice zvláštní, ale v zoufalství už uděláte všechno.

Často má člověk sucho v krku, když spí v teplé místnosti.

Proto dodnes vypínám topení. Celá rodina byla se mnou solidární. Proto jsme si všichni pořídili na spaní kulichy, aby nám nebyla zima a neměli jsme rampouchy u nosu.

Když mluvíme o vás, přemýšlím, jak vaši rodiče přišli na to, dát vám jméno Galla. Bylo to v té době obvyklé?

Měla jsem tetu v Ústí nad Labem, která ochotnicky hrála v divadle Annu Kareninu, a ta se jmenovala Galla Dvořáková. Tenkrát toto jméno bylo i v kalendáři, 16. dubna, pak to změnili na Irenu. Původem je Galla z Francie. Sama tedy znám jen Galu Dalí, manželku a múzu surrealistického malíře Salvadora Dalího. Já jsem tedy s dvěma l. Byla jsem poslední, třetí dítě v pořadí a maminka už nevěděla, jaké jméno mi dát. A tím, že nevěděla, jestli budu kluk, nebo holka, zavázali jí oči, ona listovala v kalendáři, a když to bude holka, ukázala na Gallu, a když to bude kluk, sáhla na Vítka.

V roce 2022 jste dostala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opereta a muzikál. Jaké to pro vás bylo?

Samozřejmě jsem měla obrovskou radost, nejdříve jsem myslela, že radostí omdlím. Byl to pro mě takový krásný dárek ke kulatým narozeninám.

Máte za sebou nespočet nádherných rolí. Jsou některé pro vás ty nezapomenutelné?

Ráda vzpomínám na všechny, přestože mě některé bavily víc, některé míň. Ale pokud mám nějakou vypíchnout, tak role v Čardášové princezně, s tou jsem jezdila i do zahraničí, jako je Maďarsko, a nejvíce na Slovensko. Mohu jmenovat další své oblíbené role – Rose Marie v operetě Rudolfa Frimla, Manon Lescaut v muzikálu Jindřicha Brabce, Eliza Doolittlová v My Fair Lady, Irena Molloyová v Hello, Dolly!, titulní role v Mam’zelle Nitouche. Je toho hodně a děkuji do nebes, že mě potkala jedna krásnější role než druhá. Ještě i v pozdějším věku jsem hrála zralé kněžny, například ve Zvonokosech nebo v Čardášové princezně.

A nechystáte nic nového?

Ne. Jsem ráda, že mám čas na své studenty. A hlavně se mohu věnovat i vnoučkům. Ale nezřekla bych se zajímavé nabídky. Mám teď úžasného žáka, který ukončil konzervatoř a současně nyní studuje operní režii na JAMU v Brně. Ten mi říká, že mě brzy obsadí do role v Božské Florence. Bohaté ženy, jejímž jediným snem je zpívat. Bohužel její hudební nadání a hlas jsou jednoznačně příšerné. Ve filmu ji hrála Meryl Streep. Takže já se možná ještě někdy v 80 letech dočkám, že mě můj milovaný žák Jakub Černý ještě obsadí, a s ním bych do toho šla (smích).

Máte tedy i jiné plány?

Přeji si zdraví pro sebe i celou rodinu a nejbližší, to je to nejdůležitější. Jinak se orientuji na úspěchy svého syna a svých žáků. Užívám si synovy rockové koncerty, snažila jsem se ho pěvecky vybavit, aby i po trojáku měl hlas jak zvon a neměl problémy. Za to mi ostatně i mnohokrát poděkoval.

Ale čas na sebe si uděláte?

Ráda chodím pěšky, jsem velkým chodcem. Těším se na léto v Nasavrkách, kde mám svůj oblíbený rybníček, kam chodím po celé léto plavat. Jinak jezdím do termálních lázní, k moři nebo na zmíněnou chalupu v Nasavrkách.