Koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim zůstává jedním z nejtemnějších symbolů druhé světové války. Na tomto místě přišlo o život více než 1,1 milionu lidí – převážně Židů, ale také Poláků, Romů, sovětských zajatců a dalších obětí nacistického režimu. Osvětim nebyla jen táborem, ale rozsáhlým systémem, jehož cílem bylo zotročit a vyhladit celé skupiny obyvatel. Plynové komory, otrocká práce i lékařské pokusy se staly součástí každodenní reality těch, kteří se do tábora dostali. Vzpomínkou na Osvětim vyjadřujeme úctu obětem a zároveň odpovědnost, aby se nic takového už nikdy neopakovalo.
Nacistický tábor Osvětim je místem největšího masového vraždění na jednom místě v dějinách. Podle údajů osvětimského muzea v táboře zahynulo přes 1,1 milionu lidí (z 1,3 milionu osob, které tam byly poslány) - jeden milion Židů, až 75.000 Poláků, 21.000 Romů, 15.000 sovětských válečných zajatců a 15.000 příslušníků dalších národností.
Tábor Osvětim (německy Auschwitz) byl na rozkaz druhého muže nacistického Německa, šéfa jednotek SS i gestapa Heinricha Himmlera z 27. dubna 1940 založen v blízkosti stejnojmenného polského městečka. První vězňové - především Poláci věznění z politických důvodů - sem byli zavlečeni v červnu 1940 a v táboře je využívali k otrocké práci.
V březnu 1941 poručil Himmler vedle základního tábora postavit druhý rozsáhlejší komplex, který byl nazván Osvětim II - Březinka (Birkenau). Ten se stal největším střediskem určeným k vyhlazování evropských Židů.
V březnu 1942 byl v blízkých Monovicích založen tábor Osvětim III, zvaný Buna, kde si německá firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu kaučuku. K Osvětimi náleželo také přes 40 pobočných pracovních táborů.
V první plynové komoře v Osvětimi I byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny vražedné účinky cyklonu B - látky užívané pro deratizaci. Později byly v Březince postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na 6000 lidí.
Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Obětí největší a zároveň poslední vlny deportací se stalo v polovině roku 1944 několik stovek tisíc maďarských Židů. Od října 1942 do října 1944 bylo do Osvětimi deportováno také více než 46.000 vězňů z terezínského ghetta. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře, s nímž je spojena největší hromadná vražda československých občanů v noci z 8. na 9. března 1944, kdy nacisté zabili 3792 židovských mužů, žen a dětí.
Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci (tedy na "Vernichtung durch Arbeit" - vyhlazení prací), a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Ty byly maskovány jako sprchy, což mělo oběti přesvědčit, že jde o dezinfekční opatření před prací. Nápis "Arbeit macht frei!" - práce osvobozuje - nad hlavní bránou kmenového tábora, byl ukázkou nacistického cynismu. Jednou z nejsmutnějších kapitol tábora byly pseudolékařské pokusy prováděné na vězních nacisty. Neblaze proslulým se stal zejména "Bílý anděl" Josef Mengele.
V lednu 1945 kvůli postupu Rudé armády nařídilo velení SS evakuaci a asi 58.000 vězňů schopných pohybu bylo přinuceno k tzv. pochodu smrti do jiných táborů. Zůstali jen nemocní, z nichž příslušníci SS krátce před osvobozením stovky zavraždili, jiní zemřeli hladem a vyčerpáním. Tábor byl osvobozen 27. ledna 1945 vojáky 60. armády prvního ukrajinského frontu. V té době v táboře pobývalo jen 7650 zbědovaných lidí.
K vězňům osvětimského tábora patřilo také na 50.000 československých občanů - Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi 6000. Ztráty v Osvětimi představovaly více než polovinu z celkových 80.000 zavražděných nebo zemřelých Židů z Čech a Moravy za druhé světové války. Smrt v Osvětimi našlo také na 5000 českých Romů, jen v noci z 2. na 3. srpna 1944 zde bylo zavražděno 2897 Romů ze 14 zemí.
Z Osvětimi uprchlo podle serveru holocaust.cz celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (po válce začal užívat jméno Rudolf Vrba), kteří poprvé podrobně informovali svět o prožitých hrůzách.
Velitelé tábora Rudolf Höss a Arthur Liebehenschel a 22 bývalých dozorců bylo polským soudem odsouzeno k smrti a v roce 1947 popraveno. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963-1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.
