Petr Jákl: Když se člověk nebojí riskovat, často si štěstí vytvoří sám

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Vždycky jsem snil o tom, že se stanu judistou. Mým největším vzorem byl můj otec, první český olympionik v judu, a já jsem chtěl jít v jeho stopách – dostat se na olympiádu. Dokonce jsem si stanovil jasný cíl: vyhrát hry v roce 2000. Šel jsem za tím s obrovským odhodláním a málem se mi podařilo kvalifikovat se už na olympiádu v Atlantě v roce 1996. Nakonec to ale vyšlo až v Sydney 2000. Sice jsem nezískal zlato, skončil jsem třináctý, ale ten zážitek byl nezapomenutelný. Byl to jeden z nejlepších dnů mého života. Bohužel jsem se zranil a dál jsem už v judu nemohl pokračovat. 

Od judisty a kaskadéra k úspěšnému producentovi. Jaké dovednosti z bojových sportů se vám hodí ve filmovém průmyslu?

Nejvíc mi pomohly pevná vůle a houževnatost. Díky nim člověk lépe snáší rány – doslova i obrazně. Ve sportu jsem se nejvíc naučil z proher, a stejné to je i v byznysu. Výhry jsou skvělé, ale snadno člověka ukolébají a oslabí jeho odolnost. Proto občasný neúspěch není jen nevyhnutelný, ale dokonce žádoucí.

Když se podíváte zpět na svou karié­ru, co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Mým největším úspěchem je, že jsem dnes tam, kde jsem – a můžu točit filmy pro celý svět. Když mi svěřili režii Kajínka, byl to pro mě obrovský šok, protože jsem nikdy režii nestudoval. Ale právě díky tomu jsem mohl natočit svůj druhý film Ghoul, následně Jana Žižku, a nakonec se dostat k produkování amerických filmů. Jan Žižka mi otevřel dveře do Hollywoodu – bez něj bych nejspíš dál točil jen v Čechách.

Jste nejen režisér, ale i producent. Jak se vám daří balancovat?

Režie mi je bližší, ale zároveň je mnohem náročnější. Když režíruji film, zabere mi to obvykle tři až pět let. Pro srovnání, jako producent zvládnu za rok udělat kolem pěti filmů. Například už přes dva roky pracuji na dokumentu o herci a hollywoodském rebelovi Mickey Rourkovi, a přitom stále zvládám i produkci. Všechny filmy, které jsem dosud režíroval, jsem zároveň produkoval a můžu říct, že jsem často sváděl ostré vnitřní souboje mezi sebou jako režisérem a sebou jako producentem. Režisér chtěl často šílené věci, zatímco producent se je snažil udržet v mezích reality.

Máte nějaké rituály, které vám pomáhají najít inspiraci?

Když připravuji film, naprosto se do něj ponořím. Žiju jím, myslím na něj ve dne v noci a nechávám se jím pohltit. Když jsem například pracoval na hororu Ghoul, který byl o kanibalovi Andreji Čikatilovi, celé noci jsem sledoval materiály o kanibalech a sériových vrazích. Doslova jsem tím byl posedlý, nebyla to jen práce, ale intenzivní ponor do temnoty, kterou jsem chtěl co nejautentičtěji přenést na plátno.

Co vás vedlo k tomu, pustit se do filmu V pasti, který je remakem argentinského snímku 4×4?

Určitě se od originálu hodně liší. Dnes jsem v Los Angeles jel taxíkem bez řidiče. A právě o to jde, technologie se posouvají mílovými kroky a my jsme chtěli jít s dobou. Věci, které dřív působily jako sci-fi, jsou dnes realitou a to jsme chtěli ve svém pojetí ukázat.

Jaké výzvy jste musel překonat při natáčení tohoto filmu? Co vás třeba během tvorby překvapilo?

Od začátku to byl mimořádně náročný projekt. Během příprav jsme museli několikrát vyměnit nejen režiséra, ale i hlavního herce. Samotné financování a natáčení bylo komplikované, ale největší výzvou byla výroba hlavního záporáka filmu – auta. Jeho výroba nás stála milion dolarů, protože jsme museli vytvořit nejen plně funkční verzi, ale i speciální modely přizpůsobené pro natáčení. Některá auta byla upravena tak, aby neměla střechu nebo boční dveře, což umožnilo detailní záběry z interiéru. Byla to obrovská investice, aby výsledek za to stál.

Ve filmu účinkují takové hvězdy jako Anthony Hopkins nebo Bill Skarsgård. Jaké to je, pracovat s hereckými legendami, které mají za sebou desítky let zkušeností?

Bill i Anthony byli úžasní. Obecně platí, že herci bývají velmi pohodoví, ale daleko větší komplikace často přinášejí lidé kolem nich – agenti, právníci nebo manažeři. Je to součást jejich práce, takže se jim to nedá zazlívat, ale někdy to natáčení značně ztěžuje. Na druhou stranu ty největší hvězdy, se kterými jsem měl možnost pracovat, Robert De Niro, Al Pacino nebo Mel Gibson, byli neuvěřitelně příjemní a profesionální. Práce s nimi byla radost.

Jak se připravujete na režii herců takového kalibru? Přistupujete k nim jinak než k méně zkušeným hercům?

Dodnes si pamatuji ten moment, kdy Michael Caine přijal roli v Janu Žižkovi. Hlavou mi proběhlo: „Jak mám já režírovat držitele dvou Oscarů?“ Ale pak jsem si řekl – úplně stejně jako každého jiného. A přesně tak k tomu přistupuji. Je mi jedno, jestli herec má Oscara, nebo je to jeho první film. Kaž­dý potřebuje individuální přístup, ale ten nesouvisí s tím, jak je slavný, spíš s tím, jak pracuje, jak přemýšlí a co potřebuje k tomu, aby podal ten nejlepší výkon.

Anthony Hopkins je známý svou precizností a intenzitou na place. Zažil jste s ním během natáčení nějaký okamžik, který vás obzvlášť zaujal?

Hned první den natáčení jsem ho sledoval při práci. První záběr nebyl úplně dokonalý, něco tomu chybělo. Ale během tří opakování se odehrálo něco neuvěřitelného, najednou se z něj stala filmová postava. Skutečná proměna, kterou nešlo přehlédnout. Pro mě je jedním z nejlepších herců všech dob a sledovat ho přímo na place byl naprostý zážitek. Je fascinující vidět takové mistrovství v přímém přenosu.

Vy jste ale již dříve s Hopkinsem pracoval na filmu Česká spojka.

Před 25 lety se v Praze natáčel film, ve kterém jsem dostal roli ruského zabijáka, který šel po Hopkinsovi. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, kam mě osud zavede. Když jsme se teď znovu potkali, shodli jsme se, že život je opravdu nevyzpytatelný. Ani on by nečekal, že ho jednou budu najímat jako producent do svého filmu. Byla to zvláštní, ale skvělá životní otočka.

Jaké jsou rozdíly mezi prací na ­hollywoodských produkcích a projektech v Česku?

Samozřejmě že rozpočty jsou násobně vyšší a s velkými hvězdami přichází i složitější logistika. Každá z nich má kolem sebe rozsáhlý tým a je potřeba zajistit spoustu věcí, na které jsou herci zvyklí. Všechno se musí detailně plánovat a hlásit předem. Kromě toho je zásadní rozdíl i v systému financování. Díky velkým jménům lze filmy předprodat distributorům po celém světě, což výrazně snižuje finanční riziko a pomáhá pokrýt náklady na realizaci ještě předtím, než se vůbec začne natáčet.

Co je pro vás největší výzva v roli producenta?

Skloubit více projektů najednou je náročné, ale už jsem si na ten režim zvykl. Nejtěžší je obsazování známých herců, jsou extrémně vybíraví a rozhodují se nejen podle scénáře, ale i podle osobních vazeb. Na začátku se mi to zdálo téměř nemožné, ale postupem času jsem si vybudoval vztahy s manažery, agenty i samotnými herci. Díky tomu je teď všechno o něco jednodušší. Například Bill Skarsgård je ve filmu právě díky našemu přátelství.

Jak se vám daří skloubit pracovní nasazení s rodinným životem?

Na tohle jsem si vždycky dával velký pozor. Rodina je pro mě prioritou a snažím se jí věnovat co nejvíc času. S dětmi trávím prakticky veškerý svůj volný čas už od jejich raného dětství, protože vím, že tyhle okamžiky jsou jedinečné a už se nikdy nevrátí. Navíc hodně pracuji z domova, takže jsme spolu opravdu často. A i když mám nabitý program, vždycky si najdu čas, abych byl součástí jejich života.

Jakou roli hraje sport ve vašem životě dnes?

Každý den ráno dvě hodiny posiluju, jedu na rotopedu a otužuju se. Bez toho bych nebyl schopen fungovat. Je to taková moje droga.

Co vás naposledy opravdu nadchlo, ať už ve filmu, literatuře, nebo umění obecně?

Pozoruji na sobě, že jsem stále náročnější divák i čtenář. Každý týden přečtu tři až pět scénářů a nejvíc oceňuji originalitu – něco, co mě dokáže překvapit, zaujmout a co vybočí z očekávaného vzorce. V poslední době mě hodně zaujal seriál American Primeval (Kdysi dávno v Americe, pozn. red.). Má silný příběh, skvělou atmosféru a objevuje se v něm působivá filmařina, což jsou přesně ty prvky, které mě na projektech nejvíc přitahují.

Máte nějaké životní motto, kterého se držíte?

Mám. Po tátovi. „Když nejde o život, tak jde o hovno.“ :-) A skvěle to funguje.

Věříte na osud, nebo na to, že si člověk svůj úspěch musí tvrdě vydobýt?

Věřím, že člověk dokáže cokoliv, pokud na sobě tvrdě pracuje a jde si za svými sny. Klíčem je nevzdat se při prvním neúspěchu a nenechat se jím zastrašit. Samozřejmě že trochu štěstí je taky potřeba, ale i tomu se dá jít naproti. Když člověk vytrvá, hledá příležitosti a nebojí se riskovat, často si to štěstí vytvoří sám.

Jaké jsou vaše plány na jaro, ať už pracovní, nebo soukromé? Chystáte se na dovolenou?

Měl by se dotáčet film, o kterém zatím nemůžu mluvit, a zároveň pravděpodobně roztočíme další dva projekty. K tomu jsme právě dokončili horor, který teď půjde do střihu, a to je fáze, kterou z celého procesu miluju nejvíc. Právě do střihu se obvykle zapojuju nejintenzivněji, asi stejně jako do tvorby scénáře. A kromě práce nás čeká ještě jedna důležitá věc – dovolená. Po tomhle nabitém období to bude zasloužený odpočinek.