Že se stane spisovatel a napíše desítky knih, ho jako dítě opravdu nenapadlo. Ale vždycky rád četl a hlavně během náhradní vojenské služby, kterou trávil dozorem v počítačové učebně, chtěl nějak smysluplně zaplnit čas. A tak začal psát. Postupně vytvořil fanouškovské příběhy ze světa Star Treku, oživil svět Sherlocka Holmese a propojil ho s golemem a hlavně začal pracovat na vzpomínkových titulech s hvězdami tuzemské kultury. „Jako fanoušek českého filmu jsem vděčný za spolupráci s Jiřinou Bohdalovou, Ivou Janžurovou, Václavem Vorlíčkem, Veronikou Žilkovou, Helenou Vondráčkovou a za naše společné knížky,“ říká v našem rozhovoru PETR MACEK.
Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěl být spisovatelem?
Upřímně, nikdy jsem jako dítě takový sen neměl. Vůbec by mě to nenapadlo. Už jenom proto, že jako student jsem v češtině nijak nevynikal a moje známky byly spíše průměrné. A to ještě se zatnutými zuby. Měl jsem rád počítačové hry, byl filmovým fanouškem, měl rád komiksy… Ale je pravda, že do toho všeho jsem hodně četl a ve škole mi vždycky chválili sloh. Měl jsem fantazii. Když jsem potom musel v rámci náhradní vojenské služby trávit hodně času jako dozor v počítačové učebně, nechtěl jsem ty hodiny promrhat a napadlo mě, že zkusím něco napsat. Jen tak, z nudy, jsem začal ťukat do klávesnice. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že o 25 let později budu mít na kontě několik desítek knih, považoval bych ho za fantastu. Ale dobrého korektora potřebuji dodnes.
Co vás jako dítě nejvíce zajímalo?
Bavily mě superhrdinské komiksy a třeba televizní seriál Star Trek. Právě ten jsem si půjčil jako takové cvičné kolbiště pro můj první text. Zkusil jsem vzít postavy, které jsem znal, a při zachování určitých mantinelů pro ně vymyslet originální příběh. Říká se tomu fan fiction. Ani by mě nenapadlo to někde nabízet, ale dal jsem to číst známému, který provozoval o seriálu web, ten to poslal dál a najednou mi zavolal Tomáš Jirkovský, který tehdy v Česku vydával licencované startrekovské knížky, že by to rád publikoval. Cítil jsem se jako king a hned začal psát dál, byla to pro mě obrovská vzpruha.
Kdy jste objevil svět Sherlocka Holmese?
Moje první seznámení se Sherlockem neproběhlo přes knihu, ale přes Čtyřlístek, pro který příběhy vytvářeli Rudolf Čechura s Marcelem Steckerem. A pak tu byla televizní inscenace Zdeňka Zelenky Šplhající profesor, kterou jsem jako dítě viděl. Holmese hrál Viktor Preiss a Watsona Josef Somr. Byla to úžasná hříčka, takže když jsem potom o letních prázdninách u babičky v jižních Čechách narazil na Doyleovy knížky, hned jsem po nich sáhl.
Následně jste Sherlockovi věnoval své první romány. Čím vás slavný detektiv tak fascinuje?
Bavil mě svět staré Anglie, doba plynových lamp, koňských drožek a mlhy, ve které se může stát cokoli. Jak říká právě Zdeněk Zelenka, tenhle žánr klasické detektivky moderní technologie zničily. Každého hned najdete přes mobil nebo digitální stopu, kriminalisté mají ku pomoci skoro až vědecko-fantastické postupy, DNA, analýzy a další pomůcky. Jako občan jsem nadšený a cítím se bezpečnější, jako autor detektivek jsem frustrovaný, že se zločin hodně přesunul do světa, jemuž nerozumím. Proto mám rád Holmese, který si vystačí s neúprosnou logikou, pozorovacími schopnostmi a encyklopedickými znalostmi.
Vaše sherlockovské knihy vyšly nejen v České republice, ale rovněž v zahraničí, dostupné jsou rovněž v angličtině. Jak právě třeba čtenáři z Velké Británie reagovali na to, že se dalších příběhů jejich legendární postavy ujal spisovatel z České republiky?
Sherlock je v podstatě univerzální typ detektiva, a pokud vymyslíte důmyslný zločin a logickou cestu k jeho vyřešení a načerpáte k tomu správné reálie a kontext, může jeho příběhy psát kdokoli. Hranice jsou jen v našich myslích. Člověk přirozeně nechce vypadat hloupě, takže faktografii konzultuji s odborníky a rodilými Angličany. Reakce, které mi ze zahraničí přicházejí, nebývají na mou národnost, ale spíš na způsob, jakým Holmesovu postavu vedu. V knize Sherlock Holmes & Golemův stín, která se mimochodem odehrává v Praze, jsem se k té postavě totiž zachoval trochu kacířsky, za což jsem si vysloužil množství kritiky. Zároveň mě to ale zapsalo do povědomí holmesologů a jedná se o jednu z mých nejúspěšnějších knih, vyšla jak v Anglii, tak třeba v Itálii. Ale nemůžu vám říct, o co přesně šlo, to bych vyzradil pointu.
Oživujete ale rovněž dalšího legendárního hrdinu – Péráka. Jaká cesta vedla k němu?
Také přes Sherlocka! V Anglii knihy totiž vydávám u stejného vydavatelství jako výtvarník Petr Kopl, který dělá o Sherlockovi komiksy, a tamní vydavatel se zeptal, jestli se známe. Neznali jsme se, napravili to a sedli si spolu natolik, že jsme si řekli, že nějaký komiks uděláme i spolu. Vymysleli jsme si superhrdinu Zázraka a k němu svět plný postav české mytologie, včetně Péráka. A právě ten mezi čtenáři rezonoval natolik, že získal svoji vlastní sérii. Už s ním vyšly tři grafické romány a na rok 2026 jsou s Pérákem připravené další dva projekty. Tomuhle našemu vzájemně propojenému světu říkáme „dechberoucí univerzum“. Dohromady ho tvoří už asi devět titulů s našimi superhrdiny. A ano, přiznáváme inspiraci Avengers a Marvelem.
O Pérákovi kolují různé legendy a různé fantazie, například spisovatel Dalibor Vácha si pohrál s. myšlenkou, že by jeho předobrazem mohl být Václav Morávek z odbojové skupiny Tři králové. Jak o Pérákovi přemýšlíte vy?
Předně musím říci, že mě překvapuje, že se Pérák, jehož legenda žije od druhé světové války, zatím tak málo propsal do české popkultury. Na to, jak velký je to pojem, je Pérák nevyužitý. Autorů, kteří se mu věnovali nebo věnují, v knihách nebo na divadle, je hrstka. Proto jsme se ho s Petrem Koplem velice rádi chopili a vybudovali mu superhrdinský status, jaký si zaslouží. Vidíme ho jako takového českého Batmana s pružinovými botami, trochu nejednoznačnou postavu s tragickou minulostí, který si jde jako buldozer za svojí spravedlností. A při tom v kulisách staré Prahy a v trochu pulpové atmosféře pátrá po historických artefaktech, bojuje s nacisty a později i komunisty a v určitém bodě se rozhodne, že toho bylo dost a pověsí svoje skákací boty na hřebík. Dodržujeme totiž premisu, že Pérák po druhé světové zmizel, a my se snažili vysvětlit proč. Právě o tom je náš nejnovější komiks Pérák: Armáda poražených.
Vaše příběhy se objevují rovněž v časopisu ABC. Jaký vztah máte k tomu legendárnímu titulu?
Abíčko je absolutní klasika, však dalo světu komiksy jako Kruan nebo Malý bůh. Pro mě a pro Petra Kopla je to takový domovský přístav, za což patří obrovské poděkování současnému šéfredaktorovi Zdeňkovi Ležákovi. Ona tvorba komiksu je ohromně nákladná a časově náročná práce a bez ABC by to nešlo. Původně jsme s Koplem naše příběhy vydávali jako samostatný měsíčník, vyšlo tak pětadvacet čísel původního Dechberoucího Zázraka, ale takové tempo nešlo ve dvou lidech dlouho udržet. Tehdy nám otevřelo brány právě ABC. V něm vytváříme čtyři strany komiksu za měsíc a vždy po skončení cyklu jej vydáváme jako ucelenou knihu. Je to model, který nám autorsky maximálně vyhovuje. Teď začne vycházet na pokračování další Pérák: Relikviář svatého Maura.
Ve stejném vydavatelství pracujete pro Blesk. Co vás baví na novinařině?
Stručně se dá říci, že žádný den není stereotypní a každý den se setkávám se zajímavými lidmi. Pro Blesk točím převážně velké profilové rozhovory s osobnostmi, mám v zásadě volnost v tom, koho si vyberu a pozvu. Jak fanoušek českého filmu a kultury se tak setkávám s těmi, které obdivuji a které mám rád, takže to považuji za práci snů.
Máte blízko k slavným osobnostem, k celebritám, napsal jste o nich a často s nimi řadu knih. Kdo vás při této práci nejvíce překvapil?
Ano, měl jsem to štěstí, že s mnoha osobnostmi jsem navázal přátelské vztahy a v řadě případů na základě toho později vznikly i knihy, ať už k životním jubileím, nebo jiným milníkům. Vždy mě bavila právě ta práce na knížce, setkávání se s tím či oním respondentem, tvůrčí kvas, dlouhé debaty. Kdysi jsem udělal i knížku takzvaně o někom bez někoho, ale zjistil jsem, že mě to moc nebaví. Bývá to jen sbírka rešerší nebo informací z druhé roky, což mě jako autora nevzrušuje a jako čtenáře nebaví. Asi nejvíc mě překvapila Veronika Žilková – tím, s jak nebývalou otevřeností se ke své biografii postavila.
Jaká z těchto vašich knih měla největší čtenářský úspěch? Ta o Karlu Gottovi?
Asi ano, tam jsou prodeje v desítkách tisíc výtisků. Jmenuje se Takový byl Karel Gott a jsou v ní rozhovory se všemi klíčovými spolupracovníky Karla Gotta, kteří popisují své zážitky s ním. Nekopíruje to jeho autobiografii, naopak nabízí pohledy a postřehy jeho okolí, historky veselé i jímavé, mnoho fotografií a podobně. Velký zájem byl i o životopis Veroniky Žilkové a také o knížku Naprosto nezbytná Hana Zagorová. Tu jsem s Hankou připravoval k jejím 75. narozeninám, aniž bychom tušili, že se její zdraví brzy tak zhorší. Často jsme se scházeli u ní doma v Podolí, Hanka si dala skleničku šampíčka a vyprávěla. Ještě jsme plánovali i velký knižní křest na chystaném koncertu v Lucerně, ale k němu už nedošlo. Hanka ho na radu lékařů zrušila a žádný další už pak bohužel nebyl. Pamatuji si, jak jsem Hance přivezl vytištěnou várku knížek. A protože jich bylo asi padesát a balík byl těžký, hnul jsem si u ní přede dveřmi zády. Skřípnutý nerv, šílená bolest. Téměř mě musela křísit! Po chvíli se mi udělalo dobře a Hanka mi ještě podepsala pár knížek pro moje rodiče, což bylo naposledy, co jsme se viděli. Psala mi pak ještě zprávu, že v nemocnici čte moji detektivku, právě Golemův stín, a že se jí moc líbí. Byla totiž velká čtenářka a knížkami si krátila dlouhý čas na kapačkách. Moc tady chybí.
Jak najít ideální prostor pro to, nebýt moc „bulvární“, ale zároveň dostatečně zajímavý?
To slovo bulvár se podle mého soudu stalo bezobsažnou nálepkou. Co to je bulvární? Každý, kdo něco tvoříme, chceme zaujmout, přinést něco nového, poutavého. Televize chtějí sledovanost, noviny čtenost, autoři prodejnost. A ta hranice je velice subjektivní. Já ve svých knihách a rozhovorech jdu pouze tam, kam mě respondenti pustí. Lidský život ale tvoří série silných i slabších momentů, a pokud chce umělec vyprávět svůj životní příběh a inspirovat, patří k tomu i výpověď, jak se nepřízni postavit. Navíc ke každému tématu se dá přistoupit z různých stran. Nedělám nic krumpáčem a lopatou. Blesk se svou nálepkou bulváru bojuje proti psím množírnám a dosáhl velkých úspěchů proti šmejdům všeho druhu, věnuje se charitě. Veřejnoprávní Česká televize má pořad 13. komnata, který probírá to nejniternější soukromí slavných. Nikdo jí za to do bulváru nespílá. Ale za to, že je něco bulvárem, není třeba nikoho tepat, vše je pouze o poptávce a nabídce.
Zachytil jste ale třeba i vzpomínky režiséra Václava Vorlíčka, který v knize celkem bez servítků kritizuje všemi milovanou Libuši Šafránkovou. Rozmlouváte někdy vašim respondentům něco, co sami chtějí napsat?
Nenazval bych to rozmlouváním, ale bavíme se o tom. Žádný člověk není černobílý a určitě takhle plochou nebyla ani paní Šafránková, kterou jsem osobně neznal. Nemyslím, že ji pan Vorlíček ve svých vzpomínkách Pane, vy jste režisér! nějak bezobsažně kritizoval, jen hovořil o svých pocitech z toho, jak paní Šafránková v pozdějších letech k pohádce, která z ní udělala ikonu, na veřejnosti přistupovala. Mrzelo ho to. A řekl to, myslím, velice decentně. Obecně se občas stává, že respondenti v rozhovorech něco řeknou, ale při autorizaci si to zpětně rozmyslí. Pak si o tom povídáme, záleží na tom, jestli vynechaná pasáž neublíží kontextu, protože se může jednat o moment, historku, která byla určující pro navazující vyprávění, dokreslovala pocity, motivace a podobně.
Co je vůbec nejzásadnější při tomto druhu psaní?
Myslím, že vzájemný respekt. Občas dostávám otázku, jak se mi daří získat důvěru lidí, s nimiž píšu. Říkám na to, že se nijak prvoplánově ničí důvěru získat nesnažím. Já osobnosti, které ke spolupráci oslovuji, mám opravdu rád, znám jejich práci, role, působení, vazby, zajímám se o ně dlouhodobě. A je často těší, že je tu někdo, komu nemusejí zdlouhavě vysvětlovat každé jméno, které zmíní, souvislosti a podobně.
Máte vysněnou osobnost, s níž byste rád psal knihu?
Zatím mám tolik práce, že nesním. Jako fanoušek českého filmu jsem vděčný za spolupráci s Jiřinou Bohdalovou, Ivou Janžurovou, Václavem Vorlíčkem, Veronikou Žilkovou, Helenou Vondráčkovou a za naše společné knížky. Ale hrozně lituji, že řadu osobností jsem nestihl, byť třeba jen o pár let, než jsem se začal prosazovat v této branži. Ale co vím od společných známých, určitě bych si dobře rozuměl třeba s Jiřím Sovákem nebo Helenou Růžičkovou. Zdá se mi, že by byli moje krevní skupina.
Na co dalšího se mohou čtenáři od vás těšit?
Mám napilno. Zmínil jsem nový komiks na pokračování s Pérákem pro ABC. Pracuji také na další kolekci povídek se Sherlockem Holmesem, jejich spojující linkou budou sexuální zločiny staré Anglie. Moje holmesovské knihy vznikají také jako audioknihy pro můj YouTube Petr Macek a Herohero, načítá je herec Igor Bareš. A co se osobností týče, rád bych připravil novou výpravnou knihu s Helenou Vondráčkovou k jejím blížícím se kulatinám a v merku mám také Pavla Zedníčka. Uvidíme, jak mi budou hvězdy nakloněny. Ty na nebi i ty mezi námi.
PETR MACEK
Narodil se 23. dubna 1981 v Praze.
Napsal desítky knih, pravidelně se obrací k příběhům Sherlocka Holmese, ale rovněž k slavným osobnostem české kultury.
Knihy napsal například s Jiřinou Bohdalovou, Ivou Janžurovou, Václavem Vorlíčkem, Veronikou Žilkovou nebo Helenou Vondráčkovou, psal rovněž o Karlu Gottovi nebo Haně Zagorové.
Píše rovněž komiksy, vycházejí v legendárním časopisu ABC a také knižně, aktuální jsou například příběhy o Pérákovi.
Pracuje jako novinář, pro Blesk natáčí velké profilové rozhovory.
Únorové číslo 3/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
