Petr Štáfl: Kovář, který se nikdy nepopálil, není kovář

Přestože řemeslo zvolna upadá, Česko i tak zůstává kovářskou velmocí. Umělecký kovář Petr Štáfl je toho důkazem a jeho povolání je pro něj především vášní. „Jedna ze zakázek, na které jsem pyšný, je křížová cesta. Je umístěna ve volné přírodě doslova naproti vratům do mé dílny.“

Každý kus kovu v jeho rukou ožívá a získává jedinečný charakter. „Kov je pro mě prostředek k vyjádření myšlenek, emocí a příběhů. Věnuji se také tvorbě kovových soch, kde spojuji sílu řemesla s uměleckou vizí. Každý kus vzniká s důrazem na detail, pohyb a jedinečný charakter,“ řekl v rozhovoru mladý kovář, jehož inspirací je příroda, lidská dynamika i surová energie samotného kovu.

Kovařina dnes už patří k velmi neobvyklým řemeslům. Přitom Čechy byly doslova kovářskou velmocí. Kdy jste se pro něj rozhodl vy?

Ke kovářskému řemeslu jsem se průběžně vracel celou základní školu, jelikož jsem měl a stále i mám rád historii a toužil jsem si vyrobit zbroj, meč a jiné historické předměty. V deváté třídě, kdy se rozhodovalo, jaký obor budu studovat, jsem tento sen oprášil a přihlásil se ke studiu uměleckořemeslného zpracování kovů se specializací na práce kovářské a zámečnické. Během studia jsem však stále více inklinoval místo k platnéřství (podobor kovářství zabývající se výrobou zbrojí, pozn. red.) k výtvarnému umění a realizaci jak typických kovářských prací na míru, tak i později k práci sochařské. Po maturitě jsem ještě studoval zlatnictví pro rozšíření znalostí materiálů.

Když si řeknu kovář, vybaví se mi hned lamželezo, oheň, uhlí, špína, horko. Jak to vlastně u vás v kovárně vypadá?

Má dílna/ateliér vypadá jako kaž-dá jiná kovárna, kde pracuje umělecký kovář. Nachází se tu srdce dílny, což je výheň, a okolo ní několik druhů kovadlin, které jsou pro kováře posvátné a musí se k nim chovat s úctou. Poté je potřeba spousta druhů kladiv a kleští, kterých mám aktuálně více než dvě stě a stále přibývají další (správný kovář si své nářadí zásadně vyrábí sám). Jsou zde také buchary pro ulehčení těžších prací, ale i modernější stroje jako vrtačky, soustruh, lis, svářečky a jiné.

Kde je přesně vaše dílna a děláte třeba workshopy?

Má dílna se nachází v srdci Vysočiny ve vesnici Uhry u Přibyslavi. Workshopy jako takové nepořádám, ale pokud má někdo vážný zájem si kovářské řemeslo zkusit, tak rád nechám nahlédnout, případně i vyzkoušet. Velice často mou dílnu navštěvují děti ze škol a školek, protože kovářské řemeslo už není příliš časté, ale je velice fascinující. Díky tomu, že Čechy byly a stále dle mého názoru jsou kovářská velmoc, je zde dostatek lidí, kteří se tímto řemeslem zabývají a studují ho, tudíž o budoucnost řemesla se nebojím.

Jak moc je vaše dílna historická a naopak moderní? Jde to vůbec propojit?

Kovářské řemeslo je de facto založeno na tradičním zpracování kovů, které je staré tisíce let, a techniky jsou stále stejné. Samozřejmě dnes už stroje nepohání například vodní kolo, ale princip je stejný. I u tak tradičního řemesla, jako je kovářství, lze využívat moderní technologie. Já osobně mám dvě oddělené linie, a to klasické kovářství, kde se držím starých technik a postupů ve výrobě bran, mříží, plotů a tak dále. Vše je na míru konkrétnímu zákazníkovi a jde o jeden originál. Druhá linie je má výtvarná činnost, především sochařství, kdy částečně opouštím tyto postupy, abych získal větší uměleckou svobodu, a využívám moderní svařování, řezání plazmou a další technologie, které předci neměli.

Musíte mít i fyzičku, abyste svou práci dělal dobře?

Fyzická zdatnost je určitě potřeba, přece jen se zpracovává ocel, která je těžká, ale rozhodně neplatí, že kovář musí být schopný zvedat stovky kilogramů a měřit dva metry. Více než hrubá síla je zde potřeba výdrž. Kovářské řemeslo je založeno na pochopení technik a toho, jak se železo chová, když se ohřeje. Tudíž je toto řemeslo vhodné i pro ženy (ačkoliv jich není tolik jako mužů).

Jak vypadá běžný pracovní den kováře?

Běžný den kováře vlastně neexistuje. Tato práce je velice různorodá a obsáhlá, a to i díky tomu, že nedělám dva stejné kusy. Ke každé zakázce je nutné přistupovat individuálně. Obecné schéma práce je následující – konzultace s investorem, skica konkrétního díla a jeho úprava, finální kresebný návrh a následná výroba.

Jezdíte i na trhy a ukazujete dětem, jak se kove železo?

Na trhy jsem jezdil, když jsem začínal, ještě při škole, ale nyní už z časových důvodů prakticky nejezdím. Jednou za rok se připojuji k akci Dny otevřených ateliérů na Vysočině a otevřu kovárnu široké veřejnosti, aby si lidé prohlédli jak dílnu a staré stroje, tak i to, jak proces kování vypadá naživo. Při této příležitosti si mohou děti řemeslo nejen prohlédnout, ale i vyzkoušet.

Stal se vám někdy nějaký úraz?

Kovář, který se nikdy nepopálil, není kovář, ale vážný úraz se mi naštěstí nestal.

Co je vaší kovářskou doménou?

Věnuji se velice širokému spektru výrobků, takže nějaký typický -výrobek, který by mě charakterizoval, nemám. Dávám si záležet na svém rukopisu, aby má práce, ať už jakákoliv, měla můj výraz.

Pracujete na historických budovách? Mám na mysli třeba restaurátorství na hradech či zámcích.

Přímou spolupráci nemám, ale už jsem restauroval několik kovových prvků pro různé památky v okolí. Je to pro kováře poměrně typická zakázka, jelikož Čechy jsou poseté hrady, zámky, kostely a dalšími památkami, ve kterých je mnoho věcí z kovu, které časem degradují a je nutné je opravit nebo vyměnit.

Vystavujete svá díla?

Své kovové objekty vystavuji poměrně pravidelně v různých částech republiky či v zahraničí. V nejbližsí době budu vystavovat v Galerii 33 pana Richarda Bergmana v Praze. Budou zde vystaveny soubory kovových soch a objektů.

Rodina Štáflova je celkem významná na poli sochařství a malířství. Vybavuje se mi pověstná socha Hnáta na havlíčkobrodské radnici. Váš praprastrýc byl slavný malíř Otakar Štáfl, jehož chalupa v Havlíčkově Brodě je národní kulturní památka. Co byste rád po sobě zanechal vy?

Vědomí významných předků na poli umění mě samozřejmě velice těší a jsem na to pyšný, ovšem snažím se jít vlastní cestou a nevyužívat toho. Jsou pro mě ale velikou inspirací a jakýmsi závazkem se jim alespoň trochu vyrovnat. Osobně bych byl velice rád, kdyby jednou i má práce byla pro někoho inspirací.

Získal jste již vy nějakou zajímavou uměleckokovářskou zakázku?

Jedna z těch, na které jsem velmi pyšný a rád se k ní vracím, je křížová cesta. Je umístěna ve volné přírodě doslova naproti vratům do mé dílny. Celý tento projekt byl výjimečný v tom, že se podařilo obnovit starou polní cestu, podél které je křížová cesta instalovaná, a zároveň i vysázet dubovou alej. Takže je to nejenom umění ve volné krajině, ale i zajímavý environmentální počin. Jinak každá zakázka je výjimečná a u každé se snažím své dovednosti posunout vpřed.

O co je na poli kovářství velký zájem?

Jde především o to, že to nelze koupit v klasickém obchodě. Jsem schopný vyrobit prakticky jakýkoliv tvar. Co se týče konkrétního druhu výrobku, tak asi klasické oplocení nebo různé designové domácí doplňky.