Petr V. Godothor: Jedu si to své a na okolí kašlu

Sám sebe označuje za průkopníka českého bizarního surrealismu, který pracuje s neobvyklými tématy a příběhy. Obrazy, jež jsou vystavované ve sbírkách po celé Evropě, jsou plné jinotajů a skrytých významů, které umocňují emoce a celkový dojem. „Stinné stránky k životu patří. Rozkvetlých luk a váz plných kytek bylo namalováno spousta,“ říká malíř.

Jmenujete se Petr Vašíček. Jak jste přišel k příjmení Godothor?

Toto příjmení mi bylo svým způsobem vymyšleno a přiděleno člověkem, který se mi staral o výstavy v zahraničí. Důvod je jasný: jméno Vašíček bylo pro cizince téměř nevyslovitelné, ať v němčině, nebo angličtině. Za své jméno se samozřejmě nestydím, ale jsem křtěný Petr Pavel. Avšak zjistilo se, že existují dvojčata Petr a Pavel Vašíčkovi a jsou to malíři, což byl sám o sobě dost velký paradox. Mám přezdívku Doktor, tak mi celý život kamarádi říkali. Doktor Godothor je složenina slov GOD (Bůh), THOR (severská mystika, kterou miluji) a HOR (egyptské božstvo).

Byla témata vašich obrazů vždy mystická a filozofická, nebo to přišlo po nějakých životních zkušenostech?

Ne, byl jsem vždycky divné dítě. Zádumčivé, přemýšlivé, které se stranilo kolektivu. Mě nebavilo hrát si na vojáky nebo se honit za míčem na hřišti. V hodině výtvarné výchovy jsme jednou měli kreslit křižník Auroru, já se na to vykašlal a nakreslil jednu postavičku z legendárního animovaného maďarského seriálu Smolíkovi. Přišla učitelka, vyhodila mě z hodiny, dala mi za pět, napsala poznámku, ale obrázek si nechala. Již od osmi let jsem hodně četl, ať to byly Rychlé šípy, či verneovky, a fascinovaly mě ilustrace Zdeňka Buriana.

Jste ale samouk. Proč jste nešel na uměleckou školu?

Za minulého režimu jsme byli silně antikomunistická rodina, takže mi nebylo vůbec umožněno studovat. Nikdo se mnou neřešil, zda mám, nebo nemám talent, takže jsem musel počkat na dobu po sametové revoluci, kdy jsem se mohl začít svobodně projevovat a živit tím, co umím.

Je ve vašich obrazech i nějaké vaše vnitřní poselství, názor nebo skrytý jinotaj na nějakou dobu, osobu či téma?

Každý obraz, vyjma portrétů, má v sobě nějaký skrytý význam. Ale už se našlo pár lidí, kteří myšlenky skryté v mých obrazech rozkódovali.

Ceny za vaše obrazy se pohybují v řádech statisíců. Jak si umělec stanoví cenu, aby ji „nepřepálil“ a sám se nevyšachoval na trhu?

Na to se mě často lidé ptají. Místo odpovědi mohu dát příklad jedné nejmenované slečny, která mi poslala svůj obraz a ptala se mě, kolik si za něj má říct – sama si jej cenila na 70 tisíc korun. Napsal jsem jí, ať se na mě nezlobí, ale že to dílo ve mně nevzbuzuje pocit, aby za něj měla dostat tolik, a že ji musí samo ocenit publikum a čas, ne ona sama. Přestala se mnou komunikovat, ale na jejím Facebooku jsem viděl, že to nabízela za zmíněných 70 tisíc, pak slevila na 60 tisíc, později na 30 tisíc, poté to nabízela za 18 tisíc, aby nakonec klesla na pouhých 1500 korun. Přestala malovat úplně.

Jako malíř a umělec jste citlivější člověk. Máte pocit, že vnímáte nebo cítíte a potom zachycujete věci, které běžný člověk nedešifruje?

Ano, to mi bylo řečeno mnoha biotroniky. Údajně jsem na této zemi jen fyzicky, ale duševně dlím na druhé straně. A až tady splním svůj úkol, budu tam moci jít i fyzicky.

S tím asi není moc jednoduché žít, že?

Ne, to tedy opravdu není.

Jak váš obraz vzniká? Máte v hlavě jasnou představu, co chcete malovat, nebo si třeba pustíte nějakou hudbu a pak podle pocitů tvoříte?

Představu mám vždycky. Takže když chci třeba nakreslit Ježíše bez rukou, držím se přesně anatomie a figurálu (kresba zaměřená na zobrazení lidské figury, pozn. red.). To okolo je pak dílem náhody, experimentu. Něco mi tam vzniká a poté mi najednou v mozku cosi secvakne, začínám tam vidět třeba lebky a potom se to už modeluje samo. V ateliéru mi řve muzika dvanáct hodin denně, bez ní bych nenamaloval ani čárku. Poslouchám od Karla Kryla přes Iron Maiden či King Diamond po Bacha, Vivaldiho a The Exploited. Hrozně mě to uvolňuje a cítím se dobře. Poslouchám, na co mám v danou chvíli chuť a náladu. Mám věci na svém místě, v rohu mi spí pes, je mi fajn a to vše mi dokresluje to vlastní „čmárání“.

V jednom rozhovoru jste říkal, že těžce snášíte tuto dobu konzumu a politické korektnosti. Jsou pro vás obrazy jakousi terapií, kde ventilujete svoji frustraci?

Hm, nesouhlasím se slovem frustrace, jsem jen zdravě naštvaný. Ti lidé nemají právo vzít kousek mě – a já abych z toho byl frustrovaný. Jen mi vadí, jak jsou zlí a podlí, ale nedovolím jim, aby mi sáhli do mého JÁ. Jedu si podle svého a na okolí kašlu, stejně tak jako na všechno a na všechny, protože chci, aby ze mě vyšlo jenom to nejlepší. Takže to nějaká forma terapie určitě je.

Malujete i stinné stránky života. Je to vaše schopnost, nebo záleží na momentální náladě a vnitřním nastavení?

Maluji i stinné stránky, protože k životu patří. Rozkvetlých luk a váz plných kytek bylo namalováno spousta, tak já maluji tu druhou stranu.

A jste schopen s úsměvem namalovat smrt a naštvaný zachytit ptáčka na modré obloze?

Jistě, s tím nemám žádný problém.

Zkoušel jste experimentovat s drogami a malovat pod jejich vlivem?

Ne, nenávidím drogy, takže ani náhodou. Skoro 20 let jsem hrál na bicí v undergroundových, metalových a punkových kapelách a vždycky se držel od drog dál. Mimochodem, ty kapely nebyly nijak známé, nikam jsme se příliš netlačili, ale ta metalová byla na turné se známou kapelou Debustrol. Punková kapela se jmenovala Kadence a vydala jedno CD. Ale měl jsem zdravý úsudek, abych zjistil, že nejsem tak brilantní hudebník, přestože jsem bicí studoval na hudební škole, abych se prosadil, a hlavně mě pořád víc táhlo malování.

Vytvořil jste čtyřmetrový obraz Kytice, ve které jste spojil všech třináct básní ze sbírky Karla Jaromíra Erbena. Co vás k tomu počinu vedlo a proč zrovna Erben? Je to váš zamilovaný básník?

Zbožňuji českou klasiku a Erben do ní patří. Jsem velký vlastenec, byť je to slovo teď hodně zprofanované. Vážím si a jsem hrdý na Čechy, kteří něco dokázali na poli architektury, vědy, něco vynalezli, v něčem byli první. Takže jsem hrdý Čech. K namalování toho obrazu, což mi mimochodem trvalo rok, mě dovedla kazeta s filmem Kytice režiséra F. A. Brabce, který natočil v roce 2000. Je to krásný film, doporučuji.

Ve vašich obrazech je spousta postav a jmen z mytologie. Máte v malíčku bibli a řecké báje?

Řecké báje a pověsti mám hodně načtené, ty jsem četl už milionkrát. Bibli jsem četl také několikrát, ale samozřejmě si ji zpaměti nepamatuji, to snad ani nejde. Než jsem začal malovat Jidáše Iškariotského, hodně jsem o něm přečetl, nastudoval si ho a na to konto ho pak i namaloval. Bibli nerozporuji, ale svými obrazy nabízím jiný úhel pohledu.

Snažil jste se vystavovat třeba v kostele, abyste zjistil reakce věřících?

Měl jsem trošku jinou nabídku: vystavovat v muslimském světě. Nevím přesně, jestli to bylo v Saúdské Arábii, je to už nějakých deset let zpátky, ale bylo mi řečeno, že bych musel splňovat ty a ty podmínky a že by na obrazech nesmělo být to a to. Takže jsem samozřejmě odmítl. Buď chtějí vidět mé obrazy tak, jak jsou, nebo mají smůlu. Nedokážu si představit, že by muslimský malíř ze Saúdské Arábie chtěl vystavovat u nás, někdo ho cenzuroval a řekl mu, že na obrazech nebudou ženy v burkách a podobně. Proto nemám rád muslimský netolerantní přístup k jiným náboženstvím.

Když tvoříte obaly pro kapely, vždycky si vyžádáte texty a hudbu. Pokud se vám to nelíbí, zakázku nepřijmete. Je to nějaký váš etický kodex, nebo spíš obrana, abyste se do něčeho nenamočil v případě, že by texty byly na hraně se zákonem?

Ne, to je mi úplně jedno. Namočím se do čehokoli, pokud to má smysl. Prostě se mi to musí líbit a musím s tím souznít, takže kdyby po mně chtělo třeba Duo Jamaha nebo Michal David udělat obal, za žádné peníze to pro ně neudělám. Nevytvořil bych něco, za co bych se musel stydět.

Moc se nám líbí váš obraz řeckého boha času Chronose, s esovou kartou v ruce. Lze ho vnímat tak, že čas nad námi vždycky zvítězí? A odtikává všem stejně?

Váš pohled není špatný, proč ne? Obraz byl jasně daný, byl vytvořen pro debutové CD kapely Limetal. Požádali mě o spolupráci na obalu a stěžejní píseň desky měla název Čas. Nechali mi úplnou volnost. Jediný požadavek byl, aby Chronos měl v ruce pikové eso, což je karta smrti. Američtí vojáci ji dávali do úst zabitým Japoncům v boji v Pacifiku.

Jste autorem série obrazů žen – podle období od gotiky přes renesanci až po baroko. Každý obraz je malován jiným stylem. Vy tedy nemáte svůj rukopis, podle kterého by vás i za 100 let bylo schopné bezpečně identifikovat, jako třeba Muchu nebo Dalího?

Já samozřejmě svůj rukopis mám, ale chtěl jsem si vyzkoušet různé techniky, dobu a to, zda na to mám. Dopadlo to dobře, všechno se ­prodalo.

Je vám jedno, kdo si váš obraz koupí, hlavně když se prodá?

Ne, není mi to jedno. Pokud má někdo o dílo opravdu zájem, líbí se mu, ale nemá tolik, kolik za to chci, jsem ochoten i slevit, protože vím, že to pro něj má význam a bude v dobrých rukou. Naopak jeden arogantní blb chtěl obraz pátera Koniáše, za který jsem žádal 230 tisíc. Otevřel kufřík a řekl: „Platím cash, dám 140 tisíc.“ Odmítl jsem, takže přihodil 20 tisíc. Znovu jsem odmítl s tím, že moje cena je daná. A on arogantně: „Já musím vědět, jakou to má cenu.“ Řekl jsem mu, ať si svůj kufřík zavře a má tři vteřiny na to, aby vypadl, než pustím psa. Na druhou stranu, pokud někdo přijde a řekne mi na férovku, že moje obrazy bere jako investici do budoucna, a dá mi, kolik jsem si stanovil, jsem s tím v pohodě, protože mě tím tak trochu zpropaguje.

Je pro vás těžké se rozloučit s prodaným obrazem?

Hrozně, jsou jako moje děti a skoro to obrečím, rve mi to srdce a mrzí mě, že jdou z domu.

Potěší vás, když na výstavě nic neprodáte, ale najde se tam někdo, kdo si o nich s vámi nadšeně povídá, protože se do nich zamiloval?

Z ekonomického hlediska mě to samozřejmě nepotěší, ale z lidského určitě. To jsem takhle vystavoval na metalovém festivalu Brutal Assault. Přišel úplně opilý kluk, koukal na obrazy za cenu 240 tisíc a pořád mlel: „To je bomba, to je bomba, ale to stojí aspoň litr a ten já nemám.“ Tak jsem mu dal na památku tričko a knížku, kterou jsem vydal, protože mě tím dostal.

Máte ohromný tematický rozptyl: od metalu přes Egypt, Řecko po bibli…

Mám v hlavě takový přetlak, že nemít svou ženu, jsem už dávno mrtvý. Je to spřízněná duše, která o mě pečuje, koučuje mě, a navíc mě má ráda. Já pak mohu dát do svých obrazů to nejlepší. Žil jsem léta sám, což bylo peklo, boj, byl jsem připraven dobrovolně odejít z tohoto světa, protože mě to tady nebavilo. Teď jsme spolu a jsem šťastný a spokojený člověk.