Vlak měl dorazit do Aše. Místo toho projel nádražím, prorazil závoru a zastavil až několik set metrů za československou hranicí. Psal se 11. září 1951 a na palubě osobního vlaku z Chebu bylo 110 lidí. Jen část z nich věděla, co se skutečně děje. Pro více než třicet cestujících se neplánovaná jízda stala cestou ke svobodě.
Jedním z nejodvážnějších a také nejmasovějších případů emigrace z komunistického Československa byl takzvaný vlak svobody, ve kterém se za stále ještě budovanou železnou oponu dostaly více než tři desítky lidí. Útěk, který překvapil bezpečnostní složky a vysloužil si i velkou pozornost v západním tisku, se uskutečnil 11. září 1951 na trati z Chebu do Aše a dále do Západního Německa. Odvážná akce, díky které desítky lidí získaly svobodu, ale zasáhla i náhodné cestující. Režim v jejím důsledku také zpřísnil opatření na hranici.
Útěk zorganizovali strojvůdce Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a lékař z Aše Jaroslav Švec. Do celé akce ale bylo zapojeno mnohem více lidí, zejména členů jejich nejužší rodiny a blízkých přátel. Za prostředek pro svou emigraci zvolili odpolední osobní vlak číslo 3717, který po druhé hodině odpoledne pravidelně vozil cestující z Chebu do Aše. Využili přitom toho, že koleje do Německa byly stále v provozu, používaly se totiž pro nákladní vlaky s českým uhlím a dřevem exportovaným na Západ. Stačilo urazit necelé dva kilometry od ašského nádraží k hranici.
Hlavní organizátoři útěku získali za tři a půl roku od komunistického převratu v únoru 1948 s novým režimem už své zkušenosti, a rozhodně ne pozitivní. Výpravčí Truksa strávil pět měsíců v pracovním táboře jako trest za to, že poskytl útočiště dvěma mužům, kteří se skrývali před Státní bezpečností (StB). Strojvedoucí Konvalinka převážel lidí prchající na Západ a také se ocitl v hledáčku StB. Příliš světle neviděl v nových poměrech svou budoucnost ani zubař Švec, který podle pamětníků za války sloužil v britské armádě.
Na začátku celého útěku byl nápad Jaroslava Konvalinky, že s rodinou odjede za hranice v lokomotivě po tehdy ještě málo hlídaných kolejích. Lidí, kteří uvažovali o emigraci, ale bylo v jeho okolí více. Včetně přednosty chebské stanice Truksy nebo Konvalinkova známého a někdejšího policisty Václava Truhly, který musel po únoru 1948 svléknout uniformu. A tak se plány změnily. Unést za hranice celý vlak mělo i tu výhodu, že si s sebou uprchlíci mohli vzít hodně osobních věcí.
Akce začala krátce poté, co vlak do Chebu dorazil rychlík z Prahy, ze kterého se po odpojení části vagónů a výměně lokomotivy stal osobní vlak mířící přes Františkovy Lázně do Aše. Strojvedoucí Konvalinka nechal lokomotivu nezvykle otočit - zatímco běžně jezdila na spoji tendrem dopředu, ono úterní dopoledne směřoval dopředu kotel - a ve 14:12 se vlak, ve kterém už byla část jeho společníků, rozjel směrem na severozápad. Po cestě postupně nastoupily rodiny Karla Truksy a Jaroslava Švece, na poslední stanici před Aší v Hazlově i doktor Švec.
Ten zkontroloval, jestli je výhybka na ašském nádraží ve správné poloze, to ale nebyla jediná příprava na průjezd vlaku přes hranici. V Hazlově také Konvalinka předstíral, že jde zkontrolovat brzdy na vagónech, místo toho je ale odpojil. Při tom mu pomáhal i Truksa, předstírající, že jen náhodou jede vlakem a svému kolegovi od železnice nezištně pomáhá. Poté společně nastoupili do kabiny lokomotivy. Poslední překážkou se staly nouzové brzdy ve vozech, kolem těch se ale postavili další budoucí emigranti, kteří byli připraveni zabránit případnému zatažení za červené madlo.
Když vlak vyrazil z Halova, zbývalo mu projet zhruba devět kilometrů tratí vinoucí se lesy do Aše a pak zhruba dvoukilometrový úsek do Aše. Poslední překážkou byl topič Josef Kalabza, přesvědčený komunista, kterého ale před Aší donutil Karel Truksa ozbrojený pistolí lehnout si obličejem k zemi. Vlak tak před plánovanou konečnou zastávkou mohl místo zpomalování dal zrychlovat, pod Konvalikovým vedením předválečná lokomotiva řady 365 prolétla ašským nádražím sedmdesátikilometrovou rychlostí, prorazila závoru na trati směrem do Německa a zastavila se až 300 metrů za hranicí.
"Bylo nám divné, proč jedeme tak rychle. Mysleli jsme si, jestli mu neselhaly brzdy, nebo něco takového. A najednou jsme byli v Německu. Ani jsme se nestačili bát. Vlak zastavil kousek za hranicí ve Wildenau. Všichni jsme koukali jako blázni. Pak přišel pan doktor Švec a začal nás uklidňovat," vzpomínala po letech tehdejší studentka chebského gymnázia Milena Šnáblová, která jela domů z Aše. Studentů se za hranicemi tehdy ocitlo víc, mezi cestujícími bylo také mnoho lidí na cestě domů z práce a dokonce tucet příslušníků Sboru národní bezpečnosti, jak se tehdy nazývala policie.
Celkem vlakem do Německa dorazilo - záměrně i nedobrovolně - 110 lidí, pro emigraci se nakonec rozhodlo přes 30 lidí, zbytek cestujících byl už koncem týdne zpátky doma. Tam je čekaly výslechy na StB, část z nich měla později i problémy s režimem, který bezprostředně po únosu vlaku neskrýval rozhořčení. Únos československých občanů a krádež rychlíkového vlaku, který dodnes nebyl československým úřadům vrácen, je typickým případem amerických gangsterských method, používaných proti československému státu," psalo Rudé právo v rozsáhlém textu 16. září.
Ústřední deník čs. komunistů, jinak v té době plný článků postupu žní, hlášení o úspěšné sklizni prezidentovi Klementu Gottwaldovi nebo zpravodajství o korejské válce (samozřejmě americkými imperialisty vyprovokované), se případu věnoval i v dalších dnech. "Cožpak se skutečně domnívali, že si za krabičku Lucky Strike mohou koupit třeba jen jediného čestného občana naší země?" napsal týden po průjezdu vlaku Ivan Skála, režimní básník a později přední postava normalizace. Netrvalo ale dlouho a zpravodajství o úspěšném útěku utichlo.
Měsíc po průjezdu "vlaku svobody" na Západ se lokomotiva i trojice vagónů vrátily do Československa. americká okupační správa a do Československa ho vrátila neporušený o měsíc později. Část uprchlíků dostala azyl v Kanadě, několik mladých mužů vlaku později vstoupilo do francouzské cizinecké legie. Jaroslav Konvalinka s Karlem Truksou i s rodinami už v listopadu 1951 přistáli ve Spojených státech, kde se usadili New Jersey. Tam oba získali práci v továrně firmy Lionel, která vyráběla vláčky pro děti.
Československý komunistický režim reagoval na úspěšný únos vlaku kromě silných slov - a perzekuce lidí, kteří o útěku předem věděli nebo se dokonce zapojili do jeho příprav - tak zpřísněním opatření na hranicích. Na kolejích směrem na Západ se objevily bytelné závory nebo prostředky pro vykolejení vlaků, které by jely nežádoucím směrem. Samotná trať z Aše do Selbu později začala znovu sloužit alespoň nákladní dopravě, ta ale skončila v roce 1995. O dvě dekády později, už po vstupu ČR do Evropské unie, začaly po opravených kolejích opět jezdit osobní vlaky.
