České pohraničí zažilo během 30. a 40. let minulého století v důsledku odtržení Sudet a poválečného odsunu německého obyvatelstva několik vln hromadných přesunů obyvatel, které završil příchod nových osídlenců. Ti směřovali do nových domovů často individuálně, někdy však československé úřady organizovaly hromadné transporty. První z nich vyrazil z Prahy 19. října 1945 a jen během následujícího čtvrt roku odjelo z metropole do pohraničí na 100.000 lidí.
Za dva roky se do pohraničí vrátilo nebo nově přistěhovalo více než 1,1 milionu obyvatel, z Československa přitom musely odejít téměř tři miliony Němců. Tento osídlovací proces představuje největší vnitřní migraci v dějinách českých zemí.
První velký přesun obyvatel postihl české pohraničí po podpisu Mnichovské dohody na konci září 1938, po které je opustilo přes 114.500 Čechů, 11.500 německých antifašistů, 7000 Židů a přibližně tisíc lidí dalších národností. Po porážce nacistického Německa přišel odsun německy mluvících obyvatel, který se dotkl zhruba tří milionů lidí, většina z nich opustila Československo do konce roku 1946. Následovaly ještě menší transporty; podle sčítání lidu se k 1. březnu 1950 k německé národnosti v Československu přihlásilo zhruba 160.000 lidí. Zároveň s odsunem Němců se do pohraničí stěhovali jeho noví, někdy jen dočasní obyvatelé.
Vraceli se vyhnanci z roku 1938, přicházeli navrátilci z koncentračních táborů, nuceného nasazení a zahraničních armád. Noví obyvatelé vyklizených obcí se rekrutovali především z chudších vrstev, lákala je přidělovaná půda a opuštěné majetky. Výjimkou nebyli ani "zlatokopové", jejichž cílem bylo především rabovat. Kromě Čechů z vnitrozemí přišla početná skupina osadníků ze Slovenska, stěhovaly se i celé vesnice. Novým domovem se pohraničí stalo mnohým slovenským Romům, volyňským a rumunským Čechům. Řada lidí přišla nedobrovolně, mezi nimi slovenští Maďaři, později údajní kulaci, nebo čeští Chorvaté z jižní Moravy na sever, jiní přišli za prací (třeba Bulhaři) či se snažili utéct ze svých zemí (Rusíni, na Hlučínsko Němci z Polska, Řekové).
Zájmem osídlovacího úřadu bylo pokusit se zachovat co největší procento průmyslové výroby a osídlit pohraničí tak rychle, aby mohla proběhnout sklizeň a státu nevznikla žádná větší hospodářská ztráta. To se však zdařilo pouze místy, především v oblastech s úrodnou půdou. Mnozí z těch, co přišli osídlovat opuštěná území, neměli vztah k půdě ani k tradicím a nechali majetky i krajinu chátrat. Většina z nich jen velmi pomalu překonávala nejrůznější národnostní, zvykové, náboženské i sociální rozdíly, část osadníků se vrátila zpět. Tisíce lidí, kteří měli zvelebovat opuštěné majetky, také pohltil nově vznikající průmysl. Horské oblasti se vyprazdňovaly a pustly, s následky odsunu a nového osídlení se pohraničí potýká dodnes.
