Červen 1956 se v polské Poznani nesl ve znamení hněvu. To, co začalo jako pokojná stávka dělníků za lepší životní podmínky, se rychle změnilo v otevřenou vzpouru proti komunistickému režimu a sovětské dominanci. „Černý čtvrtek“ ukončil brutální zásah armády a tanků, který si vyžádal desítky lidských životů. Krvavá událost však otřásla základy polského komunismu a odstartovala éru nejistých politických proměn.
Povstání dělníků v polské Poznani, které vypuklo 28. června 1956, označily špičky tehdejšího komunistického režimu za imperialistické spiknutí a řádění výtržníků a kriminálníků. Jako se zločinci bylo se vzbouřenci, požadujícími zlepšení hospodářské a politické situace v Polsku, také naloženo. Desítky z nich zaplatily za svoji odvahu vyslovit vlastní názor životem, stovky lidí byly zraněny či uvězněny.
Polovina 50. let minulého století byla ve východním bloku ve znamení tání - v únoru 1956 vystoupil moskevský vůdce Nikita Chruščov na 20. sjezdu sovětské komunistické strany se svojí kritikou stalinismu a atmosféra uvolnění se začala šířit i do sovětských satelitů. V Polsku se již o něco dříve projevila například amnestií některých politických vězňů či postupným opouštěním doktríny socialistického realismu v kultuře, začaly vznikat i nezávislé intelektuální skupiny a kluby.
V březnu roku 1956 nahradil zesnulého stalinistického vůdce Boleslava Bieruta ve funkci předsedy vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) umírněnější Edward Ochab. Nevýrazný vůdce, oslabovaný spory uvnitř své strany, musel záhy čelit první velké krizi komunismu v Polsku. V Poznani se 28. června 1956 - den vstoupil do dějin pod názvem černý čtvrtek - stalo něco neslýchaného: dělníci z místních Stalinových závodů opustili práci a vyšli do ulic demonstrovat za zlepšení své hospodářské situace.
Požadavky na zvýšení platů se však brzy změnily na protirežimní a protisovětská hesla. Lidé začali hlasitě požadovat ukončení kolektivizace zemědělství, volali po občanských svobodách, odchodu sovětské armády ze země a navrácení plné suverenity zemi, která se po druhé světové válce ocitla v sovětském područí. Částečně ozbrojení povstalci obsadili ústředí tajné policie a radnici, zapálili vězení a zaútočili na budovu poznaňského výboru PSDS.
Tvrdá reakce moci, která podobné nepokoje zřejmě vůbec nečekala a nebyla na ně připravena, na sebe nenechala dlouho čekat. Na místo byly vyslány jednotky armády a policie o síle více než 10.000 mužů, které začaly do demonstrantů střílet. Proti civilistům byly nasazeny i tanky a obrněná vozidla. Ruka vztažená na moc lidu tím byla podle dobového komunistického slovníku uťata, dozvuky vzpoury však byly v Polsku patrné ještě následující den.
Brutální státní zásah si vyžádal desítky mrtvých (dodnes uvádějí různé zdroje různé počty osob mezi 57 a stovkou), další stovky lidí byly zraněny či putovaly za mříže. Procesy s obviněnými se však již konaly v poněkud změněné atmosféře podzimu 1956 a rozsudky nad nimi byly vesměs relativně mírné. Ne všechny požadavky poznaňských demonstrantů také zůstaly nevyslyšeny, změnilo se dokonce nejvyšší vedení polských komunistů.
V říjnu 1956 byl do čela PSDS nazpět povolán nejpopulárnější komunista Wladyslaw Gomulka, který byl po roce 1948 vyloučen ze strany a Bierutovým režimem vězněn. Jeho nástup, provázený pozastavením kolektivizace venkova a stalinských průmyslových projektů či částečnou liberalizací univerzitního a církevního života, dával naději, že se Polsko vymaní z vlivu Moskvy a bude se postupně demokratizovat. Tato přání se však nesplnila, Gomulka zůstal Moskvě loajálním komunistou.
