Světový unikát představuje přesun celé budovy kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, který začal před 50 lety, 30. září 1975. Pozdně gotický chrám byl po kolejích "odvezen" z města, které zmizelo ze světa kvůli těžbě uhlí. Původně se zvažovalo několik variant záchrany této památky, přesun nakonec zvítězil.
Mimořádná akce si vyžádala pečlivé a pracné přípravy, a rovněž mimořádné náklady. Vlastní přesun trval necelý měsíc, kostel byl znovu vysvěcen až v červnu 1993. Zcela mimořádnou akci pohybujícího se kostela sledovala s napětím celá republika, psalo se o ní i ve světě a připomíná ji i píseň, kterou nazpívali Jiří Schelinger a František Ringo Čech.
"Režim ve své chamtivosti tak daleko dospěl, že prý v starobylém Mostě odvezl pryč kostel," zpívali Schelinger a Ringo Čech rok po události v songu s názvem Přehled situací. Tato píseň díky svému ironickému tónu však zůstala dobře uschována v archivu tehdejší Československé televize a světla světa se dočkala až na albu kompilací Schelingerových nikdy nevydaných písní s názvem Jsem svítání.
Technicky ojedinělý kousek se dostal i na stránky Guinnessovy knihy rekordů - hmotnost zdiva kostela s výztuhami činila 12 tisíc tun, jednalo se tedy o nejtěžší předmět, jaký kdy byl převezen po kolejích. Tuny speciálně vyztuženého pozdně gotického zdiva se daly do pohybu poslední zářijový den roku 1975, cesta měřila 841 metrů a po kolejích se jelo průměrnou rychlostí 2,8 centimetru za minutu. Na nové stanoviště v blízkosti mosteckého špitálu sv. Ducha dojel kostel Nanebevzetí Panny Marie, dlouhý 60 metrů, s výškou a šířkou téměř 30 metrů, 27. října 1975.
Celé akci předcházely složité přípravy. Za oběť těžbě uhlí v Mostě předtím padla řada cenných budov, ale proti demolici kostela Nanebevzetí Panny Marie se postavili odborníci. Stavba s kořeny ve 13. století nesla od 16. století unikátní pozdně gotickou tvář. Zvažovalo se, jak ji zachránit. Zachovat ji na místě? Jenže co s kostelem, který by trčel na pilíři uprostřed těžebních jam? Stál by vlastně uprostřed lomu a byl by tak nepřístupný a tudíž i nevyužitelný. Rozebrat a znovu postavit na místě, kam uhlí nezasahovalo? Kostel by ztratil historickou hodnotu.
Takže přesunout! "Ale přesun jsme si potřebovali odzkoušet. A tak jsme v roce 1971 jako první objekt stěhovali vilku u silnice na Dobříš,“ uvedl pro Rychnovský deník Josef Holanec, tehdejší zaměstnanec firmy Transfera, která se na akci podílela. "Do doby, než se začal kostel stěhovat, byl každý rok přesunut jeden objekt. Za dobu existence firmy se přemístilo asi čtrnáct objektů.“
Přípravy kostela na přesun trvaly pět let. Během nich se odstěhoval mobiliář a některé další choulostivé prvky. V odstrojeném interiéru zpevnil klenbu nástřik epoxidové pryskyřice a vyztuženy byly i nosné sloupy. Původní chrámové základy postupně nahradily železobetonové pláty, na které se pak pokládaly silné rošty, jež kostel definitivně oddělily od základů.
Obvyklý způsob přesunu staveb pomocí válečků pohybujících se po pevném podkladu byl zavržen ve prospěch metody, která využívala pružnou dráhu a vozíky schopné vyrovnávat nerovnosti terénu. Z chrámu bylo odstraněno vnitřní vybavení, snesena kostelní věž, zdi byly zpevněny. V polovině září 1975 byl pak kostel s podzemní kryptou oddělen od základů a naložen na 53 podvozků z plzeňské Škodovky o nosnosti 500 tun.
Když se celý kolos konečně pohnul, na prvních metrech sice vyrazil rychleji, než měl, ale brzy se zklidnil a trpělivě mířil k cíli. Kostel cestoval po mírně obloukové trati se sklonem 12 promile. Posunován byl na čtyřech kolejích, zezadu tlačen a zepředu brzděn hydraulickými válci. Koleje nebyly položeny po celé trase, ale postupně se 160 metrů dlouhé díly přesouvaly: ty, které kostel už opustil, se překládaly před něj.
Celou akci řídil velín umístěný v kostelním interiéru a vybavený počítači. Stabilitu budovy udržovala čtyři hydraulická ramena, odchylky hlídaly vodováhy a elektronická čidla, z nichž se informace přenášely do velína. "Byl jsem takový řidič kostela,“ vzpomínal Josef Holanec. A všechno klaplo."Nikoho ani nenapadlo, že by se to nepovedlo. Nakonec se ukázalo, že všechno bylo jištěno víc, než bylo potřeba. To se nemohlo nepovést.“ Včetně upevnění na nové adrese stál přesun 155 milionů korun.
Akce měla obrovskou publicitu. Tisíce lidí sledovaly, jak se historická stavba pohybuje krajinou jako obří vlak. Byl to fascinující pohled a dodnes se o něm mluví jako o jednom z největších technických výkonů v historii Československa.
Po usednutí zdiva u špitálu sv. Ducha začaly další práce. Kostel bylo třeba odstrojit, pak nastoupili restaurátoři a vraceli mu tvář. Opětovného otevření se kostel dočkal v listopadu 1988, ale restaurátorské práce v interiéru pokračovaly dál a skončily s vytvořením 17 metrů vysokého barokního oltáře. Kostel byl opětovně slavnostně vysvěcen 19. a 20. června 1993, od února 2010 je zařazen mezi kulturní památky.
Kvůli demolici starého Mostu zmizela řada památek. Mezi nimi na dvě desítky kamenných měšťanských domů ze 13. až 15. století, minoritský klášter s kostelem sv. Františka Serafínského, kostel Narození Páně, sv. Maří Magdalény a Sedmi radostí Panny Marie, renesanční radnice z 80. let 19. století či secesní divadlo z roku 1910. Celkem tu postupně zanikly bezmála čtyři desítky kulturních památek.
