Babí léto hazardního hráče
11.11.2007 12:00
Na příchod kapitalismu do Československa se připravoval při pořádání černých sázek při dostizích ve Velké Chuchli. Produkoval řadu úspěšných filmů, které nasbíraly sedmnáct Českých lvů. Jeho klisna Sixteen vyhrála před čtyřmi týdny Velkou pardubickou a téhož dne se stal Jaroslav Bouček tchánem o 14 let staršího architekta Jana Kaplického.
Líbí se vám Kaplického návrh knihovny?
Ano, a nejenom proto, že je nyní v rodině. Je to avantgardní stavba, která do Prahy patří. Konečně to do uprděných Čech vnese svěží vítr. Je přirozené, že takový návrh vyvolává diskuse – buď se extrémně líbí, nebo nelíbí. Jde však o to, aby argumenty byly fundované. Jan Kaplický je krásný renesanční člověk. Je gentleman, má anglický styl. Když jsem se s ním poprvé setkal, tak se mi okamžitě vybavil můj tatínek, který byl úžasný a nádherný fyzicky i duchem. Karel Čapek o něm ostatně napsal, že to byl „poslední Angličan v Čechách“.
Nebyly by tahanice kolem Kaplického knihovny zajímavým námětem pro film?
Určitě. Jsem zavalen stovkami scénářů, které jsou ve většině velmi nekvalitní. Ročně jich přečtu tak padesát až sto. Trvá mi ale strašně dlouho, než najdu opravdu zajímavý scénář, proto netočím jeden film ročně, ale třeba jednou za tři až pět let.
Lepil jste si jako malý obrázky koňů na stěnu?
Maminka nedávno vzpomínala, že když mně byly tak čtyři roky, jel kolem našeho domu v Braníku vůz tažený koňmi a já šel několik kilometrů za ním a fascinovaně jsem je sledoval. Rodičům mě vrátila jedna známá, která mě náhodou potkala a přivedla domů. Tak od té doby mám asi ke koním tak pozitivní vztah. Opravdu mě začali ale zajímat až tak v patnácti letech, když jsem přišel do Chuchle a začal jsem se věnovat černým sázkám. Vždycky jsem byl povahou hráč a vášnivý sázkař. V Chuchli jsme v podstatě vyrůstali s Michalem Horáčkem, který je můj dlouholetý přítel. Byla to uzavřená společnost, která se za totality věnovala sázkám, což bylo v té době velmi problematické. Proplouvali jsme tím a úspěšně jsme se tím živili.
Michal Horáček o této zkušenosti mluvil jako o dobré přípravě na podnikání; i o tom, že ho to ochránilo před hazardem....
Mám to podobně. Když řeknu, že jsem profesionální hazardní hráč, tak to neznamená, že jsem na hraní závislý. Je to o chuti a náladě, stejně tak jako když sázím na koně. Naštěstí nejsem typ gamblera, že bych chodil každý den hrát automaty. Jsem hráč se zkušenostmi, prošel jsem si různými etapami. Myslím, že jsem byl stejně jako Michal díky praxi černého bookmakera daleko lépe připraven na kapitalismus než většina lidí u nás. Při hazardních hrách totiž musíte být připraven na nejrůznější alternativy a mnohá úskalí. Nic vás nesmí zaskočit. Musíte být nad věcí.
Jaký máte ke svým koním vztah? Citový, nebo je berete jako možnost, jak vydělat peníze?
Koně nejsou na vydělávání peněz. Já jsem do nich investoval ani nevím kolik peněz. Před lety mi žena a děti dokonce řekly: „Buď my, nebo koně.“ Moje koně to určitě vycítili, tak začali najednou vyhrávat. Všichni koně se z lásky ke mě zbláznili a ten rok vyhráli tolik, že i rodina jejich úspěchy prožívala s dojetím a nadšením a od té doby je mám „povolené“. Náklady na jednoho koně jsou tak deset tisíc korun měsíčně, ale samozřejmě, kdybych měl tak kvalitní koně v Irsku, Anglii, Itálii nebo ve Francii, tak by to bylo finančně mnohem zajímavější.
Celý rozhovor přináší nové vydání časopisu Týden.
Foto: archiv Jaroslava Boučka
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.