Dávám slevu za obličej

Přestože veřejnost zná Davida Vávru hlavně jako herce, divadelníka a průvodce televizním pořadem Šumná města, on sám chtěl už od čtyř let být architektem. Přiznává se, že má rád pravidelnost a řád. A bez sportu už prý nemůže být.

Pracujete jako architekt, hrajete divadlo, připravujete televizní pořad. To jste byl vždycky takhle hyperaktivní?

Asi byl. Jenom to tenkrát nebylo tak vidět.

Netlačí vás to někdy do situace, kdy toho člověk má hodně a ničemu se nevěnuje pořádně?

Samozřejmě že někdy se toho sejde až moc. Naštěstí ale mám dobré spolupracovníky, na které ty starosti můžu trochu přehodit. Starost o rodinu přejde na ženu a děti, starost o architekturu na spolupracovníky.

A na vás v tu chvíli zbude starost o...

O svět.

Jak to teď vypadá se světem?

Docela dobře, pokud člověk přijme to, že s těmi velkými věcmi nic nenadělá a že v jeho možnostech je jenom ovlivňovat pár maličkostí... Asi bych ale měl říct, že divadlo Sklep a pořad Šumná města, díky nimž mě lidi znají, pro mě představují především relaxaci, které se věnuji o víkendech nebo volných odpolednech. Ta skutečně každodenní práce je pro mě architektura.

Takže kdyby se vás někdo cizí zeptal, kdo jste, řekl byste architekt?

Řekl bych tatínek a architekt.

V Česku se teď hodně staví, architektonická hodnota novostaveb - především příměstských vilkových sídlišť - je však často pochybná. Získají i tyto domy časem nějakou hodnotu? Říká se přece, že politici, prostitutky a ošklivé budovy se s postupujícím časem stávají čím dál úctyhodnějšími...

Až dosud to tak vždycky bylo. Je ale pravda, že architektura dřív pracovala s dobrým řemeslem a s dobrým materiálem. Díky tomu i špatná architektura dokázala dobře zestárnout. Nevím, jak zestárnou paneláky a podnikatelské baroko, mám ale dojem, že některé exempláře budou jednou památkově chráněné.

Je to podle vás tak, že už jenom tím, že je nějaká stavba stará, získává jakousi hodnotu bez ohledu na to, že je z architektonického hlediska třeba bezcenná?

Získává, ale hodnotu nepředstavuje sama staroba. Jde o to, že v tom místě žili lidé a jejich duše se do toho prostoru nějak otiskly. Tímhle otiskem získá cenu třeba i betonová zeď.

Komunikace architekta a klienta může být někdy docela složitá. Existují třeba nějaké typy architektonických řešení, k nimž se nenecháte dokopat, protože je prostě nemáte rád?

Takhle architekt uvažovat nemůže. Je to přece v podstatě klientův „sluha“ a jeho úkolem je zapojit vzdělání a estetické cítění pro to, aby mohl být uskutečněn klientův sen. Já jsem vždycky rád, když mi klient dá zadání co nejpodrobnější. Je to sice omezující, ale já právě to omezení potřebuju. Pod takovým tlakem totiž ze sebe člověk vydá to nejlepší. Kdyby mi někdo ukázal louku, ať na ní postavím barák, tak ta práce může skončit jako absolutní nuda - člověk tam může udělat prakticky cokoli. Pro mě je zajímavější mít nějaké mantinely, které člověka donutí zapojit vlastní rafinovanost nebo naopak prostotu.

Kdy se vám něco takového povedlo?

Třeba hned při jedné z vůbec prvních zakázek, které jsem dělal - bylo to ještě za komunistů, tak v roce 1987. Dům na malinké parcele, která byla uvnitř jiné parcely. Dům dodnes stojí, i když na něm svépomocí něco poněkud změnili, duch té stavby byl ale zachován.

Váš pořad Šumná města v televizi běží už dvanáct let. Jak se za tu dobu změnila města, v nichž jste v roce 1994 natáčeli první pokračování cyklu?

Ta změna je v něčem pozitivní a v něčem strašně brutální. Dneska jsou poměry o dost usedlejší ve srovnání s tím, co bylo možné před dvanácti lety. Na začátku devadesátých let se toho sice dělo hodně nekalého - byla to doba závratných půjček a jejich nevracení, podivného fungování státu. Byla to ale taky doba velkorysá, plná smělých plánů. Často až bláznivě smělých. Dělali jsme tehdy třeba projekt přestavby klasicistní památky blízko Karlových Varů. V zámečku ve tvaru měl každý pokoj navrhnout jiný výtvarník. Byla to naprosto svobodná práce, jednu místnost jsme dělali s Jaroslavem Rónou, další s Čestmírem Šuškou, další třeba se Zdeňkem Lhotským. Šli jsme do takových detailů, jako jsou designy klik. Připadal jsem si při té práci jako ve zjevení. Samozřejmě že ten projekt nakonec zkrachoval. Ale bylo fajn si tu práci užít.

A dneska už lidé takhle velkoryse nemyslí?

Daleko méně často. Lidé se ke svým penězům chovají mnohem obezřetněji, tenkrát každý popouštěl otěže fantazii. Investorům nedělalo problém něco bez brzdy rozjet a pak zkrachovat. Dneska se daleko víc počítá, vznikají projekty reálnější a nakonec taky smysluplnější. Zároveň ale méně svobodné.

Projevila se tato změna přímo na klientech?

Samozřejmě. Tehdy člověk často narazil na rozlítané arogantní blázny - a ne jenom na ně. Byla to doba, kdy k penězům přišel skutečně kdekdo a jednání s některými z takových zbohatlíků mohlo být hodně nepříjemné. Dnešní klienti jsou lidé daleko uvážlivější. A možná taky konvenčnější. Začátek devadesátých let byl svým způsobem krásná doba. Každý bezstarostně dělal, co ho bavilo - pořádal koncerty, blbnul nebo taky tuneloval fondy. Dnešek mi přijde až moc opatrný a méně tolerantní.

V čem?

Připadá mi, že třeba i noviny přijímají nové věci s daleko větší opatrností. Navíc se velice řídí onou viditelnou rukou trhu. Všechno se nějak propojilo, každý si dává pozor, aby nenarazil. Myslím, že je to vidět třeba i v televizi - ty věci, které jsme dělali v České sodě, by nám dneska asi neprošly. V každém případě je ale v médiích menší ochota jít až na hranu, přijímat třeba absurdní humor.

Pomáhá vám při práci, že vás klienti znají z televize nebo z divadla?

Pomáhá i škodí. Někdo si třeba řekne: „Co mi tady ten kašpar chce radit?“ Jiný zase vidí v televizi Šumná města a přijde se kvůli tomu se mnou poradit o přestavbě funkcionalistického domu. Stává se i to, že za mnou někdo přijde, a známí mu to pak rozmluví, že je to prý snobismus, chodit za takovým "provařencem".

Takže „přirážku za obličej“ si neúčtujete.

Já mám naopak slevu za obličej.

Když už jsme u té televizní proslulosti - v show Největší Čech jste obhajoval Karla IV., působil jste při tom velice vlastenecky...

Já jsem patriot a hrdě se k tomu hlásím. Moji identitu formovala evangelická víra, která mi zůstala až do dneška, a skautství. Takže je mi způsob života, který počítá i s různými omezeními, s pravidly, dost blízký.

Která z nich vám v mládí připadala nejvíce omezující?

Já to vnímám tak, že ta pravidla, jež jsem přijal, nakonec jsou tou největší hodnotou v mém životě. Ať už jde o otázky morálky nebo jenom životosprávy - neumím si třeba představit, že bych si ráno nezacvičil. Mám rád pravidelnost a řád. Musím se k nim sice trochu nutit, ale je to nádherné.

Pohybujete se v prostředí herců a umělců, ti nejsou zrovna proslulí správnou životosprávou a zdravým životním stylem...

Já si rád dám skleničku vína, může jich být třeba i víc, ale ráno jdu stejně běhat - akorát mi možná dá trochu víc práce se k tomu přinutit. Po všech těch letech se z toho sportu už stejně stala taková droga, že bez něj nemůžu být.

Divadlo Sklep bylo od začátku založeno i na parodování toho, co třeba v osmdesátých letech nabízela oficiální zábava. Dnes součástí té etablované zábavy tak trochu jste. Jak jste zvládli tento přechod?

Já v tom, co jsme dělali tehdy a co děláme dneska, vidím velkou kontinuitu. Možná že teď, když je třeba televizí víc než jenom jedna, je těch impulsů možná daleko víc než v době našich začátků. Nemám pocit, že bychom vařili pořád z téhož. Spíš už všechnu tu směšnost ani nestíháme vstřebat. Podnětů se valí strašně moc.

Televize nebo vůbec zábavní průmysl je obrovská sféra. Bylo snadné se v ní nějak zorientovat, říct si, kam v téhle oblasti je možné zajít a kam už ne?

Tohle je strašně individuální, a když se na lidi z našeho okruhu podíváte, tak je jasné, že každý má tu hranici nastavenou jinak. Tomáš Hanák hraje třeba ve filmech, seriálech i v reklamách a vůbec nijak mu to přitom nepřekáží. Na našich představeních je to pořád ten stejný hráč jako kdysi. Člověk by čekal, že bude tím showbyznysem úplně prosolený, a vůbec to tak není. Naopak nově do našich představení vnáší i určitou sebeironii.

Architektura pro vás byla vždycky první volba?

Jednoznačně. Rozhodl jsem se pro ni, když mi byly čtyři, když jsem viděl tatínka kreslit. Kvůli tatínkovi mě pak za komunismu na architekturu nevzali, dostal jsem se na školu oklikou přes studium na stavební fakultě.

Architektem jste tedy od čtyř let, divadelníkem od čtrnácti. Chodili jste v době začátků Sklepa pro inspiraci i do jiných divadel?

Hodně nás inspirovali Vodňanský a Skoumal, především ty Vodňanského absurdní rýmy. Důležitý byl i Ctibor Turba a jeho, v mém mládí zvláštní, dosud neviděná abstrakce v pantomimě, a pak Cimrman. Mohl bych jmenovat taky Spejbla a Hurvínka -prazáklad českého „stupanství“, Rychlé šípy a nemohu zapomenout na Felixe Holzmana.

Chodíte do divadla i dnes?

Moc ne. Když má člověk osmkrát nebo desetkrát do měsíce za povinnost kašpařit na jevišti, do divadla se mu ve volném čase moc nechce. Ale když se k tomu čas od času dokopu, bývám docela často nadšený. Nebo vlastně bývám nadšený ze začátku. Zírám, jak mají namalované kulisy, žasnu, že herci znají text, že všechno funguje. Po dvaceti minutách mě to ale všechno většinou začne nudit a nejradši bych šel pryč. Strhnout mě někdy dokážou amatérská představení, na kterých je vidět, že do nich ti lidé dali srdce. Nebo nějaká "mimoproudová představení" - nedávno jsem viděl třeba Děrevo nebo Continuo. I když jsou ti herci názorově někde úplně jinde, fascinuje mě jejich nasazení a atmosféra obrazu.

Nepřitahovalo vás někdy zkusit na divadle něco jiného než ironii a parodii? Vyslovit se vážně?

Člověk je přece z principu strašně směšný a humor je odraz lidské nedokonalosti. Nemám ambici být „vážný“. Neznám žádnou vážnost; pokud je něco stoprocentně vážné, tak je to taky nepravdivé. A tvorba, která se snaží být stoprocentně vážná, nakonec často bývá neúmyslně směšná. Potřebovala by být až nadzemsky dokonalá, jenomže není. A pokud se mám vrátit ke Sklepu, tak my neděláme jenom parodie - třeba v písničkách je i poezie a určitá něha. V rámci Sklepa jsme párkrát zkusili udělat i něco jiného, než na co jsou lidé zvyklí. Třeba představení Míč, které bylo prosycené nostalgií po šedesátých letech nebo asi před třemi lety jsme s Monikou Načevou, Lenkou Vychodilovou a Honzou Slovákem udělali inscenaci volně z díla Franze Kafky. Mně takové jedno vybočení za deset let docela stačí.

Ale vaše účinkování ve filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam - to přece byl pokus o jakési skutečné herectví.

Také jsme se hodně nasmáli, když jsme se v kině viděli, jak ze sebe mačkáme tu „pravdařinu“.

Máte ještě coby divadelník nějakou nenaplněnou ambici?

Máme stejné ambice, jaké jsme měli, když jsme před lety začínali - nějak na jeviště přenést svoje pocity a bavit lidi.

A v architektuře jste taky dosáhl, kam jste chtěl?

Určitou metu pro mě představovala rekonstrukce církevní budovy a ta právě probíhá. Hodně by mě lákalo uskutečnit projekt v oblasti levného bydlení. Zdá se mi, že investoři už si začínají uvědomovat, že trh s byty, které stojí pět šest milionů, už je nasycený, a že ti lidé, kteří si skutečně potřebují opatřit nové bydlení, do něj ale mohou investovat daleko míň. Bavilo by mě vytvářet skutečné město. To, co vzniká třeba v satelitech kolem Prahy, přitom s městem nic společného nemá. Jsou to místa bez života, kde se mezi bazény potácejí ty zoufalé manželky. Nedá se tam pracovat nebo podnikat. Vznikají tady různá ghetta, třeba pro staré lidi nebo vozíčkáře, většinou to jsou velice kvalitní stavby, umístěné ale někam z dohledu. Mě by lákalo pracovat na projektu takového místa, které by bylo určené pro společný život lidí z různých sociálních skupin. Už jsme sice v minulosti na podobných zadáních pracovali, nic z toho ale nebylo realizováno.

* * *

David Vávra (49)

Spoluzakladatel divadla Sklep (společně s Milanem Šteindlerem). Vyrůstal v pražském Braníku, kde dodnes žije a s manželkou vychovává čtyři děti. Jako architekt si připsal řadu realizací, například dostavbu evangelického kostela v Braníku, interiér Paláce Akropolis (s Františkem Skálou), Kulturní dům Dobeška, několik rodinných domů. Spoluautor a moderátor televizního seriálu Šumná města, podílel se i na pořadu Česká soda. Příležitostný básník (například Patnáct kravat -oslavné básně), hrál ve filmech Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Cesta z města, Mazaný Filip a Hezké chvilky bez záruky. Nemám ambici být „vážný“. Neznám žádnou vážnost; pokud je něco stoprocentně vážné, pak je to také nepravdivé.

Autor: Robert Sedmík, Lucie Pařízková