Flemming Rose: Nemáme právo nebýt zesměšňováni
15.04.2007 12:00
Ať napíšeme cokoli, nic se neděje, stěžují si často novináři. Dánský žurnalista Flemming Rose tímto problémem netrpí. Jeho rozhodnutí otisknout v deníku Jyllands Posten karikatury proroka Mohameda odstartovalo před půldruhým rokem globální krizi a zaměstnalo vlády několika zemí. Jak s odstupem hodnotí svoje rozhodnutí, reakce na ně i debatu, která zveřejněním karikatur začala?
Od otištění karikatur uběhlo půldruhého roku. Ovlivňuje tento konflikt váš život ještě dnes? Musel jste kvůli němu změnit svůj život?
Trochu se změnil, některé věci dělám jinak, než jsem byl dřív zvyklý, abych neohrozil svou bezpečnost a bezpečnost své rodiny, dánské bezpečnostní služby mi v tom pomohly. Nešlo ale o nic zásadního. Na cestách ale někdy zažívám nepříjemné situace. Když jsem nedávno mluvil v Oxfordu, bezpečnostní opatření byla hodně přísná, prý stejná, jako když tam vystupoval Michael Jackson. Na letišti mě vyzvedla ochranka, v hotelu jsem byl ubytován pod jiným jménem, přednášková síň byla obšancována bezpečnostní službou, která prošacovala všechny posluchače, byly tam detektory kovu... Říkal jsem si tehdy: „Ještě že žiji v Dánsku.“
Máte doma pocit ohrožení?
Ne, nežiji v úkrytu, nemám důvod se bát, když vyjdu na ulici. Za celou dobu se mi jen dvakrát stalo, že si se mnou chtěli něco vyříkat rozčilení mladí muslimové. Změnilo se samozřejmě to, že musím lépe hlídat svůj čas. Více přemýšlet, jak splnit závazky vůči zaměstnavateli a přitom se stihnout účastnit té debaty, kterou aféra s karikaturami odstartovala. Konfliktů pramenících v kulturních odlišnostech však bude přibývat.
Jak na konflikt kolem karikatur reagovala dánská společnost, která asi není zvyklá na to, být v centru nějakých dramatických střetů?
To není, a proto to pro ni byl svého druhu budíček. Dánové si o sobě myslí, že jsou velmi dobří lidé, země platí v přepočtu na hlavu největší rozvojovou pomoc na světě. Považují se za mírotvorce a neuměli si představit, že by se jejich jednání mohlo stát důvodem agrese lidí odjinud. Hodně Dánů tak muselo přemýšlet o tom, co se stalo, jak je možné, že Dánsko ve světě probudilo takovou nenávist. Svým způsobem to mohlo být docela užitečné. Pracoval jsem čtrnáct let jako zahraniční korespondent a vždycky, když jsem se vracel z cest domů, jsem Dánsko viděl jako sice idylickou, ale také izolovanou zemi, odtrženou od okolního světa. Pokud si lidé tady utvářejí představu o světě na základě dánských poměrů, je to naivní. Možná je proto dobře, že střet o karikatury některé lidi z tohoto omylu vyvedl.
Slyšel jste často kritiku typu: „Kdybyste nedělal hlouposti, mohli jsme toho všeho být ušetřeni“?
Setkal jsem se s ní. Nemůžu říci, že by mi působilo nějaké velké potěšení být podroben ostré kritice, taky mě samozřejmě netěšilo, že hoří ambasády, umírají lidé nebo že dánské firmy kvůli bojkotu přišly o spoustu peněz – z obchodních kruhů ta kritika zaznívala často hodně hlasitě. Chápu, ty firmy prostě sledovaly svůj obchodní zájem. Představitelé dánských firem, kteří se tak horlivě snažili vyjít vstříc režimu Saúdské Arábie, což je mimochodem strašná diktatura, by si ale měli uvědomit jednu věc. Za svůj úspěch na mezinárodních trzích vděčí i tomu, že působí v zemi, která lidem dává svobodu projevu, svobodu vyznání, svobodu klást kritické otázky a vzpírat se autoritě.
Bojkot dánského zboží na Blízkém východě ještě trvá?
Věci se od doby krize víceméně vrátily k normálu. Dánské firmy, myslím, nakonec ztratily méně, než se očekávalo. Navíc v jiných částech světa zase krize image Dánska spíše vylepšila. Například v USA probíhaly kampaně na podporu Dánska, v prvním čtvrtletí roku 2006 – tedy těsně po krizi – stoupl dánský export do USA o sedmnáct procent.
V jednom z článků, které jste po krizi kolem karikatur publikoval, píšete, že karikatury měly dát dánským muslimům najevo, že je považujete za plnoprávné členy dánské společnosti. Že je tímto způsobem zahrnujete mezi ostatní Dány, kteří žijí v tradici, jež umožňuje satiru. Setkal jste se s muslimy, kteří váš krok takto chápali?
Asi s jedním nebo se dvěma... Myslím, že to souvisí s postavením uprchlíků a imigrantů v Evropě a ve skandinávských zemích zvlášť. Po uveřejnění karikatur jsem byl obviňován z xenofobie, dost se mě to dotýkalo – v osmdesátých letech jsem osm let pracoval v organizaci pro pomoc uprchlíkům, moje manželka je ruská imigrantka. Způsob, jakým se skandinávský sociální stát k imigrantům chová, ale považuji za nezdravý. Manipuluje je do pozice obětí a klientů, lidí, kteří se nedokážou sami o sebe postarat, dělat odpovědná rozhodnutí jako ostatní dospělí lidé. Mnoho lidí se k nim tak chová v dobré víře, neuvědomují si ale, že je tím tlačí do podřadného postavení, také jsou někdy na rozpacích, když se přistěhovalec o sebe dokáže postarat sám a dá jim najevo, že žádným klientem být nepotřebuje. Skutečně jsme chtěli dát muslimům najevo, že je bereme za sobě rovné.
Kauza karikatur odstartovala debatu. K čemu ta debata zatím dospěla?
Dotkla se mnoha otázek – svobody slova, autocenzury, míry, do níž mohou věřící různých vyznání v sekulární demokracii určovat dění ve veřejném prostoru. Především ale poukázala na jedno zásadní dilema: jak se vyrovnat se situací, kdy se v Evropě rozrůstá skupina lidí, kteří nesdílejí elementární evropské hodnoty. Jak tento vývoj změnit, aniž ohrozíme otevřenost Evropy a uzavřeme se nově příchozím, jak jim zaručit právo na jejich víru a způsob života. Vlastně jde o identitu Evropy, o krizi identity Evropy.
Je odpověď na otázky, jež jste formuloval, rok a půl po střetu o karikatury jasnější?
Alespoň ty otázky naplno zazněly. A evropské národní státy se – každý po svém – pokoušejí hledat odpovědi, říci si, kdo jsou jejich občané, co to obnáší, být Čech nebo Dán. Identita byla v Evropě po staletí dána etnickou příslušností, národy byly jako rozšířené rodiny. Být Dán znamenalo nějak mluvit, nějak se oblékat, něco si doma vařit. Vznikla tak velice tlustá vrstva místní kultury, kterou je pro nově příchozí velmi těžké překonat, vnitřně se s ní ztotožnit. Například moje žena se narodila v Rusku, v Dánsku ale žije už pětadvacet let, patnáct let je dánskou občankou, mluví plynně dánsky. Pokud byste se jí ale zeptal: „Kdo jste?“, odpověděla by, že je Ruska. Ve Státech jsem ale narazil na Libanonce, který měl americký pas jen sedm let a na stejnou otázku bez váhání odpověděl: „Jsem Američan.“ Nemyslím si, že bychom měli ve všem napodobovat Ameriku, evropské společnosti by ale měly snížit tu vstupní bariéru, umožnit přistěhovalcům, aby snadněji dosáhli vědomí plné integrace do společnosti, zároveň by ale od nich měly požadovat dodržování elementárních pravidel, k nimž patří třeba i svoboda slova a satira. Jak řekl americký intelektuál Ronald Dworkin: „Jediné právo, které člověk v demokracii nemá, je právo nebýt zesměšňován.“ Mnoho přistěhovalců v evropských zemích s těmito otázkami dříve nebylo konfrontováno, možná i proto byla reakce na karikatury tak explozivní.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdne, které vychází 16. dubna.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.