Jak jsme měli dobýt Francii
06.01.2008 12:00
Jsou to paradoxy. Před dvaceti lety jsme spolu pochodovali po asfaltu vojenské katedry v Motole, na místě proklínaném celou generací pražských vysokoškoláků, a s pohrdáním i obavami hleděli na ne právě inteligenci vyzařující obličeje „lampasáků“. Koho by tehdy napadlo, že Petr Luňák bude jednou pracovat v sídle démonické Severoatlantické aliance.
Petře, stal se z tebe militarista?
Proboha, to tedy skutečně ne. Letadélka jsem si nikdy nelepil a do vojenské uniformy se nenavlékal. Jsem historik studené války, který se dal na diplomatickou dráhu.
Dovedeš si představit, co by říkal pověstný podplukovník Miroslav Brabec, který to z pekařského učně dotáhl na „profesora přes čtyři univerzity“, kdyby tušil, že za dvacet let budeš mít kancelář v bruselském hlavním štábu?
Asi by prohlásil, že má chuť spáchat – jak říkal – „harikiri“.
Ve své nedávno vydané knize Plánování nemyslitelného jsi shromáždil a komentoval válečné plány československé armády z let 1950–1990. Jsou to šílené vize, podle nichž mají naši vojáci za pár dnů dobýt půlku západní Evropy. Do jaké míry byly míněny vážně?
Byly míněny zcela vážně. Varšavská smlouva se opravdu připravovala na poslední střet mezi socialismem a imperialismem. Například během vojenských cvičení se předpokládalo, že zatímco východní armády budou dobývat jednu linii za druhou, pokrokové síly se spojí s místními komunisty a společně svrhnou jho kapitalismu. Už je vidím, jak jsou třeba francouzští sedláci celí žhaví zakládat revoluční výbory a sověty. Ale vzpomeňme na jinou motolskou legendu, nadpraporčíka Marcišina, který studentům radil, aby si v plné polní nechali místo na „zlato, co nakradnem imperialistům, až to spustíme“. Tehdy jsme takové výroky brali jako specifický humor a výplod alkoholem poškozeného mozku. Ale ono to skutečně odpovídalo strategii východního bloku.
Dosud je však občas slyšet názor: no co, svět byl rozdělen, socialismus – ať byl jakýkoli – se musel připravovat na konfrontaci. Ostatně Západ, jehož jsme se stali součástí, není jiný. Takový je svět. Lze klást rovnítko mezi Varšavskou smlouvou a NATO?
Ano, panovala představa, dokonce i u jinak rozumných lidí, že Varšavská smlouva a NATO byly jen odrazem toho druhého. Že to, jak se chovaly Spojené státy k západní Evropě, bylo v podstatě analogické k tomu, jak se Sovětský svaz choval k Evropě východní. To je nesmysl od A do Z jak politicky, tak vojensky. Ostatně první, kdo začal po válce mluvit o možnosti a nutnosti západní alianci vytvořit, nebyli Američané, ale Britové, a dokonce i Francouzi. Američané se s tím museli dlouho vypořádávat, protože pro Spojené státy nepřicházelo od počátku 19. století v úvahu, že by vytvořily alianci s jakoukoli evropskou zemí. Byli účastni v obou světových válkách, ale ani po skončení té druhé nebyli ochotni automaticky se zavázat k obraně Evropy, kdyby se opět ocitla v ohrožení. Jednání, která vyústila v roce 1949 v podpis Washingtonské smlouvy, základní dokument NATO, v podstatě představovala v americké zahraničněpolitické tradici úplné novum.
Na druhé straně Varšavská smlouva vznikla až jako druhá, čili argument, že jen reagovala na hrozbu ze Západu, měl jaksi logiku.
Jistě, to pravidelně namítají Rusové, když s nimi hovořím. Ale bylo to jinak. Především Sovětský svaz v roce 1949 nic jako Varšavskou smlouvu nepotřeboval. Měl spojenecké smlouvy s každým ze svých vazalských států a ve většině z nich měl rozmístěna vojska nebo alespoň tlupy svých poradců. Vznik Varšavské smlouvy v roce 1955 byl typický sovětský trik, jak vyzrát na NATO. Spočíval v licoměrné nabídce, že jakmile Západ rozpustí NATO, socialistické státy rozpustí Varšavskou smlouvu, skončí tak studená válka a všechno bude fajn. Samozřejmě Západ by se zbavil fungující vojenské struktury a pro Východ, tedy pro Sovětský svaz, by to neznamenalo vůbec nic.
Jak vím, tvým posláním jako „zaměstnance“ NATO je mimo jiné vysvětlovat Rusům smysl a poslání Severoatlantické aliance. Rozumějí Rusové? Drží je stále jejich paranoia, že jsou ohroženi?
V ruské společnosti doposud existuje pocit, že NATO vlastně Rusy zradilo, protože přece po rozpuštění Varšavské smlouvy mělo také zaniknout. To je úplně scestné. NATO přežilo díky tomu, že respektovalo suverenitu členských zemí, které se jej po studené válce rozhodly zachovat. O něčem takovém nebylo na Východě možné mluvit. NATO nikdy neintervenovalo ve vlastní členské zemi. Varšavská smlouva to udělala několikrát: v roce 1956 v Maďarsku, v roce 1968 u nás a na počátku osmdesátých let se k tomu schylovalo v Polsku. Když se Francie v roce 1966 rozhodla odejít z vojenských struktur aliance, tak Spojené státy nevtrhly do Francie, nebyla okupována Paříž a nikdo neunesl prezidenta de Gaulla do Washingtonu a nenutil ho podepsat ponižující dokumenty. NATO prostě z Francie odešlo, a to doslova, protože sídlo aliance bylo až do roku 1967 v Paříži.
NATO a Varšavská smlouva nebyly politicky srovnatelné. Jak se ale lišily jejich vojenské strategické plány?
V tom byl také zásadní rozdíl. Obě aliance připravovaly své plány za předpokladu, že první útok provede ta druhá. Tady ale podobnost končí. Reagovaly by totiž úplně jinak. Do první poloviny padesátých let Západ předpokládal, že by zastavil útok na Rýnu, po vstupu Spolkové republiky to byla hned východní hranice západního Německa. To mělo být doplněno strategickým bombardováním zázemí protivníka s cílem paralyzovat jeho schopnost vést konflikt. Východní strategie byla založena na úplně jiném předpokladu: po napadení Západem – o tom, že Západ má tyto úmysly, vedení nepochybovalo – provést masivní pozemní operaci do západní Evropy s cílem během krátkého času ji ovládnout. Šlo tedy o ryze expanzionistický záměr.
Jaká role byla přisouzena československé armádě?
„Naším“ úkolem bylo dojít během několika dnů do Francie a zastavit se někde na linii Lyon–Besançon. To byla ovšem zcela utopie, neboť by naše vojska měla bez významnější podpory sovětských vojsk nejdříve porazit výborně připravené americké a západoněmecké jednotky v jižní části SRN. Pravděpodobně by velká část naší armády byla během několika dnů zlikvidována.
Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.
Foto: Jiří Peňás
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.