Josef Zieleniec: Vláda dlouhých nosů

Vláda klidně mohla o zrušení víz do USA jednat separátně, ale neměla přitom dělat dlouhý nos na celou Evropskou unii. Podle europoslance a exministra zahraničí Josefa Zieleniece platí totéž pro jednání o radaru. A koneckonců i pro vládní postoje k samostatnosti Kosova. Tam ukázala legendární prostředníček premiéra Topolánka národním dějinám.

Velmocím v čele s USA máte za zlé, že povzbuzovaly kosovské Albánce k vyhlášení nezávislosti na Srbsku. Nedošlo by k němu tak jako tak? Mohli se vůbec Albánci dohodnout se Srby?

Možné by to bylo za předpokladu, že by byl na stole jasný plán, který by vedl k naplnění státotvorných ambicí Albánců. Na druhé straně by ale součástí toho plánu měla být závazná a dostatečně atraktivní perspektiva pro Srbsko. Nejen pokud jde o Evropskou unii a vyhlídky na členství v NATO. Protože nic takového na stole nebylo, podobal se dialog mezi kosovskými Albánci a Srby hovoru mezi slepým a hluchým. Konal se jen formálně, a když se Albánci ujistili, že mají podporu USA a evropských velmocí, nezávislost vyhlásili.

Měli spolu Srbové a Albánci vyjednávat třeba po vzoru Izraelců a Palestinců?

Nemyslím si, že to mělo mít podobu nějaké cestovní mapy a odškrtávání úkolů. Neutěšitelné poměry za vlády premiéra Vladimíra Mečiara na Slovensku se přece změnily ze dne na den, když bylo jasně řečeno, že Slovensko nevstoupí do Severoatlantické aliance. Měli jsme se do toho pustit i v případě Kosova. Naší vládě vyčítám, že nepostupovala citlivě. My jsme přitom prošli velmi složitým prožitkem Mnichova, kdy část republiky byla na základě rozhodnutí velmocí odtržena. To patří k základům celé naší státnosti a neustále nás to zavazuje, abychom pro tento typ problému měli větší pochopení. Strach, že budeme stát proti velmocím, není v této věci namístě. Pochopily by to. V Evropě přece není výjimkou, že má někdo odlišný názor. Problém je, když děláte malicherné obstrukce z nesrozumitelných důvodů. To se naší vládě často stává jen proto, aby doma mohla ukázat svaly.

Co čekáte od vlády? Má se v otázce Kosova chovat zdrženlivě, nebo přijmout jasné stanovisko?

Nejde o zdrženlivost. Jen se mi zdá nepodstatná současná domácí debata, jestli Kosovo uznáme jako dvacátý stát EU v pořadí, anebo jedenadvacátý. Mohli bychom přijít s iniciativou, která by možná ještě teď v Evropě uspěla. Po vyhlášení samostatnosti propukla velká konfrontace mezi Srbskem a novou kosovskou administrativou. My bychom obě strany mohli přimět, aby se v té složité situaci naučily nějakým způsobem žít. My i ostatní země EU jsme se ale měli jinak zachovat už na počátku a podmínit uznání nového státu hodnocením toho, jak kosovská administrativa zvládá klíčové úkoly, k nimž patří ochrana menšin nebo zvládání domácího organizovaného zločinu, který má přece dopad na celý kontinent.

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg tvrdí, že Česká republika nebude hrát v otázce Kosova aktivní roli. Může to být pro republiku nějak výhodné?

Existuje spousta věcí, kde nemusíme hrát aktivní roli, přesto se o to snažíme. Jde o celou soustavu problémů, které jsme zvedli v souvislosti s lisabonskou smlouvou. Nevím, proč smlouvu mohou akceptovat třeba Francouzi a další země, a nelíbí se zrovna nám. Problém Kosova se přece netýká jen Balkánu a našeho postoje k němu. Jde také o naši sebeúctu, která vyplývá z národních dějin. To si diplomacie neuvědomila. Podle mě udělala hrubou chybu.

V článku pro MF Dnes jste psal o tom, že vstřícný přístup ke Kosovu nažene Srby do náruče Rusů. Topolánkův kabinet se proti  Moskvě ostře vymezuje. Neměl by se proto k nezávislému Kosovu chovat jinak?

Ano, i z tohoto hlediska se chová nelogicky. Nebylo to přeřeknutí ruského prezidenta Putina, když označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu dvacátého století. Šlo o politický program pro budoucnost. My si to musíme uvědomovat. Pro Rusko se supervelmocenskými ambicemi zůstane oblast střední Evropy a Balkánu vždy tím, čemu oni eufemisticky říkají „blízké zahraničí“, kde si nárokují zvláštní postavení. My si to musíme neustále uvědomovat. I z hlediska velké geopolitiky považuji za hrubou chybu to, co se odehrálo kolem Kosova a Srbska. Srbské prozápadní elity udělaly po pádu Miloševičova režimu mimořádnou práci, otočily zemi prozápadním směrem. Tito lidé jsou teď v koutě a v Srbsku na ně plivou. Teď se tam chystají volby. Když si představím, co nastane, když tato část srbských politiků prohraje, tak mě mrazí.

Zmínil jste se o evropské politice Topolánkova kabinetu. Chová se vláda v Bruselu jako rebel, nebo jako outsider?

Na takových označeních nesejde. Podstatné je, že dodnes nemáme jasno o koncepci zahraniční politiky pro první dekádu v EU. Jsme už čtyři roky součástí velkého a mocného společenství, sedíme u stolu, kde se rozhoduje o velmi důležitých věcech. Kdy v českých dějinách mohl český politik mluvit o velkých evropských nebo globálních problémech? Odpověď je velmi jednoduchá: naposledy Karel IV. ve čtrnáctém století. Teď znovu můžeme – a vlastně ani doma o tom nevedeme vážnou debatu. Nebavíme se o smyslu naší státnosti a o možnostech, které pro nás vyplývají z mimořádné historické konstelace. Politici z celé domácí scény si ani neuvědomují, jak velký mají vliv, a možná proto se občas vyžívají v bizarních malicherných sporech. Zrovna probíhá série útoků mezi premiérem Topolánkem a šéfem ČSSD Paroubkem o to, kdo kam smí či nesmí jezdit. To je přesně příklad bizarního sporu.

Jak byste postupoval na Paroubkově místě?

Opoziční strana má právo na mezinárodní kontakty se stranami s podobným politickým zaměřením. Některé věci v podání Jiřího Paroubka jsou nešikovné. Nehodí se třeba v přítomnosti předsedy zahraničního výboru ruské dumy útočit na českou vládu. Ale na druhou stranu má ODS krátkou paměť. Za vlád ČSSD jezdili její představitelé do Británie a pro změnu útočili na evropskou politiku české vlády. Bývalý stínový ministr zahraničí Jan Zahradil podepsal manifest spolu s dalšími osmi euroskeptiky podobného ražení, který otevřeně vyzýval k rozpuštění EU. Extrémy při zahraničních cestách jsou ale právě výsledkem toho, že se nepokoušíme o debatu doma.

Vláda se zahraniční politice přece jen věnuje intenzivně. Kromě premiéra ji má na starosti ještě vicepremiér pro EU Alexandr Vondra a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Jak se ti dva jeví z Bruselu?

Nevím, jestli jako tandem. Logicky mezi nimi musejí panovat spory v kompetencích. Když se díváme na aktivity Vondry, nestará se jen o evropské záležitosti. Je to asi také tím, že ministr zahraničí se ke sporným bodům moc nevyjadřuje. Takže do toho prostoru vstupují jiní a já myslím, že je to škoda.

Vy si Vondru musíte pamatovat ještě z devadesátých let, když  působil u prezidenta Václava Havla a pak v diplomacii. Překvapuje vás, jak zapadl do ODS?

Já to nechci hodnotit. Samozřejmě jinak vypadá práce úředníka – politicky nezařazeného náměstka ministra – a jinak plnokrevného politika. Teď musí dbát na to, aby si neustále vytvářel mocenskou základnu ve straně. Jeho postoje ale mnohem více vypovídají o ODS samé. Jestli musí podnikat tyto věci, aby měl ve straně příslušnou podporu, tak to znamená, že ODS musí ujít ještě kus cesty.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.

Foto: Robert Sedmík