Kapitalistou jsem se nestal
16.10.2006 00:00
Vznosné držení těla, zdvořilé chování, elegance. Jindřich Kolben nezapře, že vyrůstal v zámožné rodině továrníka Emila Kolbena. Válku nepřežilo 26 příbuzných, Jindřichovi se to poštěstilo. Dnes při návštěvách Prahy obývá malý půdní byt v někdejším rodinném sídle, takzvané Červené vile.
Z Červené vily odvlekli nacisté začátkem června 1943 vašeho dědečka do koncentráku. Byl jste tam v té době? Máte tu scénu před očima?
Tehdy mi bylo sedmnáct a naše rodina obývala dolní byt po tetě Grétě, tatínkově sestře. Ta po nástupu Hitlera na nic nečekala a odjela s rodinou do Anglie. Dědeček byl však přesvědčen, že jemu se nemůže nic stát. My s otcem jsme se museli dostavit na shromaždiště k Veletržnímu paláci již den předtím a jednu noc jsme tam přespali. A tak tu scénu znám jen z vyprávění nevlastní sestry, dcery druhé manželky mého otce. Na ni se rasové nařízení nevztahovalo. Viděla a slyšela, jak mého dědu odnášeli esesáci na nosítkách a nakládali do sanitky. On je přitom hlasitě proklínal. Bylo mu 80 let, jako je teď mně.
Proč tak věřil, že jemu se nemůže nic stát?
Měl značné sebevědomí a zásluhy. Měl za sebou zcela neobyčejný život. Pocházel z nemajetné rodiny, měl osm sourozenců a jen díky své píli se vypracoval - dnes by se řeklo do pozice top manažera. Získal světové uznání. Říkalo se, že čtyřicet českých prominentů bude z deportací vyjmuto.
V ruce si do transportu prý nesl jen malý černý kufřík…
Asi půl roku předtím mě jednou zavolal k sobě a ten kufr otevřel. Bylo v něm sto osmdesát akcií ČKD. On byl členem správní rady.
Lze nějak jednoduše vysvětlit, proč byl Emil Kolben tak úspěšný?
Musel vynikat už na studiích, protože by jinak nedostal prestižní Gerstnerovo cestovní stipendium. Procestoval Evropu a byl nadšen pokrokovou Amerikou. V novinách si tam našel inzerát, že Edisonova firma hledá lidi. Dědeček se pak stal jeho blízkým spolupracovníkem. Spočítal mu všechny motory, které vyráběl. Za dva měsíce spolu vyvinuli elektrickou tramvaj. Edison tenkrát pracoval se stejnosměrným proudem. Dědečka také hodně ovlivnilo setkání s Nikolou Teslou. Jeho motory na střídavý proud, který se dá převádět bez větších ztrát, pak zaváděl v Čechách.
Byl více vynálezce, nebo podnikatel?
Z dnešního hlediska byl dědeček vědec vědomý si toho, že s tou věcí může prorazit. Jeho fabrika v pražských Vysočanech byla díky strojům neuvěřitelně moderní. Kompletně tam vyrobili i první pražskou elektrárnu v Holešovicích. Kolbenka dodávala své zboží do Paříže a Londýna. Stavěli i elektrárnu v Tasmánii, vyráběli kdeco. Udávali tón ve světě.
Jak vzpomínáte na rodinný život u dědečka v Červené vile?
Dědečka ovládala jeho dcera, teta Gréta. Chovala se dost povýšeně. Chodila do stejné třídy jako moje vlastní matka, kterou si otec vzal po osmileté známosti, ale nakonec se rozvedli. Maminka byla doktorka medicíny a filozofie, byla nejlepší ve třídě. Teta Gréta byla nejhorší. Ale zase měla sportovní talent. Chodila s dětmi bruslit, hrála tenis, golf. Ve Weisenbachu u Attersee, kde jsme bývali o prázdninách, jezdila na vodních lyžích. Tetu Lilly, která bydlela se svým manželem ve vile v Ruské ulici, jsem měl docela rád. Ta měla vystudovanou konzervatoř.
Na portrétech od Adolfa Wiesnera vypadá Emil Kolben jako muž pronikavého úsudku, který umí jít za svým. Babička Malvína působí jako starostlivá paní domu. Sedí to?
Ty obrazy visely dole v salonu. Já jsem k babičce celkem nijak nepřilnul a vlastně ani netuším, co celé dny dělala. On ten náš rodinný život vůbec nebyl na bázi častých rodinných zvyků a povídání si o něčem. Velká rodina se scházela jen o narozeninách. Já jsem bydlel s tatínkem a nevlastní matkou v bytě na Masarykově nábřeží. Více jsme se stýkali v létě ve Weisenbachu, kde jsme vždy trávili celé dva měsíce. Měli jsme tam motorový člun a kola. Byl jsem hlavně ve styku s šoféry a kuchařkami. Furt jsem lítal s panem Vaníkem, myl a opravoval s ním motory. Teta Gréta na něj vždycky křičela: „Vaník!“ Nikdy neřekla: „Pane Vaníku.“ To mě štvalo.
Kam jste chodil do školy? Inklinoval jste k technice?
Chodil jsem do německé evangelické školy v Jirchářích naproti kostelu, a pak do reálky. Až si mě 17. listopadu 1941 povolal ředitel, že kvůli svému původu musím vrátit všechna vysvědčení, která jsem neoprávněně obdržel. Vždycky jsem chtěl být inženýr, to bylo samozřejmé.
Viděl jste se jako dědečkův nástupce?
Jako dítě jsem snil o tom, že budu v podniku nějakou osobností. Byla tu ale další generace - tatínek, sestry a jejich manželé, takže jsem věděl, že to bude složité.
Kdy jste dědečka viděl naposledy?
Živého v den transportu do Terezína 6. června 1943, mlčky se o mě opíral. Pak nás rozdělili. Dělal jsem ve skupině, která porážela stromy. Asi za měsíc, když jsem jednou přišel z práce, jsem se měl dostavit do takzvaných podmokelských kasáren. Dědeček tam ležel na železné vojenské posteli, byl mrtev.
A co bylo s vámi?
My jsme jako rodina neměli celkem nic společného s židovským náboženstvím, nedodržovali jsme žádné tradice, neměli jsme známé v židovské obci. Asi i proto jsme se s otcem dostali hned do druhého transportu směřujícího 18. prosince 1943 do Osvětimi. Tatínka jsem tam naposledy viděl začátkem července 1944 při selekci. Mezi dvěma ohništi vedl nad zemí spojovací komín. Kdo měl být posouzen jako práceschopný, musel ho přeskočit. Můj otec to nezvládl, a tak skončil v plynové komoře. Já byl poslán do pracovního tábora u Čenstochové. Odtud se mi pak začátkem roku 1945, když se blížila fronta a tábor se likvidoval, podařilo utéci. Po nesčetných dobrodružstvích jsem se dostal do Popradu ke Svobodově armádě. Chtěl jsem osvobodit Prahu jako voják. Měl jsem pocit, že mladý muž patří za války do zbraně.
Po válce jste také pracoval v ČKD. Vzpomínal jste na to, že dědeček tu býval šéf?
To ani ne. Začal jsem studovat vysokou školu a byl jsem několikrát na praktiku v ČKD. Pracoval jsem tam jako obráběč kovů, jako montér a pak jako rýsovač. Jenom když jsem někdy přijížděl ze severu a uviděl ty komíny a nápis Českomoravská-Kolben-Daněk, tak jsem cítil hrdost. Oni to ale pak přejmenovali na Titovy závody. Postupně, když se ten režim rozrostl, tak jsem se zase stal dědičně zatíženým. Tentokrát kapitalistou. Byl jsem zástupce třídy, kterou bylo třeba potlačit. V roce 1949 mě vyhodili z vysoké školy, tak jsem prověrkové komisi řekl: „Když vy jste byli za války v teple, já jsem se klepal v koncentráku, a teď mě chcete zase trestat?“
Jak jste v 50. letech v Praze poznal svou budoucí ženu s tak zvláštním jménem - Andrée?
Andrée: To jméno si na mamince vyprosil můj tatínek. On byl frankofil. Předtím žil v Paříži, ve Švýcarsku, byl sběratelem starožitností. S Jindřichem jsme se poznali přes společné známé. Poprvé jsme se potkali před divadlem E. F. Buriana, kam jsme spolu měli jít. To víte, jméno Kolben vyvolávalo různé představy. Člověk byl vzrušený, když to slyšel.
Jindřich: Já jsem uviděl Andrée a byl jsem nadšen.
Andrée: Uspokojil ho můj malý rovný nos a světlé vlasy.
Chodil jste volit?
S prázdným lístkem, se kterým jsem nešel ani za plentu a rovnou jsem ho manifestačně před všemi hodil do urny.
Jak dlouho jste zvažovali emigraci?
Andrée: První, co jsem po svatbě v roce 1953 musela Jindřichovi slíbit, bylo, že při první možné příležitosti opustíme republiku. On měl nálepku kapitalisty, ale neměl nic. Když přišel ze Svobodovy armády, jeho jediným majetkem byla letní uniforma. Patnáct let jsem s ním prožívala všechny ty hrůzy, výslechy v Bartolomějské, hrozící vyhazovy z práce. On nikdy nemlčel. Vždycky se čekalo, že se přihlásí Kolben a bude něco říkat. A Kolben se vždycky přihlásil a vždycky říkal, co si myslel. Nebýt toho, že ho jako leteckého konstruktéra oceňovali, musel být už dávno zavřený. Když jsme s dětmi jeli tramvají a on se kvůli něčemu v politice začal hlasitě rozčilovat, vzala jsem děti a šla na otevřenou plošinu doprostřed. Říkala jsem si: Jestli ho zatknou, tak aspoň dětem zůstane matka.
Jindřich: Potom přišli Rusové. 2. září 1968 děti nešly do školy. Naložili jsme věci do simky, kterou nám půjčil vzdálený strýc, a míjeli rozcestníky „Moskva 2000 km“. Byli jsme v Německu v lágru. V Mnichově se mi podařilo najít místo u strojírenské společnosti MTU. Pracoval jsem tam jako výpočtář 24 let.
Nyní jste dostal čestné občanství Prahy 9. Na výstavě o ČKD byla uvedena vaše slova: Teprve teď v pozdním věku se mi podařilo se s minulostí vypořádat.
Nikdy jsem o tom ve své rodině nehovořil. Postoj k mému původu byl všemi těmi zážitky tak vyhraněný, že jsem se to snažil zamlčet i našim dětem. Až v penzi jsem našel čas přemýšlet o tom, co jsem prožil, a vyprávěl jsem to rodině.
Kolik je nyní Kolbenů?
Náš syn Martin je profesor gynekolog, má dva syny z prvního a dva z druhého manželství. Zajímavé je, že nejstarší vnuk je obtisk mého otce Hanuše. Ten nejmenší je zase podobný mně. Jsou to sice Němci, ale s ohromným vlivem českého prostředí. Všichni čtyři rozumějí česky. Dcera Renata mluví se svými dvěma dcerami jen česky.
Věnuje se někdo z nich technice?
To jsou ty „tragédie“. Nejstarší je fyzioterapeut. Další studuje medicínu, tak snad ti mladší. To bych si moc přál.
* * *
Ing. Jindřich Kolben (80)
Narodil se v roce 1926 v Praze. Jeho otec Hanuš, jediný syn činorodého inženýra a podnikatele Emila Kolbena (1862-1943), pomáhal otci s vedením Pražské továrny na káble v Hostivaři. Za první republiky prožíval Jindřich spokojené dětství v přední pražské rodině. V roce 1943 byl na základě nacistických rasových zákonů poslán do Terezína a pak do Osvětimi. Po válce dokončil středoškolská studia a pokračoval na ČVUT. Pracoval jako konstruktér leteckých motorů ve Waltrovce a poté ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Letňanech. V roce 1968 emigroval přes Rakousko do Německa, kde pracoval jako technický inženýr v mnichovské společnosti MTU, vyrábějící letecké turbíny. Se svou ženou Andrée oslavil před třemi lety v Praze zlatou svatbu. Trvale žijí v Mnichově, mají dvě děti a šest vnoučat.
Foto: Karel Šanda
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.